ECLI:CZ:US:2012:1.US.1327.12.1
sp. zn. I. ÚS 1327/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) K. M., 2) J. M., 3) P. M., všech zastoupených JUDr. Milanem Gabrišem, advokátem se sídlem v Havířově, Městská sportovní hala, Astronautů 859, 736 01 Havířov - město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2012, č. j. 30 Cdo 2721/2011-219, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 2011, č. j. 56 Co 22/2011-175, a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 11. 20l0, č. j. 23 C I49/2009-134, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť jsou přesvědčeni, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Konkrétní námitky budou reprodukovány v textu tohoto usnesení níže.
Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu obecných soudů následující skutečnosti.
Žalobci (stěžovatelé) se žalobou došlou soudu dne 1. 6. 2009 domáhali po žalované přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jim měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem bývalého Obvodního národního výboru v Ostravě 1 při vydávání stavebního povolení v roce 1977, nesprávným úředním postupem stavebního úřadu spočívajícím v porušení povinnosti vykonávat stavební dohled po dobu provádění stavebních úprav v letech 1977 - 1983, a nesprávným úředním postupem stavebního úřadu spočívajícím v nepřiměřené délce kolaudačního řízení, které bylo zahájeno v roce 1984 a do doby podání žaloby nebylo skončeno. Žalobci uplatnili nárok u žalované dne 9. 10. 2008, která nároky žalobců odmítla a ve vyjádření k žalobě vznesla - mimo jiné - námitku promlčení.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 11. 2010, č. j. 23 C 149/2009-134, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 30. 11. 2010, č. j. 23 C 149/2009-140, zamítl návrh žalobců (stěžovatelů a B. P.) na zaplacení částky 900.000,- Kč s příslušenstvím každému z nich z titulu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle §31a zákona č. 82/1998 Sb. (výrok I.), a přiznal žalované České republice - Ministerstvo pro místní rozvoj náhradu nákladů řízení (výrok II. a III.).
Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé a změnil výrok II. a III. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů za řízení před okresním soudem.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, že Obvodní národní výbor v Ostravě 1 vydal na žádost Krajského sdružení advokátů v Ostravě dne 28. 11. 1977 stavební povolení ve věci rekonstrukce dvou domů v Ostravě 1 za současného dodržení stanovených podmínek. Stavba měla být dokončena v prosinci 1980. Za účelem provedení kolaudačního řízení se uskutečnilo dne 27. 2. 1984 místní šetření, aniž by následovalo vydání kolaudačního rozhodnutí. Jako vlastník nemovitostí byla v letech 1974-1989 zapsána Advokátní poradna Ostrava. Dopisem ze dne 25. 7. 1990 upozornili stěžovatelé - žalobci Českou advokátní komoru (právního nástupce Advokátní poradny Ostrava), že uplatní k označené nemovitosti restituční nárok. Stejného dne převedla Česká advokátní komora nemovitosti do vlastnictví pěti advokátů, kteří je vyklidili v listopadu 1995, a ve stejné době byli žalobci zapsáni jako vlastníci nemovitosti u příslušného katastrálního úřadu. Dne 3. 7. 1996 oznámil stavební úřad České advokátní komoře, že bude pokračovat v kolaudačním řízení. Při místním šetření dne 25. 7. 1996 však byla zjištěna řada závažných závad a dne 14. 8. 1996 bylo vydáno usnesení o přerušení kolaudačního řízení s tím, že stavební úřad uložil České advokátní komoře povinnost odstranit zjištěné závady do 15. 3. 1997; žalobcům nařídil vyklidit místnosti v 1. a 2. poschodí a v půdním prostoru a zakázal jim do nich vstupovat. Dne 18. 6. 1998 bylo s vlastníky domu zahájeno řízení o odstranění stavby. Žalobci podáním z ledna 2003 navrhli, aby stavební úřad pokračoval v zahájeném řízení s Českou advokátní komorou, ten však takový postup odmítl. Rozhodnutím ze dne 9. 4. 2003 bylo žalobcům nařízeno odstranit stavební konstrukce v domě provedené v rozporu se stavebním povolením ze dne 28. 11. 1977, toto rozhodnutí však bylo zrušeno rozhodnutím Magistrátu města Ostravy ze dne 8. 8. 2003 a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Rozhodnutím ze dne 15. 9. 2003 stavební úřad přerušil řízení o odstranění stavby, neboť u Okresního soudu v Ostravě se vedlo řízení o určení vlastnického práva k domu, jehož součástí jsou i stavební úpravy, kterých se týká řízení o odstranění stavby.
Odvolací soud konstatoval, že se žalobci domáhali odškodnění nemajetkové újmy způsobené porušením povinnosti vydat rozhodnutí o kolaudaci stavby v přiměřené lhůtě, jmenovitě peněžitého zadostiučinění za dobu trvání kolaudačního řízení, tj. od roku 1984 do roku 2009 (za 25 let). Odvolací soud nejprve vyšel z toho, že účastníkem kolaudačního řízení podle §78 odst. 1 zák. č. 50/1976 Sb., ve znění účinném do 30. 6. 1998, je stavebník, popř. uživatel (provozovatel), je-li v době zahájení řízení znám. Ve znění účinném do 31. 12. 2000 je účastníkem kolaudačního řízení stavebník, vlastník stavby, popř. uživatel (provozovatel), je-li v době zahájení řízení znám. V době od roku 1984 do listopadu 1995 neměli žalobci postavení účastníků kolaudačního řízení, a proto je vyloučeno, aby jim vznikl nárok žalobou uplatněný. Odvolací soud dále shrnul podstatná ustanovení stavebního zákona ve znění účinném do 30. 6. 1998 a od 1. 7. 1998 ohledně kolaudačního řízení. Při rozhodování o tom, zda lze žalobcům poskytnout odškodnění nemajetkové újmy za období od listopadu 1995 do roku 2009, vyšel odvolací soud z toho, že kolaudační řízení je jedním z několika stádií řízení následujícím po stavebním řízení a končí vydáním rozhodnutí o povolení užívání stavby. Při zjištění nedostatků takového charakteru, které ohrožují zdraví a bezpečnost osob či které brání řádnému a nerušenému užívání stavby k určenému účelu, se kolaudační rozhodnutí nevydá. V posuzovaném řízení nastala tato druhá eventualita, neboť stavební úřad kolaudační rozhodnutí nevydal a zahájil dne 18. 6. 1998 s žalobci - stěžovateli jako s vlastníky nemovitosti řízení o odstranění stavby. Odvolací soud dospěl k závěru, že kolaudační řízení lze mít za skončené zahájením řízení o odstranění stavby. Obsahem citovaného rozhodnutí totiž stavební úřad jednoznačně rozhodl způsobem, který vyloučil možnost, že bude v řízení o kolaudaci stavby pokračovat. Jestliže kolaudační řízení skončilo v roce 1998, nemohli žalobci uspět s nárokem na odškodnění za dobu od roku 1998 do roku 2009. Jelikož žalobci byli uživateli nemovitosti od listopadu 1995, zabýval se odvolací soud dále otázkou, zda jejich nárok na přiměřené zadostiučinění za dobu od listopadu 1995 do roku 1998 není promlčen. Žalobci se o vzniku nemajetkové újmy dozvěděli v srpnu 1996, kdy bylo přerušeno kolaudační řízení a vydáno rozhodnutí o vyklizení stavby a zákazu vstupu do ní. Promlčecí lhůta nemohla skončit dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k nesprávnému úřednímu postupu došlo, tj. dříve než v prosinci 1998. Od uvedené doby je nárok stěžovatelů - žalobců podle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., v jeho aktuálním znění, promlčen. Odvolací soud však nepřiznal žalované náhradu nákladů řízení, neboť náklady za zastoupení žalované advokátem nehodnotil jako náklady potřebné k účelnému bránění práva; tu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07.
Nejvyšší soud rozhodl napadeným rozsudkem ve vztahu ke stěžovatelům, že se dovolání zamítá a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť otázka délky kolaudačního řízení nebyla dosud v těchto souvislostech v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Dospěl však k závěru, že dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud uvedl, že dovolatelé - stěžovatelé namítali, že jejich nároky na odškodnění nemajetkové újmy nejsou promlčeny, neboť dosud nebylo skončeno kolaudační řízení, ve kterém došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Tu Nejvyšší soud prohlásil, že okamžik skončení kolaudačního řízení pro účely posouzení otázky promlčení nároků žalobců podle zákona č. 82/1998 Sb. ve znění zákona č. 160/2006 Sb. je třeba stanovit s ohledem na reálný smysl a účel kolaudačního řízení, jakož i smysl právní úpravy zákona č. 160/2006 Sb. S dovolateli lze souhlasit v tom, že kolaudační řízení formálně správně v roce 1996 ukončeno nebylo, neboť rozhodnutím stavebního úřadu č. 655/96 ze dne 14. 8. 1996 došlo pouze k jeho přerušení, přestože správně mělo být v kolaudačním řízení poté, co stavebník nedostatky stavby neodstranil, vydáno rozhodnutí o zamítnutí návrhu na kolaudaci. Účelem kolaudačního řízení ve vztahu ke stavebníkovi je ověřit, zda stavba byla realizována v souladu se stavebním povolením, zatímco ve vztahu k osobám, které mají nemovitost užívat, je účelem zajistit ochranu jejich života a zdraví. Bez kolaudačního rozhodnutí (souhlasu) nemůže být stavba oficiálně užívána. Proto současný stavební zákon stanoví, že namísto vydání kolaudačního souhlasu stavební úřad užívání stavby zakáže. Obdobná situace nastala i v případě dovolatelů, kterým stavební úřad nezkolaudovanou část stavby zakázal užívat. Jestliže nebyly nedostatky stavby stavebníkem odstraněny ani dodatečně a stavební úřad zahájil s vlastníky na jejich žádost řízení o odstranění stavby, je zřejmé, že kolaudovat stavbu, která má být odstraněna, není z povahy věci možné. Proto dovolací soud - s ohledem na dřívější procesní právní úpravu stavebního zákona a smysl a účel kolaudačního řízení - dospěl k závěru, že pro účely aplikace zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., je za okamžik skončení kolaudačního řízení třeba považovat den, kdy bylo zahájeno řízení o odstranění stavby; z tohoto procesního postupu je totiž zřejmé, že stavba má takové nedostatky, které nelze v kolaudačním řízení odstranit, a proto ztrácí smysl v kolaudačním řízení pokračovat. Podle současné právní úpravy by se za okamžik skončení kolaudačního řízení považoval dokonce den, kdy stavební úřad zakázal užívání stavby. Kolaudační řízení nutně ztrácí svůj význam v okamžiku, kdy je zahájeno řízení o odstranění stavby.
Nejvyšší soud dále uvedl, že stěžovatelé - dovolatelé rovněž namítli, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce neseznámil se svým právním názorem odlišným od právního názoru soudu prvého stupně a nedal jim možnost, aby se k tomu vyjádřili. Takto dovolateli chápaná povinnost soudu však z ustanovení občanského soudního řádu nevyplývá. Ustanovení §118a o. s. ř. dopadá pouze na případy, kdy je k uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkovi prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5162/2008). Taková situace však v posuzované věci nenastala, neboť otázku promlčení bylo možno posoudit i na základě žalobci do té doby tvrzeného skutkového základu uplatněného nároku, a žádné doplnění vylíčení rozhodných skutečností nebylo třeba.
Konečně, Nejvyšší soud uvedl, že přezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně je předpokladem především toho, aby se účastník mohl domáhat svých práv u odvolacího soudu. Nelze proto pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. V této věci nelze přisvědčit námitce dovolatelů, že rozhodnutí soudu prvního stupně mělo být zrušeno pro nepřezkoumatelnost, neboť - jak vyplývá z obsahu spisu - žalobci (stěžovatelé) rozhodnutí soudu prvního stupně porozuměli a podali tomu odpovídající odvolání, ve kterém kromě namítaných vad řízení brojili i proti nesprávnému právnímu závěru soudu prvního stupně, že k nesprávnému úřednímu postupu stavebního úřadu nedošlo. Přestože odůvodnění soudu prvního stupně nebylo zcela jasné a srozumitelné, nemělo za následek újmu k uplatnění práv žalobců v odvolacím řízení.
II.
Okresní soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v podstatě odkázal na závěr odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, týkající se přezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se neztotožnil s názorem okresního soudu o neurčitosti žaloby; v odůvodnění napadeného rozhodnutí svůj odlišný názor o projednatelnosti žaloby vysvětlil. Pokud dospěl k závěru o částečné nesrozumitelnosti odůvodnění napadeného rozsudku, pak okresnímu soudu vytýkal pouze a) obsahovou neuspořádanost odůvodnění rozsudku, b) porušení zákazu stanoveného v §157 odst. 2 o. s. ř., c) nepřesvědčivou část odůvodnění rozsudku, v níž se okresní soud zabývá námitkou promlčení. Krajský soud sice své výhrady formuloval jako částečnou či dílčí nesrozumitelnost, ale nepovažoval rozhodnutí samotné za nepřezkoumatelné [§219a odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Proto je také věcně projednal, vycházel z obsahu spisu a ze skutkových zjištění okresního soudu s právním závěrem o nedůvodnosti žaloby a to zčásti i pro promlčení nároku žalobců.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl zejména následující. Nejvyšší soud oproti názoru stěžovatelů dovodil, že k posouzení otázky promlčení nároku žalobců je třeba vyjít z reálného smyslu a účelu kolaudačního řízení, jakož i smyslu právní úpravy zákona č. 160/2006 Sb., a nikoliv mechanicky vycházet ze závěrů obsažených v části III. pod bodem 2 Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod R 58/2011. Stěžovatelé v ústavní stížnosti opakovaně namítají vady řízení a nesouhlasí s interpretací a aplikací §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. na svůj případ. Nejvyšší soud zdůraznil, že je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.), a nemohl se tudíž zabývat některými námitkami stěžovatelů uplatněnými v ústavní stížnosti, které však předmětem dovolacího přezkumu neučinili. Stěžovatelé přitom zkreslují některé závěry vyjádřené v rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť týž na jejich případ neaplikoval ustanovení zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ale použil jej pouze k dokreslení smyslu a účelu kolaudačního řízení, který se od doby, kdy bylo vedeno posuzované řízení, nezměnil. K postupu stavebního úřadu v roce 1996 se Nejvyšší soud blíže vyjádřil ve svém rozhodnutí. Proti současné argumentaci stížnosti lze jen opakovaně zdůraznit, že se žalobci domáhali kompenzace za nejistoty, jež měli utrpět tím, že nebylo ukončeno kolaudační řízení deset let před účinností zákona, jenž uplatnitelnost kompenzačního nároku založil; mezitím se však začalo ve stavebním řízení jednat již jen o odstranění zamýšlené stavby a její kolaudace nepřicházela v úvahu. Nejvyšší soud dále uvedl, že v dovolacím řízení vůbec neaplikoval §118a o. s. ř., a takové ustanovení ani aplikovat nemohl. Citované ustanovení je ve svých odstavcích 1/ až 3/ nástrojem materiálního vedení řízení soudem a musí být užito vždy, jestliže strany neplní své základní procesní povinnosti ve sporném řízení - tvrdit po právní stránce z hlediska v úvahu přicházejícího hmotněprávního posouzení významné skutečnosti a prokázat je. Soud zde pak stranu zatíženou takovou povinností poučuje o potřebě odstranění mezer v tvrzeních či v důkazních návrzích; takový jeho postup je podmínkou k vydání pro stranu nepříznivého rozhodnutí pro neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního. Z uvedeného plyne, že se tyto postupy v dovolacím řízení pojmově nemohou uplatnit, neboť dovolací soud skutkový stav věci nezjišťuje. V souzené věci pak "nepřicházela výtka nesprávného postupu (aplikace) uvedeného ustanovení ani ve vztahu k řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím - žalobci v řízení neuspěli proto, že by nesplnili své procesní povinnosti v řízení, nýbrž proto, že jejich žaloba je postavena na právním omylu - závěr o její nedůvodnosti z důvodu promlčení nároku bylo lze učinit na základě jimi samými vylíčeného skutkového stavu věci".
