ECLI:CZ:US:2012:1.US.1631.12.1
sp. zn. I. ÚS 1631/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. S., zastoupeného Mgr. Helenou Kohoutovou, advokátkou se sídlem Za Poříčskou branou 12, 186 00 Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2 2012 č. j. 20 Cdo 92/2012-123 a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2011 č. j. 24 Co 291/2011-99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21. 7. 2011 č. j. 24 Co 291/2011-99, změnil usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 18. 11. 2010 č. j. 1 EXE 5114/2010-58 tak, že zamítl návrh stěžovatele (oprávněného) na nařízení exekuce na majetek povinné (E. N.) k uspokojení pohledávky stěžovatele ve výši 2.084.721,60 Kč, nákladů exekuce a nákladů stěžovatele, podle exekučních titulů - exekutorského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti sepsaného soudním exekutorem Mgr. Romanem Vytejčkem dne 9. 12. 2005 sp. zn. Ez 34/05 a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 16. 10. 2009 č. j. 7 C 44/2008-451, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2010 č. j. 21 Co 93/2010-519. Poznámka: prvním z obou naposled citovaných rozhodnutí rozhodl okresní soud o vypořádání společného jmění manželů Ing. Z. N. (mimo jiné osoby povinné ze smlouvy o půjčce, kterou podepsal se stěžovatelem dne 12. 4. 2005) a E. N.; ve druhém z těchto rozhodnutí krajský soud rozsudek soudu prvého stupně dílem potvrdil a dílem ve výroku ad IX.) o nákladech řízení státu změnil.
Krajský soud v Praze v odůvodnění napadeného usnesení v prvé řadě uvedl, že pokud stěžovatel (oprávněný) dokládá k nařízení exekuce exekuční titul (exekutorský zápis s přímou vykonatelností), "jehož účastníkem nebyla E. N.", a dále rozhodnutí soudu, kterým došlo k vypořádání společného jmění manželů, jehož předmětem byla mimo jiné i vymáhaná pohledávka, pak neplatí (ve smyslu §36 odst. 4 exekučního řádu a §256 o. s. ř.), že přechod povinností z toho, kdo je v exekučním titulu (exekutorském zápisu s přímou vykonatelností) označován jako povinný (Ing. Z. N.) na jiného (E. N.) vyplývá z tohoto rozhodnutí, popř. z právního předpisu, který by byl průkazem přechodu platební povinnosti. Platí-li závěr, že nedošlo k přechodu platební povinnosti z Ing. Z. N. na E. N. v souvislosti s rozhodnutím soudu o vypořádání společného jmění manželů, pak je stěžovatelem (oprávněným) předkládán k nařízení exekuce exekuční titul (exekutorský zápis s přímou vykonatelností), který zavazuje jako povinného jinou osobu než E. N., která tohoto exekučního titulu účastna nebyla. Proto odvolací soud uzavřel s tím, že stěžovatel (oprávněný) uplatňuje svůj návrh na nařízení exekuce vůči pasivně věcně nelegitimované osobě; tuto otázku je soud povinen zkoumat, a proto odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) dospěl k závěru, že návrhu stěžovatele (oprávněného) na nařízení exekuce nelze - vzhledem k absenci jednoho ze zákonem stanovených předpokladů pro nařízení exekuce (nedostatku pasivní věcné legitimace) - vyhovět.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 2 2012 č. j. 20 Cdo 92/2012-123 dovolání stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2011 č. j. 24 Co 291/2011-99 odmítl. Dovolací soud s ohledem na čl. II., bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění o. s. ř., a s ohledem na skutečnost, že napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 21. 7. 2011, o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 7. 2009, a neshledal jej přípustným. Nejvyšší soud uvedl, že podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího osudu, pokud to zákon připouští. Ve věcech výkonu rozhodnutí (exekuce) lze dovolání podat jen v případech uvedených v §238a odst. 1 písm. c) až f) o. s. ř.; na tomto závěru nic nemění ani nesprávné poučení v napadeném usnesení, podle něhož je dovolání proti němu (za určitých podmínek) přípustné; takové nesprávné poučení přípustnost dovolání nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
II.
Stěžovatel ústavní stížností napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a principu právní jistoty podle čl. 1 Ústavy ČR.
Stěžovatel v prvé řadě uvedl, že dle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Současně dodal, že dle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř je dovolání přípustné proti rozsudku či usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Stěžovatel se proto domnívá, že nynější právní úprava přípustnost dovolání v předmětné věci výslovně zakotvuje a žádným ustanovením o. s. ř. není vyloučena; v souzeném případě věc samu představuje jeho nárok uplatněný návrhem na nařízení exekuce, a proto o něm má být věcně rozhodnuto. Odmítnutím podaného dovolání Nejvyšším soudem proto bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu; to za situace, kdy prý Nejvyšší soud za srovnatelných skutkových okolností dovodil - na rozdíl od Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 2912/10) - nepřípustnost podaného dovolání. Stěžovatel konečně namítl procesní pochybení odvolacího soudu, jež mohla mít dle jeho názoru za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; kriticky se pozastavil i nad novelou o. s. ř. provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud přijal nález, jímž usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2011 č. j. 24 Co 291/2011-99, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2 2012 č. j. 20 Cdo 92/2012-123 zruší.
III.
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným. Obdobně je povinen postupovat soudce zpravodaj, je-li návrh podán po lhůtě stanovené zákonem pro jeho podání [§43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Ústavní soud z obsahu odůvodnění v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu zjistil, že dovolání stěžovatele směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2011 č. j. 24 Co 291/2011-99, bylo odmítnuto proto, že dle §238a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (tedy ve znění rozhodném pro posouzení věci stěžovatele) dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce), již není od 1. 7. 2009 přípustné. Tu Ústavní soud zdůrazňuje, že v souzeném případě jednou z rozhodujících otázek ve vztahu k meritu věci bylo posouzení, zda nedošlo k přechodu platební povinnosti z Ing. Z. N. na (povinnou) E. N. O této otázce (a tedy o nedostatku pasivní legitimace E. N., která "exekučního titulu účastna nebyla") bylo rozhodnuto až v souvislosti s rozsudky obecných soudů o vypořádání společného jmění manželů (srov. výše citované rozsudky Okresního soudu v Nymburce ze dne 16. 10. 2009 č. j. 7 C 44/2008-451, Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2010 č. j. 21 Co 93/2010-519); rozhodnuto tedy bylo až za právního stavu po novele o. s. ř. provedené zákonem č. 7/2009 Sb. Z uvedeného proto nelze dovodit nic jiného, než to, že stěžovatelovo dovolání vůči usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2011 č. j. 24 Co 291/2011-99 nebylo [v důsledku v §238a odst. 1 o. s. ř. taxativně uvedených skutkových podstat zakládajících v daném případě ex lege (a contrario) jeho nepřípustnost] způsobilé posouzení otázky zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vůbec otevřít. Jinými slovy, důvod odmítnutí (nepřípustnosti dovolání) vyplývá přímo (a contrario) ze zákona a není odvislý od úsudku, resp. nezávisí na uvážení Nejvyššího soudu.
Ústavní soud proto zdůrazňuje, že odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu je ve shodě s aplikovanými zákonnými ustanoveními [tj. s §236 odst. 1 o. s. ř.; dále s částí první, čl. I Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., a konečně s §238a o. s. ř. odst. 1, §243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.], ústavněprávně nepřijatelné konsekvence nezakládá a tedy ke stěžovatelem tvrzenému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy nedochází.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2 2012 č. j. 20 Cdo 92/2012-123 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] odmítl.
Ve vztahu k části ústavní stížnosti, navrhující zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2011 č. j. 24 Co 291/2011-99, se popsaná procesní situace promítá následně tak, že k aplikaci výjimky uvedené v §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu nejsou splněny náležité předpoklady; k odmítnutí (stěžovatelem podaného) dovolání totiž nedošlo z důvodů závisejících na uvážení orgánu, jenž o něm rozhodoval a kterou citované ustanovení předpokládá.
Proto Ústavní soud - za tohoto stavu - dovozuje, že v této části byla ústavní stížnost podána po lhůtě k tomu zákonem stanovené (§72 odst. 3 a odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Proto v tomto rozsudku ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2012
Vojen Güttler
předseda senátu