ECLI:CZ:US:2012:1.US.1696.12.2
sp. zn. I. ÚS 1696/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti GRATO spol. s r. o., IČ 410 33 281, se sídlem v Mariánských Lázních, Palackého 796/57a, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábř. 51/39, proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 12. 2012, čj. 181 EC 253/2010-39, za účasti Okresního soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 12. 2012, čj. 181 EC 253/2010-39, uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 1 008 Kč spolu s úrokem z prodlení (výrok I.), a ve výroku II. vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatelka napadá ústavní stížností výrok II. tohoto rozsudku; tvrdí, že jím byla porušena její základní práva.
II.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatelka podala k dnešnímu dni již několik stovek ústavních stížností, které se týkaly a týkají otázky výše náhrady nákladů řízení ve věcech, které vedla před obecnými soudy. Tyto ústavní stížnosti stěžovatelky vykazují po právní i věcné stránce shodné rozhodné rysy a byly již Ústavním soudem opakovaně posouzeny. Ústavní soud se ani v nyní předložené věci nemá důvodu odchylovat od svých závěrů, neboť neshledává v úvahách obecného soudu protiústavnost. Pro podrobné odůvodnění lze pro stručnost odkázat na usnesení ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 44/12; usnesení ze dne 26. března 2012; sp. zn. IV. ÚS 985/12; usnesení sp. zn. I. ÚS 1498/12 ze dne 16. 5. 2012; usnesení sp. zn. I. ÚS 1352/12 ze dne 16. 5. 2012; usnesení sp. zn. I. ÚS 1340/12 ze dne 16. 5. 2012; usnesení sp. zn. I. ÚS 1461/12 ze dne 16. 5. 2012 a řadu dalších, která všechna jsou stěžovatelce známa.
Ústavní soud dále odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, v němž se okresní soud řádně vypořádal se vzniklou procesní situací. Okresní soud nepovažoval žádné náklady, které stěžovatelce v tomto řízení vznikly, za účelně vynaložené, neboť proti témuž žalovanému již jednou pohledávku z titulu jízd bez platného jízdního dokladu uplatnila. Vzhledem k tomu, že pohledávku uplatněnou v tomto i v předchozím řízení získala na základě stejných smluv o postoupení pohledávek, nic jí nebránilo v tom, aby obě pohledávky uplatnila jednou žalobou. Pokud podala dvě samostatné žaloby, pak v případě druhé žaloby nelze zaplacený soudní poplatek a náklady zastoupení dle okresního soudu považovat za náklady potřebné k účelnému uplatňování práva. Ústavní soud považuje tuto argumentaci za přiléhavou a z ústavního hlediska nemá, co by jí vytkl. Lze k ní dodat pouze tolik, že postup stěžovatelky, která vůči témuž dlužníku nabyla několik pohledávek a každou přitom uplatňuje samostatnou žalobou, a to zjevně za tím účelem, aby se několikrát obohatila na náhradě nákladů řízení, není ve své podstatě ničím jiným, než zneužitím práva, které explicitně zakazuje §2 o. s. ř.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. července 2012
Vojen Güttler
předseda senátu