ECLI:CZ:US:2012:1.US.1376.12.1
sp. zn. I. ÚS 1376/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. D. B., zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, se sídlem Sokolská 295, 470 01 Česká Lípa, proti usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství Libereckého kraje, územního odboru Česká Lípa, oddělení hospodářské kriminality, ze dne 5. 3. 2012, č. j. KRPL-12753-29/TČ-2011-180181-77, a proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 23. 3. 2012, č. j. 4 KZT 264/2012-17, za účasti Policie ČR, Krajského ředitelství Libereckého kraje, územního odboru Česká Lípa, oddělení hospodářské kriminality a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 4. 2012, stěžovatelka napadla usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství Libereckého kraje, územního odboru Česká Lípa, oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policie") ze dne 5. 3. 2012, č. j. KRPL-12753-29/TČ-2011-180181-77 (dále jen "usnesení policie"), kterým bylo proti ní podle §160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") zahájeno trestní stíhání pro spáchání dvou pokračujících trestných činů lichvy dle §253 odst. 1 alinea 1 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadla usnesení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "státní zastupitelství") ze dne 23. 3. 2012, č. j. 4 KZT 264/2012-17 (dále jen "usnesení státního zastupitelství"), jímž byla zamítnuta její stížnost proti usnesení policie.
Stěžovatelka uvádí, že trestní stíhání bylo zahájeno na základě výpovědi M. B., přičemž nebyla brána v úvahu věrohodnost této výpovědi. Dostatečně pak nebyl popsán ani jeden ze znaků skutkové podstaty lichvy, a totiž, že využila tíseň této osoby. To, že se M. B. obávala toho, že jí již stěžovatelka nepůjčí další peníze, nemůže být považováno za tíseň. Co je v daném případě tísní nebylo vůbec konkretizováno. Pominut byl i další znak skutkové podstaty, spočívající v tom, že si měla dát poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, kdy policejní orgán tento hrubý nepoměr nijak nevyčíslil a neodůvodnil.
Stěžovatelka odkazuje na čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle kterého nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, a čl. 36 odst. 1 Listiny, dle kterého každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K posouzení argumentů stěžovatelky konstatuje Ústavní soud především, že právní názor na povahu zahájení trestního stíhání z ústavněprávního pohledu opakovaně vyjádřil ve své judikatuře. Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.
Ústavní soud připomíná, že se necítil být oprávněn zasahovat do samotného počátku trestního řízení ani v době, kdy bylo zahajováno opatřením, proti kterému nebylo možno podat opravný prostředek. Pouze za situace, pokud by bylo obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména se vzetím do vazby), pak by po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost. Zásah Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení již v počátku trestního řízení by byl jinak považován za nepřípustný. Od tohoto závěru se Ústavní soud neodchýlil ani po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002, kdy je vůči usnesení o zahájení trestního stíhání, podle §160 odst. 7 trestního řádu, připuštěna stížnost.
Tento postup byl korigován nálezem ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 30, nález 105, str. 471), s poukazem na zcela mimořádnou situaci, spočívající ve zjevné libovůli v rozhodování. V tomto nálezu Ústavní soud připustil přezkum usnesení státního zástupce, týkající se stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a výjimku ze zásady subsidiarity (a tedy nepřípustnosti ústavní stížnosti), kterou lze uplatnit pouze tehdy, pokud usnesení státního zástupce je založeno na naprosto (prima facie) nedostatečném odůvodnění. Takový postup by totiž svědčil o denegationis iustitiae a o libovůli v rozhodování a z toho plynoucím porušení práva na soudní a jinou ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
Takovouto mimořádnou situaci však Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Ústavní soud nenabyl přesvědčení, že by předmětná rozhodnutí trpěla neseznatelností rozhodovacích důvodů, přičemž nutno zdůraznit, že zahájení trestního stíhání je prvotní či úvodní fází trestního řízení, v němž skutečnosti svědčící o spáchání konkrétního trestného činu nelze mít postaveny najisto. Tomu musejí nutně korespondovat požadavky kladené na preciznost a přesnost odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání a usnesení státního zástupce o stížnosti obviněného proti němu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2012
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu