ECLI:CZ:US:2012:1.US.1449.12.1
sp. zn. I. ÚS 1449/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti L. K., zast. Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem, sídlem Ječná 7/548, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.2.2012, č.j. 28 Cdo 1369/2011-422, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27.4.2010, č.j. 12 Co 457/2009-381, spojenou s návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze a s návrhem na zrušení ustanovení §237 odst. 2 písm. a) obč. soudního řádu, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení §237 odst. 2 písm. a) zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel napadl ústavní stížností v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). K věci uvedl, že rozsudkem městského soudu byl částečně potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") ze dne 26.5.2009, č.j. 12 C 9/2003-344, jímž byl zamítnut jeho protinávrh na zaplacení 51 758,30 Kč a byla mu uložena povinnost nahradit náklady řízení, částečně byl rozsudek zrušen a řízení zastaveno (co do části protinávrhu v částce 30 062,40 Kč). Z provedeného popisu dosavadního průběhu řízení vyplývá, že žalobkyně se žalobou v roce 1997 domáhala vůči stěžovateli zaplacení dlužného nájemného z bytu, stěžovatel se bránil tvrzením, že část nájemní smlouvy uzavřené v roce 1993 je neplatná, a uplatnil vůči žalobkyni vzájemný návrh na zaplacení částky 51 758,30 Kč představující přeplatek na nájemném. Ve sporu opakovaně rozhodovaly obvodní soud, městský soud i Nejvyšší soud. Obvodní soud rozsudkem ze dne 26.5.2009, č.j. 12 C 9/2003-344, stěžovatelův protinávrh zamítl, když konstatoval, že nájemní smlouva byla uzavřena na neexistující byt, tedy je absolutně neplatná, a z toho důvodu je nutno užívání bytu stěžovatelem posuzovat jako plnění bez právního důvodu a výši nájemného určit dle průměrného obvyklého nájemného, které bylo vyšší než nájemné placené, proto je návrh stěžovatele neopodstatněný; zároveň konstatoval, že co do části nároku ve výši 30 062,40 Kč byl nárok, bez ohledu na uvedené, promlčen. Stěžovatel napadl rozsudek obvodního soudu odvoláním, v částce ve výši 30 062,40 Kč vzal svůj návrh zpět, městský soud ve zbytku potvrdil rozsudek soudu I. stupně, když se ztotožnil se závěrem, že nárok stěžovatele byl vyhodnocen jako neoprávněný. Následně stěžovatel obsáhle polemizuje s posouzením nájemní smlouvy jako smlouvy absolutně neplatné a tvrdí, že obecné soudy postupovaly v rozporu s čl. 1 odst. 1, čl. 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 2 odst. 3 a čl. 10 odst. 2 Listiny, když v rozporu s principem úcty k právům a svobodám člověka porušily svoji povinnost poskytovat ochranu právům tím, že bez ústavně ospravedlnitelného důvodu zasáhly do principu autonomie vůle v soukromoprávních vztazích, a tím v důsledku (jakkoliv to nebylo předmětem sporu) nepřípustně zasáhly do práva stěžovatele na soukromý život; nadto při interpretaci obsahu nájemní smlouvy porušily princip právní jistoty a předvídatelnosti práva dle čl. 40 odst. 6 Listiny per analogiam, a svoje tvrzení dokládá odkazy na judikaturu. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu odůvodňuje svými majetkovými a výdělkovými poměry.
V další části návrhu stěžovatel uvedl, že podle názoru městského soudu, vyjádřeného v poučení napadeného rozsudku, nebylo proti němu přípustné dovolání. Stěžovatel se s tím názorem neztotožňoval ani nadále neztotožňuje, proto podal proti rozsudku městského soudu dovolání. Nejvyšší soud ho usnesením odmítl jako nepřípustné, a to z důvodu bagatelního limitu uvedeného v §237 odst. 2 písm. a) obč. soudního řádu. Podle stěžovatele bylo tímto usnesením zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny a práva nebýt diskriminován dle čl. 3 Listiny a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Domnívá se, že interpretace provedená dovolacím soudem je v rozporu s jazykovým výkladem předmětného ustanovení a je nepřiměřeně restriktivní (je zřejmé, že vzájemným návrhem uplatnil částku 51 758,30 Kč a ke zpětvzetí části tohoto návrhu přistoupil pouze z toho důvodu, že následně došel k jinému právnímu názoru ohledně promlčení) a že stanovení bagatelního limitu je v rozporu se zásadou přiměřenosti, tudíž protiústavní (na tomto místě se odvolává na závěry Ústavního soudu v nálezu sp.zn. I. ÚS 3923/11 týkající se přiměřenosti hranice vylučující přístup k odvolacímu soudu).
V závěru návrhu stěžovatel informoval, že z důvodu procesní opatrnosti podal v této věci ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 20.12.2010, sp.zn. II. ÚS 3070/10, odmítl jako předčasnou s tím, že je třeba nejprve nechat Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání a že ústavní stížnost bude následně přijata i v tom případě, že Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítne.
Ze všech výše uvedených důvodu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek Městského soudu a napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil, aby zrušil §237 odst. 2 písm. a) obč. soudního řádu a aby soudce zpravodaj rozhodl, že náklady na jeho právní zastoupení hradí dle §83 zákona o Ústavním soudu stát.
Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 1 odst. 1 Ústavy:
Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.
Čl. 90 Ústavy:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Čl. 2 odst. 3 Listiny:
Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
Čl. 3 Listiny:
1) Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.
2) Každý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti. Zakazuje se jakékoli ovlivňování tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování.
3) Nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod.
Čl. 10 odst. 2 Listiny:
2) Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.
Čl. 36 Listiny:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Čl. 40 odst. 6 Listiny:
Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.
Čl. 14 Úmluvy:
Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.
II.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky 2 002,- Kč s příslušenstvím, její žaloba byla úspěšná, zatímco protinávrh stěžovatele na zaplacení 51 758,30 Kč, včetně příslušenství, byl zamítnut. Na základě stěžovatelova dovolání Nejvyšší soud výrok o zamítnutí stěžovatelova protinávrhu zrušil. Poté soud I. stupně vzájemnému návrhu vyhověl, avšak odvolací soud ho zrušil. Následně obvodní soud vzájemný návrh stěžovatele zamítl, odvolací soud ho znovu zrušil a soudu I. stupně uložil pokyny pro další postup. Obvodní soud pak v intencích těchto pokynů doplnil dokazování, dospěl k závěru, že nájemní smlouva na byt byla absolutně neplatná, neboť ke dni jejího uzavření byt v ní specifikovaný neexistoval, tudíž za užívání bytu bez nájemní smlouvy vzniklo stěžovateli bezdůvodné obohacení ve výši obvyklého nájemného. Na těchto základech uzavřel, že nárok za období od 19.3.1993 do 12.12.1995 je promlčen (za toto období požadoval stěžovatel 30 062,40 Kč), v dalším období pak hradil méně, než bylo tržní průměrné nájemné, takže u něj nevznikla pohledávka, ale dluh. Z těchto důvodů obvodní soud protinávrh zamítl. Stěžovatel proti rozsudku podal odvolání, ve kterém formuloval řadu námitek, trval na tom, aby žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit mu částku 21 696,30 Kč, při odvolacím jednání vzal protinávrh částečně zpět ohledně částky 30 062,40 Kč. Městský soud přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. V odůvodnění se podrobně věnoval stěžovatelovým odvolacím námitkám (str. 6 až str. 9) a uzavřel, že žádnou z nich neshledal důvodnou, naopak rozhodnutí soudu I. stupně shledal jak po skutkové tak právní stránce zcela správným, proto potvrdil tento rozsudek v části, jímž byl zamítnut protinávrh stěžovatele na zaplacení částky 21 696,30 Kč, a protože stěžovatel ohledně částky 30 062,40 Kč vzal svůj protinávrh zpět, v tomto rozsahu zamítavý výrok napadeného rozsudku zrušil a řízení zastavil. V závěru rozsudku výslovně poučil stěžovatele o tom, že proti jeho rozsudku není dovolání přípustné.
Z vlastní databáze Ústavní soud zjistil, že mu stěžovatel doručil dne 27.10.2010 ústavní stížnost, kterou se domáhal zrušení rozsudku městského soudu (tuto informaci potvrzuje sám stěžovatel v posuzované ústavní stížnosti). Ústavní soud tuto ústavní stížnost usnesením ze dne 20.12.2010, sp.zn. II. ÚS 3070/10, odmítl jako nepřípustnou z důvodu souběžně podaného dovolání. V odůvodnění Ústavní soud stěžovateli objasnil význam ustanovení §72 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jakož i důsledky posuzování přípustnosti tzv. nenárokového dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu. Výslovně uvedl, že lze takový mimořádný opravný prostředek uplatnit (sc. nenárokové dovolání), aniž by tím byla ohrožena možnost posléze podat ústavní stížnost, neboť jestliže orgán, jenž o něm rozhoduje, jej odmítne jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, má stěžovatel otevřenou lhůtu pro podání ústavní stížnosti (srov. dikci ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), a že dle současné právní úpravy není v takovém případě k souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost. V závěru odůvodnění Ústavní soud upozornil, že i kdyby dovolání neuspělo, může stěžovatel popřípadě zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Výslovně akcentoval, že podmínkou je pouze to, aby mimořádný opravný prostředek byl uplatněn řádně, a dodal, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada "nechť si každý střeží svá práva", a je proto zcela na stěžovateli, jaké procesní prostředky, i s ohledem na další možné procesní dopady, k ochraně svých práv zvolí.
Z obsahu usnesení Ústavního soudu je tak zřejmé, že stěžovatel ho reprodukuje nepřesně a vadně (srov. část VI. této, v pořadí druhé, ústavní stížnosti).
III.
Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti opožděná. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud dále připomíná, že podmínky pro podání ústavní stížnosti upravuje zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, k nimž patří, kromě jiných, též lhůta k podání ústavní stížnosti.
Stěžovatelova ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná v části, ve které napadá usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání. Nejvyšší soud řádně zdůvodnil toto rozhodnutí, neboť dovolání nebylo ex lege přípustné podle §237 odst. 2 písm. a) obč. soudního řádu jako věc, v níž je rozhodováno o tzv. bagatelním peněžním plnění, přičemž jde o hodnotové omezení přípustnosti dovolání. Byť si lze představit polemiku s hranicí zavedenou zákonem č. 7/2009 Sb., kterým byl novelizován obč. soudní řád, mimo jiné, také v uvedeném ustanovení, z hlediska ústavně právního není hodnotové omezení přípustnosti dovolání, jako mimořádného opravného prostředku, v rozporu s ústavními principy. Tento závěr lze stručně odůvodnit odkazem na zásadu dvojinstančnosti řízení, která nezaručuje "právo" na třetí instanci. Z tohoto hlediska je také nutno chápat argumentaci Ústavního soudu obsaženou v nálezu sp.zn. I. ÚS 3923/11 brojící proti hodnotovému omezení přípustnosti odvolání, tj. řádného opravného prostředku.
S přihlédnutím k zásadě akcesority, tj. je-li zjevně neopodstatněná ústavní stížnost směřující vůči konkrétnímu rozhodnutí, je zjevně neopodstatněný i návrh na zrušení toho ustanovení, které bylo aplikováno v řízení předcházejícímu vydání napadeného rozhodnutí.
Podle §72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb. lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Z tohoto pravidla obsahuje §72 odst. 4 téhož zákona beneficium pro stěžovatele, a to v situaci, kdy byl mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, pak lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Ve smyslu těchto ustanovení je zřejmé, že stěžovatel buď mohl podat ústavní stížnost do 60 dnů ode dne doručení rozsudku městského soudu, nebo toto rozhodnutí napadnout přípustným dovoláním. Rozhodl-li se podat dovolání, které nebylo přípustné z důvodu nezávisejícího na uvážení dovolacího soudu, musí respektovat, že nelze použít pro podání ústavní stížnosti lhůtu zakotvenou v §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. V tomto smyslu je třeba také chápat poučení, které se mu dostalo v usnesení Ústavního soudu ze dne 20.12.2010, sp.zn. II. ÚS 3070/10. Jinými slovy, nelze přehlédnout, že pro zpětvzetí návrhu stěžovatele co do částky 30 062,40 Kč byl předmětem řízení nikoli původně uvedený přeplatek na nájemném ve výši 51 758,30 Kč, ale částka, která nedosahovala zákonného limitu pro přípustnost dovolání podle §237 odst. 2 písm. a) obč. soudního řádu. Na tomto základě je proto ústavní stížnost směřující proti rozsudku městského soudu podaná po zákonem stanovené lhůtě.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele usnesením Nejvyššího soudu, byla v této části jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V části napadající rozsudek městského soudu byla tato ústavní stížnost odmítnuta jako návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Návrh na zrušení §237 odst. 2 písm. a) obč. soudního řádu Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud nemohl vyhovět ani návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku městského soudu, neboť předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh její osud. Ze stejného důvodu nelze použít ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož soudce zpravodaj rozhodne, aby náklady stěžovatele na jeho zastoupení zcela zaplatil stát.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2012
Vojen Güttler
předseda senátu