ECLI:CZ:US:2012:1.US.1330.10.1
sp. zn. I. ÚS 1330/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele M. N., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Hájkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 23, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 480/2008, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 12 Cmo 136/2007 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 7 Cm 413/95 (ve znění opravného usnesení o nákladech řízení ze dne 5. 1. 2007, č. j. 7 Cm 413/95-191), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 7 Cm 413/95 (ve znění opravného usnesení o nákladech řízení ze dne 5. 1. 2007, č. j. 7 Cm 413/95-191) rozhodl tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci - společnosti DKV ČESMAD s.r.o. (vedlejšímu účastníkovi v řízení před Ústavním soudem) částku 15.179,94 Kč, částku 24.988,- Kč, částku 54.500,43 Kč, částku 169.783,29 Kč, částku 173.340,04 Kč, částku 25.457,57 Kč, částku 47.693,05 Kč, částku 23.101,18 Kč, vše s úrokem z prodlení za dobu tam uvedenou a nahradil mu náklady řízení.
Městský soud zejména uvedl, že žalobce požadoval zaplatit po žalovaném stěžovateli uvedené částky, jelikož mezi nimi byla dne 23. dubna 1992 uzavřena smlouva o poskytování a zprostředkování služeb mezinárodní silniční dopravy osob a věcí. Žalovaný (na základě této smlouvy) čerpal pohonné hmoty u různých čerpacích stanic a to prostřednictvím žalobcem mu vydaných platebních (kreditních) karet. Podle smlouvy a v návaznosti na množství odčerpaných pohonných hmot bylo žalovanému zasláno několik faktur (jak jsou popsány v žalobě), ty však ve lhůtě splatnosti a ani později žalovaný žalobci neuhradil. Ve smlouvě pak byl dohodnut též úrok z prodlení ve výši 0,05 % z dlužných částek za každý den prodlení. K upřesnění pak je rozvedeno, že podstatou smluvních vztahů bylo umožnit žalovanému bezhotovostní nákup pohonných hmot, zboží a jiných služeb, např. poplatku za dálnice, tunely, trajekty apod. a to prostřednictvím vícero tzv. karetních systémů. Pokud jde o vzájemný platební styk účastníků, bylo dohodnuto, že prostřednictvím karet byly bezhotovostně odebírané zboží či služby, dotčení poskytovatelé je vyfakturovali provozovateli kreditního systému, ten provedl fakturaci vůči žalobci a ten pak fakturoval svému zákazníkovi - zde žalovanému. Samozřejmou součástí fakturace žalobce žalovanému byla i ujednaná obchodní provize; při fakturování plnění ze zahraničí byl stanoven mechanismus propočtu mezi jednotlivými měnami na výslednou fakturaci v Kč. Jelikož tedy stěžovatel nesplnil svoji povinnost podle uzavřené smlouvy, soud jej zavázal žalobci dlužné částky uhradit.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 12 Cmo 136/2007 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a stanovil stěžovateli povinnost zaplatit žalobní náklady odvolacího řízení. Z věcného hlediska se zcela ztotožnil s posouzením věci soudem prvního stupně.
Nejvyšší soud poté svým usnesením ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 480/2008 dovolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze odmítl pro nepřípustnost a uvedl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na úhradu nákladů dovolacího řízení.
II.
Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti zejména uvedl, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jeho základních ústavních práv zakotvených v Ústavě v čl. 1 odst. 1,2 v článku 2 odst. 1, 3, 4, v článku 4 a v článku 90 a dále jeho základních práv zakotvených v Listině základních práv a svobod v článku 36 odst. 1, v článku 37 odst. 3 a v článku 38 odst. 2; dále prý byla porušena i jeho "totožná a související práva zakotvená v mezinárodních úmluvách, jimiž je ČR vázána podle čl. 10 Ústavy".
K podstatě sporu stěžovatel uvedl, že počátkem 90. let minulého století prostřednictvím své firmy označené M. N. - Autoslužba BEY provozoval mezinárodní autodopravu. Dne 23. 4. 1992 uzavřel se žalobcem, společností DKV ČESMAD s.r.o. smlouvu o poskytování a zprostředkování služeb mezinárodní, silniční dopravy osob a věcí, na jejímž základě žalobce poskytl stěžovateli platební (kreditní) karty, jejichž prostřednictvím stěžovatel bezhotovostně hradil odběr pohonných hmot, nákup zboží a dalších služeb u různých zahraničních čerpacích stanic, ale i jiných subjektů. Poskytovatelé tyto úhrady fakturovali žalobci a ten je poté stěžovateli "přefakturovával", včetně své obchodní provize. Provize - podle stěžovatele - souvisela s tím, že žalobce se ve smlouvě zavázal, že bude (v případech zahraničních plateb) pro stěžovatele zajišťovat tzv. vratky DPH a tyto mu bude poukazovat na jeho účet. K naplňování smlouvy docházelo v období od jejího uzavření v roce 1992 do konce roku 1993.
Stěžovatel nezaplacení posledních faktur za říjen - prosinec 1993 nikdy nepopíral, namítl však, že nárok na jejich zaplacení byl započten proti jeho nároku na zajištění a výplatu vratek DPH za celé období smluvního vztahu. Uvedl, že smlouvu uzavřel proto, že sám nebyl schopen, vzhledem k velké četnosti zahraničních cest do různých zemí, zajišťovat si vracení DPH z provedených plateb; na vrácení DPH měl jako cizinec v zahraničí obecně nárok, a pokládal za výhodné, že žalobce bude pro něho za provizi tento nárok uplatňovat. Ve skutečnosti však žalobce stěžovateli vratky vůbec nepoukazoval; stěžovatel neví, zda to bylo proto, že žalobce nesplnil svojí povinnost a vrácení DPH nezajišťoval nebo zda byly vratky poukázány žalobci, ale ten si je ponechal. Za této situace byla spolupráce stěžovatele se žalobcem nevýhodná; stěžovatel nejen že všechny úhrady vůči žalobci prováděl s DPH, které neobdržel zpět, ale ještě platil žalobci provizi, která byla výslovně sjednána právě za vymožení DPH.
Stěžovatel se proto rozhodl spolupráci ukončit a vrátil žalobci platební karty. Poslední žalobcem vystavené faktury reprezentovaly - podle stěžovatele - úhrnem ekvivalent celkové výše DPH, kterou stěžovatel žalobci uhradil a jejíž vrácení měl žalobce zajistit a poté stěžovateli vyplatit, což však neučinil. Stěžovatel proto jednal s odpovědnými pracovníky žalobce a dohodl vzájemné započtení obou vzájemných nároků - ze strany žalobce nároku na úhradu posledních faktur a ze strany stěžovatele nároku na celkový objem DPH za období vzájemné spolupráce. Stěžovatel uvedl, že podle citované smlouvy měl vůči žalobci nárok na výplatu vymožené DPH z konkrétních faktur pouze za předpokladu, že již sám žalobci tyto faktury, jichž se vynaložené DPH týkalo, uhradil; s výjimkou posledních faktur (o které se jedná v dané věci) všechny předchozí řádně a včas žalobci uhradil.
Stěžovatel dodal, že se bránil proti žalobě poukazem na dohodnuté započtení vzájemných nároků v souladu s ustanovením §98 o.s.ř. Z pohledu tohoto ustanovení není rozhodné, zda k započtení došlo jednostranným právním úkonem stěžovatele (žalovaného) nebo dohodou účastníků, ani zda tento projev byl učiněn před zahájením řízení nebo až po podání žaloby. Podle přesvědčení stěžovatele tak v řízení proti sobě stály dva vzájemně uplatňované rovnocenné nároky, o jejichž důvodnosti a oprávněnosti měly soudy rovným a spravedlivým způsobem rozhodovat. Toto očekávání však soudy nenaplnily.
Faktická nerovnost stran byla podle názoru stěžovatele důsledkem mimořádně nesprávného úředního postupu v soudním řízení. Stěžovatel se o existenci žaloby z roku 1994 dozvěděl až v roce 2002 (kdy byla podle pravomocného rozsudku ve věci již nařízena exekuce) a kdy možnost jeho účinné obrany proti uplatněnému nároku byla údajně již prakticky nulová, neboť neměl přístup k potřebné dokumentaci; netušil, že žalobce předmětný údajný nárok uplatnil, neuchovával doklady, které by neoprávněnost požadavku žalobce prokázaly. Bylo tomu tak rovněž proto, že stěžovatel svoji firmu smlouvou o prodeji podniku prodal ke dni 31. 10. 1995 společnosti MILSS CORPORATION, a. s. a předal právnímu nástupci i veškeré dosavadního podnikání se týkající písemnosti.
Přestože byl stěžovatel v takto obtížné situaci, poukázal před soudem na smluvně založenou povinnost žalobce vymoci a vyplatit mu vratky DPH ze všech stěžovatelem zaplacených faktur. Všechny žalobcem vydané a stěžovatelem uhrazené faktury se stěžovateli nepodařilo opatřit, přesto však prý soustředil jejich relativně značnou část a předložil je soudu. Stěžovatel dále navrhoval, aby soud uložil žalobci, aby předložil veškeré faktury, které žalobce stěžovateli vystavil a aby se vyjádřil k námitce, že DPH stěžovateli nevyplatil, případně aby prokázal, zda a v jakém rozsahu tak učinil. Stěžovatel také navrhoval výslech svědků, konkrétně jmenovaných pracovníků žalobce, s nimiž při skončení spolupráce uzavíral dohodu o započtení. Obecné soudy však uvedené návrhy zamítly.
Obecné soudy - podle názoru stěžovatele - zejména nesprávně interpretovaly smluvní ujednání, že žalobce poukáže ve sjednané lhůtě vratky pouze tehdy, není-li odběratel (stěžovatel) vůči němu v prodlení s jinými platbami a argumentovaly, že právě nezaplacené poslední faktury brání tomu, aby žalobce vratky DPH stěžovateli poskytl.
Stěžovatel rovněž vytýká obecným soudům průtahy ve věci. K tomu popsal celý dosavadní průběh procesu; ačkoliv jsou ústavní stížností napadána jen poslední rozhodnutí obecných soudů, podle názoru stěžovatele je vhodné připomenout celý předchozí průběh řízení:
• Žaloba ve věci o zaplacení 727.467,64 Kč s příslušenstvím byla podána již dne 1. 9. 1994, stěžovatel se však o existencí této žaloby dozvěděl až dne 15. 4. 2002
• Městský soud v Praze (tehdy Krajský obchodní soud v Praze) svým rozsudkem ze dne 21. 10. 1997 č. j. 7 Cm 413/95-26 žalobě vyhověl
• Usnesením obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 8. 1999 sp. zn. 22 E 727/99 byl proti stěžovateli nařízen výkon rozhodnutí. Až v rámci tohoto řízení se stěžovatel dne 15. 4. 2002 dozvěděl o existenci žaloby a o vydání výše zmíněného již pravomocného rozsudku
• Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 19. 12. 2002 č. j. 12 Cmo 199/2002-50 výše zmíněný původní rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení
• V roce 2003 vzal vedlejší účastník žalobu částečně zpět (co do částky 115.319,03 Kč)
• Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 26. 10. 2004 č. j. 7 Cm 413/95-124 vyhověl žalobě (v jejím omezeném rozsahu) a uznal stěžovatele povinným zaplatit celkem 614.969,61 Kč s příslušenstvím (a co do částky 115.319,03 Kč řízení zastavil)
• Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1.9.2005 čj. 12 Cmo 72/2005-150 byl cit. rozsudek Městského soudu v Praze z roku 2004 zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Následovalo postupné vydání touto ústavní stížností napadených rozhodnutí (podrobně viz shora)
Stěžovatel dále konstatoval, že ukončil smluvní vztah se žalobcem na konci roku 1993 a v důsledku jím tvrzeného započtení vzájemných nároků pokládal za vypořádaná veškerá vzájemná práva a povinnosti. Až poté prodal ke dní 31. 10. 1995 svoji firmu společnosti MILSS CORPORATION, a.s. která tak nastoupila na jeho místo případného dlužníka a stěžovatel se stal v souladu s §477 odst. 3 obch. zákoníku ručitelem za splnění případných dluhů. Je pravdou, že žalobce podal žalobu v dané věci již 1. 9. 1994, tedy v době, kdy stěžovatel byl ještě přímým dlužníkem; o existenci této žaloby, jak je výše zdůrazňováno, se však stěžovatel dozvěděl až v roce 2002, kdy u soudu převzal jedno její vyhotovení, tedy v době, kdy již prý přímým dlužníkem nebyl.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozsudky obecných soudů zrušil.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení a nutnosti dodržování zásad spravedlivého procesu se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat.
Ústavní soud po přezkoumání podstaty věci především neshledal, že by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za shora popsaného stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl do jejich ústavně garantované nezávislosti.
Obecné soudy se podle názoru Ústavního soudu věcí pečlivě zabývaly a základní práva stěžovatele neporušily. Ústavní stížnost je, jak je z výše uvedeného zřejmé, založena na několika odlišných právních názorech od názorů vyjádřených v odůvodnění napadených rozhodnutí, jak měly soudy v řízení postupovat a hodnotit provedené důkazy. Jejich závěry ve věci však podle Ústavního soudu nelze považovat za nepředvídatelné a ani z provedeného dokazování se nejeví, že by soudy ve věci postupovaly svévolně či záměrně v neprospěch stěžovatele.
Závěr pak je jednoznačný; soudy řádně shromáždily pro věc stěžejní důkazy a v napadených rozsudcích dostatečně vyložily, proč dospěly k závěrům, se kterými stěžovatel nesouhlasí. Ústavní soud proto neshledal ani důvod ani ústavní prostor k ingerenci do jejich rozhodování a k přehodnocování jejich závěrů. Stěžovatel sice ve věci poměrně sofistikovaně dovozuje různá pochybení, která podle něj vedla i k nesprávnému konečnému rozhodnutí, leč Ústavní soud žádné významné závady nezjistil; pokud nějaké nedostatky lze nalézt, nejsou takového charakteru, aby zasáhly do roviny ústavní.
Z detailního odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že se tento soud se stěžejními námitkami stěžovatele, které ten vesměs opakuje i v ústavní stížnosti, řádně a logicky vypořádal. Ke stěžovatelově hlavní námitce započtení své vlastní (jen tvrzené) pohledávky z "vratek DPH", soud uvedl, že stěžovatel nejenže neprokázal jejich výši, ale neprovedl ani dostatečně určitý zápočet této své pohledávky proti pohledávkám žalobou uplatněným. Obecný soud k tomu poznamenal, že to ostatně nebylo ani možné; v předmětné smlouvě bylo totiž bez jakýchkoliv pochybností uvedeno, že žalovaný má sice nárok na refundaci vratek DPH (navíc jen zprostředkovanou žalobcem), leč jen tehdy (rozuměj pod podmínkou), pokud sám není v prodlení s plněním svých závazků za žalobcem. Právě o takový případ zjevně jde i v souzené věci, neboť ani žalovaný - byť jen obecně - nezpochybňuje čerpání plnění a svou povinnost žalobci zaplatit. Dohoda účastníků podmiňující nárok žalovaného na vratky DPH proti žalobci tím, že sám nebude mít proti němu nesplacené dospělé závazky, pak podle mínění obecného soudu vylučuje možnost žalovaného provádět jednostranné započtení (pokud měl k dispozici pohledávky vratek DPH, pak nešlo ještě o pohledávky splatné - dospělé a způsobilé k započtení); to ostatně ani provedeno nebylo. Tím však podle soudu "padá potřeba zabývat se těmi důkazy, které žalovaný nabízí právě k tomuto svému (podle závěru soudu právně nerozhodnému) tvrzení" (str. 6 rozsudku Městského soudu v Praze).
Soud prvého stupně dále konstatoval, že žalobce vyzval ještě žalovaného jako přímého dlužníka k plnění a to nejpozději formou žaloby. Ta byla zasílána soudem v srpnu 1995 na adresu bydliště žalovaného stěžovatele, jak ji měl uvedenu tehdy v obchodním rejstříku. Aby věřitel vyvolal splatnost pohledávky, nebyl povinen, zvláště v rámci obchodního styku, pátrat po sídle, bydlišti nebo místu podnikání dlužníka. Je vždy na dlužníku samotném, aby si na svůj náklad a nebezpečí zajistil přijímání písemností v uvedených místech, popř. svému věřiteli novou korespondenční adresu oznámil. Tu je třeba odlišovat následky doručení v hmotném právu od následků procesních. Pak by totiž svých povinností dbalí podnikatelé byli vystaveni většímu riziku, než ti, kteří se na jimi udaných adresách nezdržují a o své vůli písemnosti nepřebírají. Nelze tedy učinit závěr, že by se žalovaný dozvěděl o žalobě "až" 15. 4. 2002; naopak vlastním zaviněním přispěl k tomu, že mu mohla být teprve toho dne do vlastních rukou doručena. Z toho však pro sebe sama žalovaný (stěžovatel) žádné příznivé důsledky vyvozovat nemůže a není třeba o tom provádět ani navržené dokazování.
K dalším námitkám prvý soud uvedl, že jestliže žalovaný stěžovatel jako přímý dlužník byl vyzván k plnění ještě před uzavřením smlouvy o prodeji podniku, pak platí, že dlužník, ač byl řádně vyzván, nezaplatil. Soud doplnil, že je sice obecně správná námitka, že při prodeji podniku nebo jeho části zcizitel odpovídá jen za závazky vzniklé do dne účinnosti smlouvy; nicméně jde o odpovědnost za všechny závazky, které tu již existovaly při prodeji podniku a to samozřejmě společně s příslušenstvím, které - jak již z názvu plyne - přísluší až do úplného uspokojení závazku dlužníka věřiteli.
Pokud stěžovatel opakovaně namítal, že neměl rovné postavení ve sporu, pak se soud prvního stupně ani s tímto názorem neztotožnil. Připomněl přitom, že princip rovnosti zbraní nelze chápat tak, že by jeho prostřednictvím mohlo dojít k přesunu břemene důkazního a současně i břemen tvrzení, nebo že by některý z účastníků byl od obou těchto břemen oproštěn. Soud také konstatoval, že žalovaný měl k precizaci svých tvrzení v průběhu déletrvajícího sporu poměrně dosti časového prostoru a bylo na něm, aby si při prodeji podniku, měl-li nějaké obavy, opatřil kopie listin s prodávaným podnikem souvisejících; ostatně, není pochybností ani o tom, že žalovaný jako fyzická osoba byl současně též předsedou představenstva MILSS CORPORATION, a.s., takže měl jistě k jejím dokladům přístup.
S uvedenými právními závěry se v zásadě plně ztotožnily i soud odvolací a soud dovolací. Ani sám Ústavní soud nezjistil nic, co by mohlo vypovídat o porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele.
Ani soud prvního stupně ani odvolací soud nevycházely z žádných jiných důkazů, než které byly v řízení provedeny a stěžovateli známy. V daném případě měly obecné soudy podle přesvědčení Ústavního soudu - jak je i z výše již uvedeného zřejmé - dostatek podkladů a důkazů pro řádné posouzení věci a vynesení rozsudku; nejeví se smysluplné podrobně znovu, jen poněkud jinými slovy popisovat závěry, ke kterým ve věci dospěly a přesvědčivě je odůvodnily.
To se týká i shora uvedené námitky stěžovatele, že soudy neprovedly některé jím navržené důkazy, což považuje za nesprávné. Obecně lze konstatovat, že soudy jsou oprávněny a povinny odpovědně zvážit, které důkazy je třeba provést, zda je potřebné stav dokazování doplnit a posuzovat důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Z hlediska podstatných okolností zkoumaného případu, posuzovaného komplexně, se však ani Ústavnímu soudu nejeví, že by provedení jakýchkoli dalších důkazů mohlo na závěrech obecných soudů něco zásadního změnit. Ve zkoumané věci tedy nebylo ani v tomto směru shledáno pochybení, které by mělo zásadní vliv na ústavní regulérnost celého procesu před soudy obecnými.
S uvedenými závěry napadených rozhodnutí, jejichž podstata byla výše shrnuta a s postupem obecných soudů v daném případě je tedy možno se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Lze jen zopakovat, že podle názoru Ústavního soudu právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy) a žádné znaky protiústavnosti nevykazují.
Podstata ústavní stížnosti tak, jak již shora naznačeno, spočívá v zásadě pouze v odlišném právním názoru stěžovatele, jakým způsobem měly soudy postupovat a hodnotit provedené důkazy. Skutečnost, že soud v napadeném rozsudku vyslovil právní názor, se kterým stěžovatel nesouhlasí, však nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Za této situace, s odkazem na shora uvedené, Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoliv zpochybňovat skutková zjištění obecných soudů, které jsou a musí být nejlépe informovány o okolnostech jedinečného případu či přehodnocovat dokazování, těmito soudy provedené a již vůbec ne měnit právní závěry, které jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci jakkoli došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2012
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu