ECLI:CZ:US:2012:1.US.1739.12.1
sp. zn. I. ÚS 1739/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o ústavní stížnosti stěžovatele F. J., proti usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 18 Co 80/2012 ze dne 15. února 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 10. května 2012 byl Ústavnímu soudu doručen stručný návrh stěžovatele, v němž navrhl zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni. Stěžovatel ústavní stížností napadl shora označené rozhodnutí z důvodů, že obecné soudy stěžovateli svévolně upřely právo na osvobození od soudních poplatků v řízení, ve kterém se domáhal náhrady nemajetkové újmy 60 000 Kč.
Ústavní stížnost stěžovatele směřuje proti usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 18 Co 80/2012 ze dne 15. února 2012, kterým bylo ve výroku I. potvrzeno usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 24. listopadu 2011 (výrok I. č. j. 7 C 313/2011-9). Výrokem II. bylo napadené usnesení zrušeno a věc vrácena soudu k dalšímu řízení.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. To znamená, že pouze v případě, kdy návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat také věcně.
Ve smyslu §35 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavní soud nejdříve posoudil, zda jsou dány podmínky řízení, za kterých může ve věci jednat. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou. Tyto podmínky ve věci posuzované ústavní stížnosti ke dni jejího podání (§27 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) splněny nejsou.
Podstatnou formální vadou projednávané ústavní stížnosti je absence stěžovatelova právního zastoupení. Podle ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jsou fyzické a právnické osoby povinny nechat se v řízení před Ústavním soudem zastoupit advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy, což se vztahuje již na samotné sepsání ústavní stížnosti. Stěžovatel však - v rozporu s citovaným ustanovením - právně zastoupen nebyl. V ústavní stížnosti stěžovatel sice uvedl, že dne 11. dubna 2012 požádal Českou advokátní komoru o ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení před Ústavním soudem, ale jeho požadavek byl zamítnut dne 19. dubna 2012 pro nedoložení majetkových poměrů. Stěžovatel uplatnil další žádost dne 3. května 2012 a o jeho žádosti nebylo Českou advokátní komoru dosud rozhodnuto. Vyzývat stěžovatele k odstranění vad návrhu bylo by z důvodů stěžovateli z předchozích řízení známých neefektivní a formalistické.
Ústavní soud toto podání nejprve přezkoumal z hlediska formálních náležitostí. Shledal, že stěžovatel nebyl a není zastoupen advokátem [viz ustanovení §29, §30 odst. 1 a §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu], takže jeho podání nesplňuje náležitosti řádného návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem. Pokud tato formální podmínka řízení před Ústavním soudem není splněna, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění této vady ve stanovené lhůtě. Z řady předchozích rozhodnutí Ústavního soudu vyplývá, že stěžovatel byl opakovaně a dostatečně poučen o tom, jaké náležitosti musí řádná ústavní stížnost splňovat. Tyto požadavky, kladené na návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jsou stěžovateli známy již minimálně sedm let, neboť podával velké množství ústavních stížností (dosud třicet sedm). Za zmíněnou dobu byl tedy stěžovatel mnohokrát informován o tom, že je nezbytné, aby ústavní stížnost byla sepsána advokátem a aby stěžovatel byl v řízení o ní advokátem také zastoupen.
Ústavní soud dospěl k závěru, že s ohledem na zmíněné poznatky z návrhů stěžovatele již není třeba, aby poučení o náležitostech ústavní stížnosti bylo stěžovateli formalisticky znovu a znovu zasíláno u každé z jeho dalších ústavních stížností.
Zákonná šedesátidenní lhůta stanovená zákonem o Ústavním soudu je podle soudce zpravodaje plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním navrhovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.
Dále Ústavní soud konstatuje, že nejsou dány podmínky řízení, za kterých může ve věci jednat. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že usnesením Krajského soudu v Plzni sp. zn. 18 Co 80/2012 ze dne 15. února 2012 výrokem II. bylo napadené usnesení částečně zrušeno a věc vrácena soudu k dalšímu řízení. Soud prvního stupně nepřípadně rozhodl ve výroku II. o povinnosti stěžovatele uhradit soudní poplatek ze žaloby, aniž by stěžovatele řádně vyzval a poučil v souladu s §9 odst. 3 o. s. ř. V daném případě stěžovatel podal ústavní stížnost za situace, kdy řízení ve věci ještě nebylo pravomocně skončeno. Napadeným usnesením bylo zrušeno předchozí rozhodnutí ve výroku II a vráceno nalézacímu soudu k dalšímu řízení.
Za této procesní situace je zřejmé, že projednání ústavní stížnosti brání nedostatek zákonných podmínek, a proto o takto podané ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. a), písm. e) zákona o Ústavním soudu], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. května 2012
Pavel Rychetský
soudce zpravodaj