Stěžovateli (resp. jeho právnímu zástupci) byla zaslána uvedená vyjádření obecných soudů k případné replice. Stěžovatel však práva repliky nevyužil.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Taková pochybení v souzené věci zjištěna nebyla.
Obecné soudy své závěry v napadených rozhodnutích řádně (úplně a srozumitelně) a racionálně akceptovatelně odůvodnily. Uvedená rozhodnutí jsou logická, jasná a přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry z něho vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
V konkrétnostech lze doplnit následující.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s názorem obecných soudů, podle kterého je okamžikem skončení kolaudačního řízení třeba rozumět den, kdy bylo zahájeno řízení o odstranění stavby. Tento právní názor však obecné soudy řádně a přesvědčivě, objektivně (tedy racionálně logicky) akceptovatelně odůvodnily, což se podává i ze shora reprodukované části napadeného rozsudku dovolacího soudu. O pochybení obecných soudů v intenzitě extrémnosti - což až by značilo posun do ústavně právní roviny - tak řeč být nemůže.
Stěžovatelé též namítli, že pokud byl napadený rozsudek nalézacího soudu nepřezkoumatelný, byl odvolací soud povinen jej zrušit. S touto námitkou se však řádně a racionálně obhajitelně vypořádal již Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí, stejně jako odvolací a dovolací soud ve vyjádřeních k ústavní stížnosti (viz text výše). Stěžovatelé možnost repliky měli, leč toto právo nevyužili.
Obdobné platí o námitce stěžovatelů co do interpretace a aplikace §118a odst. 2 o. s. ř. Podle stěžovatelů dovolací soud vyložil a aplikoval toto ustanovení nesprávně; tvrdí, že jim odvolací soud nedal možnost, aby se vyjádřili k jinému právnímu názoru odvolacího soudu na posouzení věci a že je nepoučil o této možnosti podle §118a odst. 2 o. s. ř. S touto námitkou se však řádně a dostatečně opět vypořádal již Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí, stejně jako ve svém vyjádření k ústavní stížnosti (viz text výše). Ani zde stěžovatelé možnost repliky nevyužili.
Rovněž s námitkou stěžovatelů proti nesprávné aplikaci ustanovení §120 odst. 2 a 4 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů, se Nejvyšší soud řádně a přesvědčivě vypořádal (srov. např. jeho vyjádření k ústavní stížnosti); uvedl, že tento zákon na případ stěžovatelů neaplikoval a toliko jej použil k dokreslení smyslu a účelu kolaudačního řízení, který se od doby, kdy bylo vedeno posuzované řízení, nezměnil. Ani zde stěžovatelé, byť měli možnost, replikou nereagovali.
V této souvislosti je třeba zdůraznit, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné; tím se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Právě taková situace - jak je zřejmé z předchozí části tohoto usnesení - nastala i v této souzené věci.
IV.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatelů, jichž se dovolávají, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2012
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu