ECLI:CZ:US:2012:1.US.1733.12.1
sp. zn. I. ÚS 1733/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. T., zastoupené Mgr. et Mgr. Ladislavem Hrubým, advokátem, se sídlem Májová 23, Cheb, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 2. 2012, č. j. 12 Co 413/2011-336, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ústavní stížností napadla shora označený rozsudek Krajského soudu v Plzni a navrhla jeho zrušení.
Dle odůvodnění napadeného rozsudku je možné, aby proti němu bylo podáno dovolání, které však bude shledáno přípustným pouze za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Z ústavní stížnosti je pak zřejmé, že stěžovatelka uvedené rozhodnutí napadla rovněž dovoláním podaným dne
7. 5. 2012.
Ústavní stížnost proto není přípustná.
Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Z hlediska funkce ústavního soudnictví je proto nežádoucí, aby stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumával příslušný orgán a zároveň také Ústavní soud. Jestliže stěžovatel využije možnosti podat mimořádný opravný prostředek - dovolání, o kterém dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, je souběžně podaná ústavní stížnost předčasná. V platném právu je tato zásada vyjádřena v §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V civilním řízení soudním to znamená, že je v prvé řadě na obecných soudech, aby poskytly ochranu základním právům a svobodám stěžovatele (srov.
čl. 4 Ústavy). Ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dále uvádí, že výše konstatované pravidlo neplatí pro mimořádný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Je tedy zcela zřejmé, že je vždy věcí stěžovatele, zda tento mimořádný opravný prostředek podá, či nikoliv.
Pokud tedy stěžovatelka mimořádný opravný prostředek uplatnila a bude o něm rozhodnuto tak, že není přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovatelce tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy již není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
Vzhledem ke zjištěným skutečnostem Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2012
Ivana Janů
soudce zpravodaj