ECLI:CZ:US:2012:1.US.1374.12.1
sp. zn. I. ÚS 1374/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky Vodafone Czech Republic, a. s., se sídlem Vinohradská 167, 100 00 Praha 10, IČO: 25788001, zastoupené JUDr. Danielem Weinholdem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo náměstí 10, 120 00 Praha 2, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2012 č. j. 5 Afs 64/2011-124, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2011 č. j. 11 Ca 263/2009-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhala zrušení výše označených rozsudků s tím, že se jimi cítí zkrácena na svých právech, zakotvených v čl. 4 odst. 1, čl. 11, čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka uvedla, že podle jejího přesvědčení se oba soudy ve svých rozhodnutích nevypořádaly s její argumentací vztahující se k výkladu §38r odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o daních z příjmů"), a jejím nárokem na uplatnění daňové ztráty dodatečným daňovým přiznáním ze dne 25. 3. 2008 za zdaňovací období roku 2002; to však bylo správními orgány i soudem považováno za úkon učiněný po lhůtě k tomu stanovené. Dále poukázala na závěr soudů, dle ní nesprávný, týkající se §38r zákona o daních z příjmů, novelizovaného zákonem č. 261/2007 Sb., i jeho vztahu k podílovým fondům a na nutnost takového výkladu citovaného ustanovení, který by nevybočoval z rozumného výkladu právního předpisu.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Ústavní soud poukazuje na to, že z obsahu stížností napadených rozhodnutí zásah do práv, kterých se stěžovatelka v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Nejvyšší správní soud kasační stížnost žalobkyně posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a opodstatněně ji zamítl. V rozsáhlém odůvodnění s poukazem na svou judikaturu vztahující se k daňovému právu, na judikaturu Ústavního soudu i Vrchního soudu v Praze, na věcnou působnost §38r zákona o daních z příjmů, vyplývající z přechodných ustanovení zákona č. 261/2007 Sb., účinného od 1. 1. 2008, se vypořádal se všemi námitkami ve stížnosti uplatněnými, týkajícími se výkladu a aplikace citovaného ustanovení a důvodně dovodil správnost napadeného rozsudku Městského soudu v Praze. Ten na základě zjištění, že stěžovatelka podala za zdaňovací období roku 2002 řádné daňové přiznání (s vykázanou nulovou výší daně), a k němu dodatečné daňové přiznání s uplatněnou daňovou ztrátou snižující daňovou povinnost podala až v roce 2008, důvodně konstatoval, že toto dodatečné daňové přiznání bylo podáno zjevně po lhůtě stanovené §41 odst. 4 ve spojení s §47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků a řízení o něm proto bylo v souladu se zákonem správcem daně oprávněně zastaveno. S ohledem na shodné námitky, jež stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti a také v ústavní stížnosti, lze na vyčerpávající odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu v dalším odkázat.
Ústavní soud uzavírá, že mezi zjištěním správních soudů a právními závěry z něj vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury) a nejde ani o postup svévolný. Správní soudy srozumitelně a jasně uvádějí důvody, které je k jejich závěru vedly. Jejich argumentace je logická, jasná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná.
Za tohoto stavu Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze základní práva a svobody stěžovatelky, jichž se dovolává, zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2012
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu