ECLI:CZ:US:2012:1.US.1534.12.1
sp. zn. I. ÚS 1534/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Ivanou Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Martinem Šípem, advokátem, se sídlem Převrátilská 330, 390 01 Tábor, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 40 T 3/2010, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. 6 To 44/2011, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 4. 2012, stěžovatel napadl rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 40 T 3/2010 (dále jen "rozsudek městského soudu"), kterým byla osoba J. M., dříve M. Ř. (dále jen "odsouzený") spolu s dalšími (rovněž od stěžovatele odlišnými) osobami, ve spojení s navazujícím rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 6 To 44/2011, odsouzena, mimo jiné, k trestu propadnutí majetku. Rovněž napadl usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. 6 To 44/2011 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), jímž bylo podle §253 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku městského soudu, jakožto podané osobou neoprávněnou.
Stěžovatel uvádí, že je majoritním akcionářem společnosti KRISTIÁN DEVELOPMENT a. s., kdy vlastní 112 kusů jejích akcií na majitele. Tyto akcie dle §78 odst. 1 trestního řádu dobrovolně vydal na základě Protokolu ČTS: OKFK-412-/TČ-2008-009023 orgánům činným v trestním řízení. Předmětné akcie mu dosud nebyly vráceny, ač o to požádal. K jeho dřívější žádosti mu bylo sděleno, že je na místě vyčkat s případným vrácením do pravomocného rozhodnutí v trestní věci obžalovaných. Na další žádost o vrácení akcií, podanou po nabytí právní moci, dosud nedostal žádnou odpověď. Stěžovatel se obává, že orgány v činném trestním řízení se domnívají, že tyto akcie jsou majetkem odsouzeného a jako takové budou zahrnuty do majetku, který má propadnout. Proto podával proti rozsudku městského soudu odvolání.
Stěžovatel je přesvědčen, že zadržováním akcií je omezeno jeho vlastnické právo a že toto omezení již překračuje nezbytnou míru přiměřenosti. Soudy se přitom dostatečně nevypořádaly v rámci dokazování s otázkou, kdo je majitelem předmětných akcií, ačkoliv se jedná o otázku zcela zásadní jak z pohledu odsouzeného, tak z pohledu stěžovatele.
Dle stěžovatele tak došlo k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána osobou k tomu zjevně neoprávněnou.
Ústavní soud, předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") Ústavní soud rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. Blížeji tuto Ústavou zakotvenou pravomoc Ústavního soudu rozvádí zákon o Ústavním soudu tak, že ústavní stížnost podle citovaného ustanovení Ústavy je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Rozhodnutí, která stěžovatel ústavní stížností požaduje zrušit, však takovýto charakter nemají. Nevzešla totiž z řízení, ve kterém by stěžovatel byl účastníkem, kdy jimi nebylo rozhodováno o vině a trestu stěžovatele, ale zcela jiných osob. Stěžovatel sice spatřuje souvislost v tom, že byl vysloven trest propadnutí majetku, přičemž se obává, že hrozí, že majetek, který prohlašuje za svůj, bude považován za majetek odsouzeného, nicméně Ústavní soud je nucen konstatovat, že přímý vztah stěžovatele k výroku předmětných rozhodnutí neexistuje. Vyslovení trestu propadnutí majetku nelze zaměňovat s řešením otázky, co konkrétně do tohoto majetku spadá; k té se obecné soudy ve výrocích ústavní stížností napadených rozhodnutí nijak nevyslovovaly. Ústavnímu soudu nezbývá než uzavřít, že stěžovatel není k podání takovéto ústavní stížnosti aktivně legitimován. Při svém postupu by se měl dále držet v intencích §80, eventuálně §346 odst. 4 trestního řádu.
Vzhledem k uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2012
Ivana Janů
soudce zpravodaj