ECLI:CZ:US:2012:1.US.1678.10.1
sp. zn. I. ÚS 1678/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Gűttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky J. Ž., zastoupené JUDr. Šárkou Foltýnovou, advokátkou se sídlem Dlouhá 16, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2010 č. j. 29 Co 501/2009-105 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 3. 2009 č. j. 22 C 166/2006-74, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obvodní soud pro Prahu 1 napadeným rozsudkem ze dne 23. 3. 2009, č. j. 22 C 166/2006-74, ve věci žalobců J. K. a J. K. proti žalované J. Ž. (dále jen "stěžovatelka") pro 10.892 Kč s příslušenstvím, rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobcům každému jednu polovinu z částky 7.500 Kč s příslušenstvím, jinak se žaloba zamítá (výroková část I.), dále rozhodl, že řízení se částečně zastavuje do částky 2.733 Kč s příslušenstvím (výroková část II.), že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výroková část III.) a že žalobci a stěžovatelka jsou povinni zaplatit ČR - Obvodnímu soudu pro Prahu 1 na znalečném každý částku 5.201 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výroková část IV.).
Obvodní soud uvedl, že z obsahu spisu Okresního soudu ve Strakonicích sp. zn. 4 C 110/2005 zjistil, že Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. 9. 2006, č.j. 5 Co 1230/2006-240, změnil dřívější rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 27. 1. 2006, č.j. 4 C 110/2005-210, tak, že stěžovatelka je oprávněna výlučně sama užívat dům č.p. X na parcele č. XX s příslušenstvím a stav. parcelu č. XY zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, pracoviště Strakonice v k.ú. Strakonice na LV č. XYZ (dále jen "nemovitosti); stěžovatelka se totiž stala spoluvlastnicí 1/2 nemovitosti po své matce J. L., která byla oprávněna celou nemovitost užívat sama, zatímco žalobci nemovitosti nikdy neužívali. Krajský soud tehdy konstatoval, že bude-li stěžovatelka užívat nemovitost v míře vyšší, než odpovídá jejímu podílu, bude povinna poskytovat dalším spoluvlastníkům přiměřenou náhradu v penězích (tj. každému v rozsahu jedné ideální čtvrtiny). Obvodní soud dále zjistil ze spisu Okresního soudu ve Strakonicích sp. zn. 6 C 9/2006, že rozsudkem uvedeného soudu ze dne 8. 6. 2006, č. j. 6 C 9/2006-114, byla určena vlastnicí budovy bez č.p./č. - garáže na parcele č. Y zapsané na LV č. XYZ, LV č. YZ pro k.ú. Strakonice (dále jen "garáž") J. L. Obvodní soud zdůraznil, že vzhledem k tomu, že nejsou pochybnosti o tom, že žalobci jsou spoluvlastníky nemovitosti každý jednou ideální 1/4 (kromě garáže) a stěžovatelka ideální 1/2, vyjadřují tyto podíly míru, jakou se podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci ve smyslu §137 odst. 1 o.z. Obvodní soud pak ze znaleckého posudku JUDr. D. K. zjistil charakter a velikost nemovitosti účastníků a uzavřel s tím, že s ohledem na v místě obvyklé a přiměřené nájemné mají žalobci za žalované období od 6. 12. 2005 do 6. 5. 2006 (a vzhledem k výši jejich spoluvlastnických podílů) nárok na částku 7.500 Kč oba dohromady a nárok na úroky z prodlení podle §517 odst. 2 o.z. Okresní soud konečně - vzhledem k částce, kterou vzali žalobci zpět - řízení podle §96 odst. 2 o. s. ř. částečně zastavil.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 16. 2. 2010, č. j. 29 Co 501/2009-105, k odvolání žalobců a stěžovatelky odvolací řízení o odvolání žalobců zastavil (výroková část I.), rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a IV. potvrdil (výroková část II.) a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna nahradit náklady odvolacího řízení ve výši 6.150 Kč (výroková část III.).
Městský soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §212a odst. 1 a odst. 5 o. s. ř.; žalobci podáním ze dne 1. 10. 2010 (tj. dříve, než o něm odvolací soud rozhodl) vzali odvolání zpět, a proto bylo odvolací řízení v této části zastaveno.
Městský soud - pokud jde o odvolání stěžovatelky - uvedl, že procesní vady, které stěžovatelka soudu prvého stupně vytýká, nebyly takového charakteru, aby měly vliv na rozhodnutí o věci samé. Zdůraznil, že z odůvodnění napadeného rozsudku mimo pochybnost vyplývá, o jakých nárocích žalobců soud rozhodoval, jaké důkazy provedl a co z nich zjistil; z odůvodnění rozsudku jsou zřejmé i úvahy, jimiž se soud při rozhodování řídil. Odvolací soud považuje rozsudek soudu prvního stupně i za věcně správný. V této souvislosti připomněl nejen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 9. 2006, č.j. 5 Co 1230/2006-240, který oprávnil výlučně žalovanou užívat celou nemovitost, ale také odůvodnění rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích a obsah spisu ve věci sp. zn. 4 C 110/2005; z nich vyplývá, že stěžovatelka uvedenou nemovitost užívala spolu se svou matkou i před vydáním zmíněného rozhodnutí a předtím jen její matka jako spoluvlastnice nemovitosti. Odvolací soud z uvedeného dovodil, že nárok žalobců na přiměřenou peněžitou náhradu je tedy opodstatněný, a to i za dobu předcházející rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 9. 2006, č. j. 5 Co 1230/2006-240; v období od 6. 12. 2005 do 6. 5. 2006 stěžovatelka již byla spoluvlastnicí nemovitosti (s výjimkou garáže); její námitka nedostatku pasivní legitimace není tedy důvodná, stejně jako námitka, která se týká výše obvyklého nájemného určeného znalkyní. Ze znaleckého posudku (a z jeho doplnění z 15. 10. 2008) i z výslechu znalkyně mimo pochybnost vyplývá, že částka 3.000 Kč byla stanovena jako obvyklé nájemné bez ohledu na vlastnictví garáže (a pozemku č. parc. Y), ohledně níž bylo prokázáno, že je stále vlastnictvím matky stěžovatelky. Odvolací soud proto uzavřel s tím, že má za správné napadené rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1, kterým byla stěžovatelka zavázána zaplatit žalobcům společně za výše uvedené období částku 7.500 Kč, odpovídající polovině obvyklého nájemného, neboť v tomto období užívala celou společnou nemovitost sama, případně se svou matkou.
II.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2010, č. j. 29 Co 501/2009-105, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 3. 2009, č. j. 22 C 166/2006-74, napadla stěžovatelka ústavní stížností (doplněnou podáním ze dne 18. 11. 2010). Má za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhla jejich zrušení.
Stěžovatelka v podstatě namítla, že oba soudy naprosto opominuly námitku nedostatku její pasivní legitimace a nevypořádaly se s její podstatou; ta vyplývala z písemného vyjádření k žalobě, které předložila soudu prvního stupně dne 31. 10. 2006. Stěžovatelka v této souvislosti uvedla, "že nabytím podílu od své matky v roce 2003 vstoupila do práv a povinností své právní předchůdkyně, a proto rozsah i způsob, jakým dům v rozhodné době mohla užívat, mohl maximálně odpovídat jen rozsahu i způsobu, jakým reálně dům užívala z titulu spoluvlastnického práva paní L., tedy jedné místnosti s příslušenstvím, což rozhodně nelze považovat za užívání nad rámec spoluvlastnického podílu. Stěžovatelka dále považuje za nutné zdůraznit, že důvodem její ústavní stížnosti není polemika se skutkovými či právními závěry, k nimž dospěly obecné soudy na základě hodnocení provedených důkazů. Stěžovatelka se touto ústavní stížností domáhá ochrany legitimního očekávání účastníka občanského soudního řízení, který aktivně využije svého práva a předloží soudu svůj pohled na věc, že se jeho argumentací bude soud vůbec zabývat".
Stěžovatelka v doplnění ústavní stížnosti uvedla, že souběžně s řízením v souzené věci probíhalo mezi jeho účastníky i další samostatné řízení, jehož skutková i právní podstata byla totožná; hlavní odlišnost spočívala v období, za které se žalobci domáhali po stěžovatelce vydání bezdůvodného obohacení, tj. za období od 6. 6. 2003 do 6. 12. 2005. Stěžovatelka uvedla, že skutkové a právní závěry obou soudů byly shodné, v písemných vyhotoveních těchto rozsudků se dokonce jednalo o prakticky identické texty. O odvolání stěžovatelky do rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 6. 2009, č. j. 21 C 252/2004-172 (tj. ve věci za období od 6. 6. 2003 do 6. 12. 2005) však Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 9. 2010, č.j. 68 Co 312/2010-239, rozhodl jinak, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Stěžovatelka poukázala na to, že kromě řady procesních pochybení vytkl tehdy městský soud soudu prvního stupně, že neučinil žádné zjištění ohledně pasivní legitimace stěžovatelky; ta svoji pasivní legitimaci popírala proto, že v rozhodné době nemovitost užívala její matka a že oprávněně bydlela v nemovitosti i z titulu nájemního práva na základě rozhodnutí Místního národního výboru ve Strakonicích ze dne 8. 10. 1951. Stěžovatelka prohlásila, že výsledkem je těžko pochopitelná situace, jestliže tentýž odvolací soud (byť v jiném složení senátu) rozhodl o její námitce (týkající se její pasivní legitimace) diametrálně odlišně; v posléze uvedeném případě totiž jiný odvolací senát stěžovatelčinu námitku shledal oprávněnou a vrácením věci soudu prvního stupně zajistil, že ze strany soudu budou dodrženy procesní předpisy - tedy, že argumentaci stěžovatelky bude věnována náležitá pozornost ze strany soudu, a to i kdyby měla být nakonec shledána za nesprávnou. Stěžovatelka uzavřela s tím, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2010, č. j. 68 Co 312/2010-239, nepřímo potvrzuje oprávněnost jejího názoru, že pokud se tentýž soud v nyní napadeném rozhodnutí (tj. v rozsudku ze dne 16. 2. 2010, č. j. 29 Co 501/2009-105) žádným způsobem nevypořádal s hlavní námitkou stěžovatelky (tj. námitkou nedostatku pasivní legitimace ve věci), porušil tím stěžovatelčino právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
III.
Vyjádření Městského soudu v Praze k ústavní stížnosti (i k jejímu doplnění) neobsahovala novou argumentaci, neboť týž pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku; proto je Ústavní soud stěžovatelce k zaslání možné repliky nepostoupil.
Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na své rozhodnutí a připomněl, že důvody stížnosti byly předmětem odůvodnění rozsudků nalézacích soudů. Zdůraznil, že se zabýval obranou stěžovatelky a neshledal ji důvodnou. Dospěl k závěru, že stěžovatelka je ve věci pasivně legitimována, což ostatně potvrdil i odvolací soud. Námitkou stěžovatelky o nedostatku pasivní legitimace se oba soudy zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly.
Stěžovatelka ve své replice (ze dne 25. 6. 2012) - ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 3. 2009, č. j. 22 C 166/2006-74 - uvedla, že z obsahu odůvodnění tohoto rozhodnutí je zřejmé, že obvodní soud na hodnocení námitky nedostatku její pasivní legitimace naprosto rezignoval. Tento závěr dovozuje z toho, že obvodní soud ve svém vyjádření neuvedl konkrétní část odůvodnění citovaného rozsudku, ve které by bylo uvedeno, jak se s předmětnou námitkou vyrovnal. Stěžovatelka dále poukázala na to, že shodným nedostatkem trpí i rozhodnutí soudu odvolacího, tj. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2010, č. j. 29 Co 501/2009-105, který se s podstatou samotné námitky nijak nevypořádal. Stěžovatelka proto vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 1, že se oba soudy uvedenou námitkou zabývaly a s ní se také vypořádaly, považuje za nepravdivé. Stěžovatelka (obdobně jako v ústavní stížnosti) tedy zdůraznila, že obecné soudy tuto námitku nehodnotily vůbec. Dále znovu uvedla, že odvolací soud ve skutkově i právně totožné věci (tj. v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2010, č. j. 68 Co 312/2010-239) rozhodl jinak, neboť věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti (žalobce J. K.) sdělil Ústavnímu soudu, že jako vedlejší účastník ve věci vystupovat nechce; druhý vedlejší účastník se ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
IV.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv či svobod. Ústavní soud není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti vždy, kdy došlo - event. - k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem; to činí až tehdy, jestliže takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody účastníků řízení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná či procesní nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) běžné soudní praxe. Proto Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou zásadně záležitostí soudů obecných.
Jde-li o výklad (a aplikaci) předpisů běžného práva, lze jej hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv či svobod, případně pomíjí-li možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu (jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému doktrinálnímu chápání dotčených právních institutů) a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je-li v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu, či je-li v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Ústavní soud usuzuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku na dostatečné odůvodnění svých (napadených) rozhodnutí, neboť ta splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením §157 o. s. ř. Ani z ústavněprávního hlediska jim podle přesvědčení Ústavního soudu nelze nic vytknout.
Z obsahu ústavní stížnosti (a z jejího doplnění ze dne 18. 11. 2010) je zjevné, že stěžovatelka před Ústavním soudem v podstatě vychází z již dříve uvedeného názoru (viz písemné vyjádření k žalobě ze dne 31. 10. 2006; především na č.l. 21 a 22) na své postavení jako spoluvlastnice 1/2 nemovitosti po své matce J. L. a současně jako výlučné nositelky souvisejících užívacích práv ke společné nemovitosti včetně jejího příslušenství; to platí včetně důsledků plynoucích z nájemního práva k druhé 1/2 nemovitosti, které platně vzniklo a nebylo ukončeno, jak ostatně vícekrát uvedla samotná stěžovatelka. Ústavní soud v dané souvislosti připomíná rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 9. 2006, č. j. 5 Co 1230/2006-240, ze kterého ostatně ve svých odůvodněních vycházely a také na ně jasně a zřetelně odkazovaly oba obecné soudy; podle uvedeného rozhodnutí je stěžovatelka oprávněna výlučně sama užívat nemovitost (tj. dům č. p. X na parcele č. XX s příslušenstvím a stav. parcelu č. XY zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, pracoviště Strakonice v k.ú. Strakonice na LV č. XYZ) s odůvodněním, že se stala spoluvlastnicí 1/2 nemovitosti po své matce J. L., která byla oprávněna celou nemovitost užívat sama. Krajský soud tehdy současně zdůraznil, že bude-li stěžovatelka užívat nemovitost v míře vyšší, než odpovídá jejímu podílu, je povinna poskytovat dalším spoluvlastníkům přiměřenou náhradu v penězích (tj. každému v rozsahu jedné ideální čtvrtiny). Ústavnímu soudu v této souvislosti nezbývá než připomenout judikaturu obecných soudů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 654/2005, či ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 33 Odo 366/2003), podle níž bezdůvodné obohacení je povinen vydat vždy ten, kdo je na úkor jiného získal, a to i za situace, kdy umožňuje takové užívání jinému. V souzené věci se tedy jedná o stav, kdy stěžovatelka nepřestala nemovitost užívat a umožnila pouze, aby toto užívání konzumovala její právní předchůdkyně (tj. matka, která ostatně byla dříve oprávněna užívat celou nemovitost). Za této situace stěžovatelčina úvaha, zda ona sama nemovitost fyzicky užívala zcela, zčásti, nepřetržitě či jen občas, je irelevantní a na uvedenou povinnost vydat bezdůvodné obohacení nemá vliv.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále operovala ochranou svého legitimního očekávání; tvrdila, že důvodem ústavní stížnosti "není polemika se skutkovými či právními závěry", ale očekávání toho, že se její argumentací (týkající se nedostatku její pasivní legitimace) "bude soud vůbec zabývat"; obdobné platí také pro její repliku ze dne 25. 6. 2012, ve které uvedla, že obecné soudy její stěžejní námitku (roz. nedostatku pasivní legitimace) "nehodnotily vůbec". Tu Ústavní soud konstatuje, že v rozhodnutích obou obecných soudů nedostatek takové argumentace neshledal. Oba soudy (Obvodní soud pro Prahu 1 na str. 2 p. v., 3 rozsudku a Městský soud v Praze na str. 3 rozsudku) konkrétně a dostatečně uvedly a připomněly význam rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 9. 2006, č. j. 5 Co 1230/2006-240, pro souzenou věc a pro povinnost stěžovatelky jako právní nástupkyně J. L. a výlučné uživatelky nemovitosti; dokonce imperativně připomněly, že musí dojít k vypořádávání výnosu, resp. přiměřené peněžité náhrady. Ústavní soud tedy vyslovuje přesvědčení, že oba soudy této námitce stěžovatelky pozornost věnovaly a neopomenuly ji. Ostatně, sama argumentace stěžovatelky je v tomto případě spektakulární a nevychází z ochoty přijmout logickou úvahu obecných soudů, jež byla na výše připomenutých stránkách podána. Tvrzení stěžovatelky, že se soudy s její námitkou nevypořádaly, není tedy obsahem soudního spisu podloženo.
Ústavní soud (především z výše uvedených důvodů) nemůže přisvědčit ani stěžovatelčině tvrzení (ze závěrečné části doplnění ústavní stížnosti ze dne 18. 11. 2010 a z její repliky ze dne 25. 6. 2012), že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2010, č. j. 68 Co 312/2010-239, nepřímo potvrzuje oprávněnost jejího názoru, že pokud se tentýž soud v napadeném rozhodnutí (tj. v rozsudku ze dne 16. 2. 2010, č. j. 29 Co 501/2009-105) žádným způsobem nevypořádal s hlavní námitkou stěžovatelky (tj. s námitkou nedostatku pasivní legitimace), porušil tím stěžovatelčino právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud jednak konstatuje, že se Městský soud v Praze se v rozsudku ze dne 16. 2. 2010, č. j. 29 Co 501/2009-105, (jak bylo uvedeno výše) s hlavní námitkou stěžovatelky vypořádal dostatečně, jednak uvádí, že v případě odůvodnění napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 3. 2009, č. j. 22 C 166/2006-74, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 6. 2009, č. j. 21 C 252/2004-172, se v jejich písemných vyhotoveních o "prakticky identické texty" nejednalo. Tu Ústavní soud poukazuje na odůvodnění rozsudku, kterým Městský soud v Praze (tj. rozsudku ze dne 6. 9. 2010, č. j. 68 Co 312/2010-239) rozhodl "jinak", neboť rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; tam odvolací soud na str. 5 a str. 6 (ve spisu na č. l. 241) v prvé řadě uvedl a popsal vady řízení před soudem prvního stupně a zdůraznil, že mu nezbylo než rozsudek soudu prvního stupně zrušit pro vady, které způsobují jeho nepřezkoumatelnost, a to pro nedostatek důvodů; dále poukázal na konkrétní zásadní vady, mezi nimiž mimo jiné uvedl nedostatečnost žalobního návrhu, nevypořádání se se vzájemnými návrhy stěžovatelky a nedostatky v písemném vyhotovení a vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně.
Ústavní soud v této souvislosti dále poukazuje na to, že po porovnání rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2010, č. j. 68 Co 312/2010-239, a nyní napadeného rozsudku téhož soudu ze dne 16. 2. 2010, č. j. 29 Co 501/2009-105, (jakož i rozsudků soudu prvního stupně citovaným rozsudkům odvolacího soudu předcházejícím) je zřejmé, že se o identické právní závěry nejednalo.
Městský soud v Praze v odůvodnění rozsudku ze dne 6. 9. 2010, č. j. 68 Co 312/2010-239, sice věnoval pozornost také otázce pasivní legitimace stěžovatelky a uvedl, že soud prvního stupně neučinil v tomto směru žádné zjištění. Ústavní soud však v této souvislosti ještě jednou připomíná judikaturu Nejvyššího soudu týkající se vydávání bezdůvodného obohacení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 654/2005, a ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 33 Odo 366/2003) a především jejích důsledků pro posuzování pasivní legitimace účastníka řízení, jimž Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 6. 9. 2010, č. j. 68 Co 312/2010-239, nevěnoval pozornost. Podle citované judikatury je bezdůvodné obohacení povinen vydat vždy ten, kdo je na úkor jiného získal; v souzené věci se tedy jedná o stav, kdy stěžovatelka užívala nemovitost v míře vyšší, než odpovídalo jejímu podílu, a pouze umožnila, aby toto užívání konzumovala její právní předchůdkyně (tj. matka J. L.). Jinak řečeno bezdůvodné obohacení je povinna vydat stěžovatelka a z toho důvodu je (musí být) v souzené věci pasivně legitimována.
Ústavní soud proto zdůrazňuje, že stěžovatelkou uváděný rozpor [že prý tentýž odvolací soud (byť v jiném složení senátu) rozhodl diametrálně odlišně] je pouze optický; Městský soud v Praze totiž rozsudkem ze dne 6. 9. 2010, č.. 68 Co 312/2010-239), jak vyplývá z jeho odůvodnění, rozsudek soudu prvního stupně zrušil pro vady (jejichž výčet a hodnocení jsou uvedeny výše), zatímco u otázky pasivní legitimace stěžovatelky opominul zmíněné důsledky soudní judikatury pro tuto přezkoumávanou otázku; s touto judikaturou se dostatečně nevypořádal a v důsledku toho (možná nechtěně) přenesl právní posouzení této otázky zpět na soudní orgán prvního stupně. Ústavní soud v této souvislosti připomíná obecné pravidlo, že sám judikaturu obecných soud nesjednocuje, jestliže je navíc dostatečná a zřetelná judikatura Nejvyššího soudu k této otázce k dispozici (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 654/2005, a ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 33 Odo 366/2003).
Ústavní soud proto odkazuje na výše uvedenou argumentaci v souzené věci, ze které je jasně patrné, proč nebylo možné stěžovatelce v jejím návrhu - který navíc do značné míry opakuje tytéž argumenty, jež uplatnila v odvolání - vyhovět. Se zřetelem k tomu Ústavní soud usuzuje, že mezi zjištěním obecných soudů a právními závěry z něj vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury) a nejde ani o postup svévolný. Argumentace obou soudů v obou rozhodnutích je logická, přesvědčivá a z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručeného základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2012
Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu