ECLI:CZ:US:2012:1.US.1620.12.1
sp. zn. I. ÚS 1620/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 15. května 2012 v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Pavla Holländera ve věci navrhovatelů 1) J. S. a 2) K. S., zastoupených JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha, Bolzanova 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2012 sp. zn. 26 Cdo 2980/2011, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelé se cestou ústavní stížnosti domáhali zrušení výše citovaného usnesení, jímž Nejvyšší soud odmítl jejich dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2011 sp. zn. 23 Co 511/2008, když rozhodnutí odůvodnil tím, že dovolatelé nezformulovali otázku, s níž by spojili zásadní právní význam napadeného rozsudku. Uvedli, že v dovolání brojili proti závěru odvolacího soudu, dle něhož v dané situaci nelze za použití ustanovení §3 odst. 1 občanského zákona zamítnout žalobu na vyklizení předmětného bytu. Proto považují rozhodnutí Nejvyššího soudu za učiněné v rozporu se základními občanskými právy, zakotvenými v Ústavě České republiky a v Listině základních práv a svobod.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje, když takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), odst. 3, §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Podle obsahu stížností napadeného usnesení, které si Ústavní soud k přezkoumání zajistil (když k návrhu připojeno účastníky ani právním zástupcem v souladu s §72 odst. 6 výše citovaného zákona o Ústavním soudu nebylo) a které stěžovatelé navrhovali zrušit, Nejvyšší soud opodstatněně konstatoval, že dovolání žalovaných není podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu přípustné a důvodně je proto v souladu s §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) občanského soudního řádu odmítl. V odůvodnění se s poukazem na obsah rozsudku soudu II. stupně a dovolání stěžovatelů, na svou obsáhlou judikaturu vztahující se k výkonu práva z hlediska ustanovení §3 odst. 1 občanského zákona, na §237 odst. 1 písm. c) a §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, s uplatněnými dovolacími námitkami stěžovatelů vypořádal a na toto vyčerpávající odůvodnění lze v dalším odkázat. I když stěžovatelé v ústavní stížnosti neuvedli, v jakém konkrétním právu se cítí usnesením Nejvyššího soudu dotčeni (v návrhu označili základní občanská práva zakotvená v Ústavě ČR a Listině základní práv a svobod), nutno uvést, že postupem a rozhodnutím Nejvyššího soudu zásah do práva stěžovatelů na soudní a jinou právní ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod) zjištěn nebyl.
Pro výše uvedené byl návrh, jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2012
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu