ECLI:CZ:US:2012:1.US.140.12.1
sp. zn. I. ÚS 140/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti Pozemkového fondu ČR, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, zast. Mgr. Petrem Mimochodkem, advokátem, sídlem Nuselská 375/98, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8.11.2011, č.j. 32 Cdo 3127/2011-399, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5.5.2011, č.j. 8 Cmo 108/2011-358, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel napadl podanou ústavní stížností v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen „vrchní soud“) a domáhal se jejich zrušení. V odůvodnění uvedl, že vede u Krajského soudu v Brně spor o určení vlastnického práva vůči skupině žalovaných, a to z toho důvodu, že první žalovaný převedl na ostatní žalované, resp. jejich právní předchůdce neplatně v žalobě specifikované nemovitosti. V tomto soudním řízení opírá stěžovatel svojí aktivní legitimaci a existenci naléhavého právního zájmu o skutečnost, že vůči prvnímu žalovanému má vykonatelnou pohledávku přiznanou rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové. Stěžovatel tuto pohledávku převedl smlouvou o postoupení souboru 12 pohledávek na společnost G&C Partner, spol. s.r.o., a navrhl, aby podle §107a obč. soudního řádu vstoupil do řízení na jeho místo jako žalobce nabyvatel pohledávky. Krajský soud v Brně jeho návrhu vyhověl, k odvolání stěžovatele č. 8 (pozn. správně má být „žalovaného č. 8“) vrchní soud změnil usnesení soudu I. stupně tak, že stěžovatelovu návrhu na vstup postupníka do řízení se nevyhovuje, Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání zamítl, protože shledal, že existence pohledávky může odůvodňovat naléhavý právní zájem na určení žalovaného práva, přesto nečiní tato skutečnost samotnou pohledávku předmětem řízení, tedy právem, o které v řízení jde ve smyslu §107a obč. soudního řádu. Podle stěžovatele byla napadenými usneseními porušena jeho ústavní práva, zejména dle čl. 96 Ústavy ČR (dále jen „Ústava“) a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), kdy oba soudy omezily jeho právo, aby jeho věc byla, resp. nadále mohla být, projednána před soudem, aby zde mohl uplatnit svá práva ve smyslu čl. 38 Listiny. Nejvyššímu soudu vytýká, že neshledal v dané věci možný postup podle §107a obč. soudního řádu, přestože potvrdil, že existence takové pohledávky může odůvodňovat naléhavý právní zájem, v tomto případě na určení vlastnického práva ve prospěch prvního žalovaného. Stěžovatel se, jako žalobce, v daném sporu vždy považoval za aktivně legitimovaného, který je jako žalobce obdařen i naléhavým právním zájmem na určení předmětného práva, právě z důvodu jeho pohledávky vůči prvnímu žalovanému, a proto s přechodem, resp. převodem, samotné pohledávky spojoval i přechod procesních práv na nabyvatele této pohledávky ve smyslu §107a obč. soudního řádu. Je proto přesvědčen, že odvolací a dovolací soud svými rozhodnutími krátily jeho práva na „soudní ochranu“, když striktním výkladem §107a obč. soudního řádu neumožnily, aby práva spojená s existencí pohledávky transformovaná do aktivní legitimace a naléhavého právního zájmu mohla být uplatněna nabyvatelem práva, tedy novým věřitelem prvního žalovaného. Má za to, že znění uvedeného ustanovení musí být ve smyslu čl. 90 Ústavy aplikováno tak, aby bylo respektováno poslání soudu, tedy ochrana práv, což nebylo naplněno, neboť ustanovení bylo vyloženo restriktivně v jeho neprospěch, jako účastníka řízení, u nějž lze zcela jistě hledat jeho právo na tom, aby nabyvatel jeho pohledávky mohl nadále uplatňovat v soudním řízení práva, která s touto pohledávkou jsou spojena a jejichž omezení, resp. odmítnutí těchto práv, je porušením ústavně zaručených práv.
Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy a Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 96 Ústavy:
1) Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva.
2) Jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně.
Čl. 36 Listiny:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Čl. 38 Listiny:
1) Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
2) Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
II.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud následující relevantní skutečnosti:
V řízení u Krajského soudu v Brně se stěžovatel domáhá určení neplatnosti právních úkonů týkajících se nemovitostí a určení, že žalovaný č. 1 je jejich vlastníkem, protože poté, co je nabyl do svého vlastnictví, je vložil do jím založené společnosti (žalovaný č. 2), a to přesto, že se zavázal nepřevést žádnou z nemovitostí na třetí osobu do okamžiku, než uhradí kupní cenu, aniž by kupní cena v plné výši byla uhrazena. Stěžovatel navrhl vstup do řízení společnosti G&C Partner, spol. s.r.o., a to na jeho místo, neboť na tuto společnost postoupil pohledávku uplatněnou v tomto řízení. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3.2.2011, č.j. 19 Cm 2/2008-343, jeho návrhu vyhověl, neboť podle jeho názoru po zahájení řízení nastala skutečnost, s níž je ve smyslu §107a obč. soudního řádu spojen přechod práv nebo povinností účastníka řízení, o něž v tomto řízení jde, a ten, kdo má vstoupit namísto žalobce, se svým vstupem do řízení souhlasil. Proti tomuto usnesení podal žalovaný č. 8 odvolání odůvodněné názorem, že nejde v řízení o úhradu pohledávky, nýbrž o určení vlastnictví, nedošlo tedy k přechodu práv a povinností, o které v řízení jde. Vrchní soud shledal, že odvolání je důvodné, proto usnesení soudu I. stupně usnesením ze dne 5.5.2011, č.j. 8 Cmo 108/2011-358, změnil tak, že návrhu na vstup postupníka do řízení namísto současného žalobce (sc. stěžovatele) nevyhověl. V odůvodnění připomenul, že předpokladem aplikace §107a obč. soudního řádu je fakt, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, a zdůraznil, že v tomto řízení nejde o úhradu pohledávky, která byla předloženou smlouvou postoupena. Usnesení vrchního soudu napadl stěžovatel dovoláním, v němž namítl restriktivní výklad ustanovení §107a obč. soudního řádu, tvrdil, že má naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva žalovaného č. 1 k předmětným nemovitostem a že převodem pohledávky vůči tomuto žalovanému došlo i k převodu „práva“ na vedení sporu na určení vlastnického práva pro naléhavý právní zájem. Podle stěžovatele je tomu tak proto, že postupník, který se stal nabytím pohledávky věřitelem žalovaného č. 1, má jistě naléhavý právní zájem na tom, aby bylo určeno vlastnické právo tohoto žalovaného k předmětným nemovitostem, jejichž zpeněžení považuje za jediný možný způsob, jímž může postupník jako věřitel tohoto žalovaného dosáhnout uspokojení své pohledávky. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání usnesením ze dne 8.11.2011, č.j. 32 Cdo 3127/2011-399, jako nedůvodné, zamítl. V odůvodnění také připomenul dikci §107a obč. soudního řádu a na tomto základě vyslovil nesouhlas s konstrukcí formulovanou stěžovatelem. Akcentoval, že v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je právem, o něž v řízení jde, ve smyslu §107a obč. soudního řádu, právo, o kterém má být určeno, zda tu je či není, případně právo na takové určení. Ztotožnil se s odvolacím soudem, že v tomto řízení jde o určení vlastnického práva, nejde o úhradu předmětné pohledávky, ani o její určení. I když existence takové pohledávky může odůvodňovat naléhavý právní zájem na určení žalovaného práva, nečiní tato skutečnost samotnou pohledávku předmětem řízení, tedy právem, o které v řízení jde. Za podstatné dále Nejvyšší soud považuje, že by ani nebyla naplněna podmínka, že s takovou právní skutečností (tj. s postoupením pohledávky) spojují právní předpisy převod nebo přechod práva, o něž v řízení jde, tedy převod nebo přechod práva vlastnického, resp. práva domáhat se určení vlastnického práva; s takovými následky právní předpisy (§524 a násl. obč. zákoníku) postoupení pohledávky nespojují.
III.
Po seznámení s předloženými podklady dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv, a to – dle jeho vymezení – dle čl. 90 Ústavy a čl. 36 a 38 Listiny. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení těchto ustanovení v neprospěch stěžovatele nebylo zjištěno, neboť ani nepřichází v úvahu. Jak vyplývá z narativní části, stěžovateli nebylo upřeno právo domáhat se žalobou určení neplatnosti právních úkonů a určení vlastnického práva, obojí ve smyslu §80 písm. c) obč. soudního řádu; žalobním návrhem tak vymezil stěžovatel předmět vlastního soudního řízení. U tzv. určovací žaloby je třeba respektovat, že předpoklad její úspěšnosti po procesní stránce spočívá v tom, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný vztah nebo sporné právo týká; naléhavý právní zájem na požadovaném určení pak vyjadřuje způsob právní ochrany, který se má dostat soudním rozhodnutím tomu, kdo má v řízení o určovací žalobě aktivní věcnou legitimaci, a to vůči tomu, kdo je k požadovanému určení pasivně legitimován. Určovací žaloba tak může mít podobu kladné určovací žaloby či záporné určovací žaloby, jde-li o určení vlastnictví, jako v posuzovaném případě (určení neplatnosti právních úkonů ponechává Ústavní soud zcela stranou pozornosti, protože jde o tzv. předběžnou otázku, na jejímž určení nemá stěžovatel naléhavý právní zájem), je předmětem sporu vlastnické právo. Tímto způsobem je následně determinována i konstrukce procesního nástupnictví při singulární sukcesi zařazená do §107a obč. soudního řádu. Koncentrovaně vyjádřeno, není-li předmětem řízení pohledávka, kterou stěžovatel cedoval na postupníka, není dán prostor pro postup podle §107a obč. soudního řádu a z tohoto důvodu nemohlo dojít napadenými usneseními k porušení žádného subjektivního práva či právem chráněného zájmu stěžovatele a již vůbec nemohlo dojít k zásahu do jeho základních práv.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu