ECLI:CZ:US:2012:1.US.1533.12.1
sp. zn. I. ÚS 1533/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele RPS CZECH, s. r. o. se sídlem Pod Šodkem 262, Šenov, zastoupeného advokátem JUDr. Jindřichem Paličkou, AK se sídlem Fryštátská 2064/57b, Karviná - Fryštát, proti výroku II a III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 52 C 5/2011-31 ze dne 9. 11. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí (jeho výroků II a III). Opírá jí zejména o následující důvody:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 52 C 5/2011-31 ze dne 9. 11. 2011 bylo rozhodnuto výrokem I tak, že se řízení původně vedené proti žalované Direct pojišťovně a.s. o částku 11.779 Kč s příslušenstvím co do částky 3.120 Kč zastavuje; výrokem II byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení částky 8.659 Kč a výrokem III bylo rozhodnuto, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 6.228 Kč.
Podle stěžovatele došlo ze strany obvodního soudu k hrubému zásahu do dosavadní jednoznačné rozhodovací praxe soudů v obdobných věcech, takže se jedná o překvapivé rozhodnutí. Stěžovatel tvrdí, že citovaným rozhodnutím bylo porušeno jeho základní subjektivní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva svobod (dále jen "Listina"), neboť obvodní soud se v napadeném rozhodnutí dopustil svévole.
V dané věci stěžovatele rozhodoval obvodní soud o žalobě, kterou se stěžovatel jako postupník domáhal po žalované Direct pojišťovně, a. s., zaplacení částky 11.779 Kč s příslušenstvím s tím, že postupiteli D. P. bylo při jím nezaviněné dopravní nehodě poškozeno jeho vozidlo pojištěné právě u žalované. Od doby dopravní nehody do doby vyřízení pojistné události - vyplacení pojistného plnění má poškozený dle ustálené judikatury právo na zapůjčení přiměřeného náhradního vozidla. Postupitel si náhradní vozidlo zapůjčil na dobu čtrnácti dnů, za což uhradil půjčovně částku 19.411 Kč včetně DPH, kterou co do výše 16.800 Kč, tedy po odpočtu tzv. pevných nákladů za ujeté kilometry s DPH, uplatnil u žalované Direct pojišťovny a.s. Stěžovatel nabyl pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené s postupitelem D. P. Žalovaná uznala oprávněnost zapůjčení náhradního vozidla pouze za období devíti dnů a pouze v rozsahu 650 Kč a DPH na 1 den; navíc provedla odpočet nákladů za ujeté kilometry, ačkoliv o tuto částku snížil svůj nárok již sám poškozený při jeho uplatňování.
Podle soudu stěžovatelovo žádání vynaložených nákladů za pronájem náhradního vozidla není opodstatněné, neboť poškozený si již v době, kdy si pronajmul náhradní vozidlo, byl vědom toho, že náklady na opravu poškozeného vozidla by byly větší než obvyklá cena. Pokud si tedy pronajal vozidlo, jednalo se o soukromý závazkový vztah, za který nemůže z titulu odpovědnosti za škodu odpovídat žalovaná (pojišťovna). Takovéto úvahy jsou však podle stěžovatele zcela absurdní.
II.
Ústavní soud zjistil, že shora uvedený soud rozsudkem z 9. 11. 2011 rozhodl tak, že řízení co do částky 3.120 Kč zastavil (výrok I), žalobu, kterou se žalobce (stěžovatel) domáhal na žalovaném zaplacení částky 8.659 Kč, zamítl (výrok II) a výrokem III uložil žalobci nahradit žalované náklady řízení ve výši 6.228 Kč.
Z odůvodnění rozsudku plyne, že žalobce se svou žalobou domáhal na žalované zaplacení částky 11.779 Kč s příslušenstvím. Dne 16. 8. 2010 totiž způsobil řidič vozidla registrační značky XXX XXXX, pojištěný pro odpovědnost za škodu způsobenou jeho vozidlem u žalované, dopravní nehodu, při níž došlo k totálnímu zničení vozidla registrační značky YYY YYYY. Po dobu vyřizování pojistné události si majitel poškozeného vozidla půjčil u půjčovny žalobce náhradní vozidlo, za což zaplatil částku 19.411 Kč, kterou po odpočtu nákladů na ujeté kilometry v částce 16.800 Kč uplatnil jako náhradu škody u žalované. Žalovaná uznala oprávněnost zapůjčení náhradního vozidla pouze za období devíti dnů, nadto půjčovné uznala pouze v rozsahu 650 Kč a DPH za každý den a navíc provedla odpočet nákladů za ujeté kilometry. Svůj nárok postoupil poškozený žalobci stěžovateli. Žalobce se obrátil s žádostí o právní pomoc na advokáta, za což požadoval po žalované náhradu nákladů, z nichž ale žalovaná uznala pouze částku 3.120 Kč. Žalovaná poté poskytla žalobci doplatek půjčovného ve výši 3.909 Kč, částku 7.267 Kč, však odmítla akceptovat. Dne 5. 5. 2011 vzal žalobce žalobu zpět co do částky 3.120 Kč požadované na nákladech právního zastoupení, protože žalovaná tuto částku dobrovolně zaplatila. Soud postupem podle §96 odst. 2 o. s. ř. řízení co do této částky zastavil.
Nalézací soud ze smlouvy o zapůjčení náhradního vozidla ze dne 18. 8. 2010 dále zjistil, že D. P. si pronajal od žalobce na dobu od 18. 8. 2010 do 31. 8. 2010 nebo na dobu opravy vozidla registrační značky ZZZ ZZZZ jako náhradní vozidlo osobní automobil značky Seat Leon II, rok výroby 2010, za denní nájemné ve výši 1.000 Kč bez DPH a za cenu za 1 km 3,90 Kč bez DPH. Soud dále zjistil, že žalobce vyúčtoval D. P. nájem náhradního vozidla jako nájemné za dobu čtrnácti dnů a že D. P. postoupil svou pohledávku vůči žalované z titulu náhrady nákladů za zapůjčení náhradního vozidla ve výši 16.800 Kč na žalobce bez úplaty, přičemž jak žalobce za sebe, tak znalec za D. P. s požadavkem plnění na účet žalobce uplatnili pohledávku v uvedené výši a z uvedeného důvodu jako škodu u žalované.
Soud dále zjistil z přípisu žalované ze dne 16. 9. 2010, že žalovaná vypočetla skutečnou škodu v celkové výši 33.186 Kč, a to jako totální škodu na vozidle s DPH ve výši 27.562 Kč a akceptaci náhradního vozidla s nutnou dobu pronájmu pouze na dobu 9 dnů místo účtovaných čtrnácti dnů za nájemné srovnatelného vozidla v částce 650 Kč za 1 den s odpočtem nákladů spojených s provozem vlastního vozidla ve výši 5.624 Kč s tím, že částka 27.562 Kč bude poukázána na účet D. P. a částka 5.624 Kč bude poukázána na účet žalobce. Právní zástupce žalobce pak následně vyzval žalovanou k úhradě částky 11.176 Kč z důvodu, že za zapůjčení náhradního vozidla zaplatil poškozený částku 19.411 Kč; po odpočtu pevných nákladů za ujeté kilometry požadoval na žalované částku 16.800 Kč, přičemž tato částka byla neoprávněně krácena co do doby nájmu a co do výše nájemného i neoprávněného odpočtu pevných nákladů za ujeté kilometry.
Nalézací soud dovodil, že již dne 18. 8. 2010, kdy poškozený uplatňoval svůj nárok vůči žalované, mu bylo známo, že se v jeho případě jedná o totální škodu. Dne 18. 8. 2010 si na dobu od uvedeného data do 31. 8. 2010 (nebo po dobu opravy automobilu registrační značky odlišné od registrační značky uvedené u poškozeného vozidla) poškozený pronajal od žalobce jako náhradní vozidlo osobní automobil značky Seat Leon II, rok výroby 2010 a za to žalobci zaplatil dne 31. 8. 2010 částku 19.411 Kč.
Soud uvedl, že jeho úkolem bylo posoudit, co je skutečnou škodou v případě totálního zničení poškozeného vozidla; dospěl k závěru, že pokud dojde ke zničení věci, představuje skutečná škoda aktuální cenu věci a jedinou možnou náhradu takové škody je zaplacení její aktuální hodnoty, což bylo učiněno. Pokud se však žalobce domáhá vynaložených nákladů za pronájem náhradního vozidla jako náhrady za používání zničeného vozidla, pak soud dospěl k závěru, že takovýto požadavek není opodstatněný, neboť nahradit používanou věc je možné pouze tehdy, jestliže dojde k dočasnému výpadku její použitelnosti, nikoliv však v situaci, kdy je věc zničena. Tato náhrada pak již nepředstavuje škodu ve smyslu §442 odst. 1 občanského zákoníku ani ve smyslu §6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. Poškozený si již v době, kdy si pronajmul náhradní vozidlo, byl vědom, že náklady na opravu poškozeného vozidla by byly větší než jeho obvyklá cena, a že se tedy jedná o totální škodu, kdy jedinou možnou náhradou je obvyklá cena vozidla. Z toho důvodu tedy soud žalobu co do požadavku na náhradu žalovaným neuznaných nákladů za nájem náhradního vozidla ve výši 7.267 Kč jako neodůvodněnou zamítnul. V návaznosti na to zamítl i požadavek žalobce na náhradu žalovanou neuznaných nákladů spojených s právním zastoupením, neboť tyto náklady nebyly podle soudu vynaloženy účelně. Nadto nalézací soud poznamenal, že žalobci by v případě přiznání nároku bylo fakticky plněno dvakrát za nájem náhradního vozidla, jednak tím, že mu již plnou částku zaplatil poškozený D. P., a jednak bezúplatným postoupením pohledávky. I když je to právně přípustné, neboť se jedná o plnění ze dvou právních důvodů, je podle soudu otázku, zda je to v souladu s dobrými mravy. Ze strany žalované přitom žalobce za 14 dnů půjčení vozidla získal částku 28.944 Kč a byly mu i z větší části nahrazeny náklady právního zastoupení, které by mu soud nepřiznal.
III.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní stížnost stěžovatele v meritu věci směřuje proti tomu, že byla zamítnuta jeho žaloba žádající zaplacení částky 8.659 Kč
Tudíž, ústavní stížnost ve své podstatě směřuje proti rozhodnutí o částce bagatelní; to platí tím spíše pro stěžovatele, který je v pozici právnické osoby. To stěžovatel v ústavní stížnosti poněkud opomíjí, byť sám výslovně uvádí, že jeho odvolání, s ohledem na ust. §202 odst. 2 o. s. ř., nelze zvrátit jinak než pouze ústavní stížností. Bagatelnosti částky je si tedy plně vědom.
Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (srov. už samotným stěžovatelem vzpomínané usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1648/11 ze dne 22. 9. 2011), že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí.
Podstatou ústavní stížnosti je v zásadě pouze polemika s názorem obvodního soudu. Z vlastní interpretace dané věci, dovolávaje se i tvrzené rozhodovací praxe jiných soudů, stěžovatel svůj tvrzený nárok vyvozuje. V této souvislosti je však třeba připomenout, že skutečnost, že stěžovatel zastává názor, lišící se od názoru přijatého v napadeném rozhodnutí, sama o sobě není důvodem vyhovění ústavní stížnosti. Ústavní soud není totiž v zásadě oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky, spadající do oblasti práva podústavního, nahlížet. Sjednocování judikatury obecných soudů je především úkolem soudů vyšších stupňů, nikoli soudu Ústavního.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení základních práv či svobod, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2012
Vojen Güttler
předseda senátu