ECLI:CZ:US:2012:1.US.1314.11.1
sp. zn. I. ÚS 1314/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. E. L., zastoupené Mgr. Adélou Tvrdíkovou, advokátkou, se sídlem Prvního Pluku 206/7, 186 00 Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 2 To 54/2009, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2011, sp. zn. 11 Tdo 358/2010, za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 5. 2011, stěžovatelka napadla rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 2 To 54/2009 (dále jen "rozsudek"), kterým byla uznána vinnou trestným činem ohrožování utajované skutečnosti podle §106 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") ve znění účinném do 30. září 2003, a byl jí uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání čtyř let. Rovněž napadla usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2011, sp. zn. 11 Tdo 358/2010 (dále jen "usnesení"), jímž bylo odmítnuto její dovolání proti rozsudku.
Trestná činnost, pro kterou byla odsouzena, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že jako státní zástupkyně a osoba určená k seznamování se s utajovanými skutečnostmi takovéto skutečnosti vyzradila nepovolané osobě P. V.
Stěžovatelka tvrdí, že řetězec důkazů neumožňuje učinit závěr o její vině. Uvádí, že nelze vycházet z dopisů P. V. adresovaných nejvyšší státní zástupkyni ze dne 12. 12. 2006 a 16. 8. 2006, neboť za každým z nich následoval dopis adresovaný tamtéž, kde svědek vždy následně popřel skutečnosti uváděné v předchozích dopisech. Při posuzování jejich věrohodnosti je dále nutno přihlédnout k tomu, že znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie pak u hlavního líčení potvrdili, že svědek V. je osobou značně nevěrohodnou s výraznými sklony ke konfabulacím a je schopen vykonstruovat jakýkoliv příběh bez reálného podkladu za účelem prosazení svých zájmů. Rodinní příslušníci svědka V. pak uvedli pouze skutečnosti, které jim byly tímto svědkem zprostředkovány a tento navíc potvrdil u hlavního líčení i v dopise soudu adresovaném předsedkyni senátu Městského soudu v Praze, že je ovlivňoval prostřednictvím telefonních hovorů z výkonu trestu tak, aby vypovídali v neprospěch obžalované. Tito svědci navíc svoji výpověď u hlavního líčení tváří v tvář obžalované změnili. Stěžovatelka též nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že byl prokázán motiv jejího jednání, totiž blízký vztah se svědkem, který ji měl motivovat k tomu, aby jej varovala. Ve spise založené fotografie dostatečně vysvětlila, když podrobně popsala náhodnost setkání se svědkem, který ji kontaktoval na různých místech, vždy v několikaměsíčních pauzách.
Uvedeným způsobem dle stěžovatelky došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 37 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). Proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Vrchní soud sdělil toliko to, že odkazuje na odůvodnění svého rozsudku.
Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Nejvyšší soud taktéž pouze odkázal na obsah svého usnesení.
Nejvyšší státní zastupitelství poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužilo.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovatelce k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od Městského soudu v Praze předmětný spis sp. zn. 48 T 3/09 (dále jen "spis městského soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatelky se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jejích základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Je pravdou, že odsouzení stěžovatelky je v podstatné míře podloženo svědectvím P. V. a dalšími důkazy, které jsou spojeny s jeho osobou, přičemž zároveň existují okolnosti svědčící proti důvěryhodnosti tohoto svědka, např. to, že své výpovědi měnil. Obecné soudy se však těmto aspektům věci důkladně věnovaly, velmi podrobně rozebraly vazby mezi jeho výpověďmi, dopisy a dalšími provedenými důkazy, a důvody, pro které nakonec shledaly dostatečný skutkový základ pro učinění závěru o stěžovatelčině vině, jsou z jejich rozhodnutí zřejmé.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při svém hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatelky a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu