ECLI:CZ:US:2012:1.US.1760.11.1
sp. zn. I. ÚS 1760/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky JOB FACTORY, s. r. o., se sídlem Ostrava, Masná 10, IČ: 268 54 325, zastoupené Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem se sídlem Ostrava, Tyršova 1714/27, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2011 č. j. 16 Co 246/2010-84, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud zjistil vyžádaného spisu obecných soudů následující.
Žalobce (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastník) se žalobou domáhal po žalované (v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelka) zaplacení částky 13.015 Kč s přísl. z titulu dlužné mzdy.
Okresní soud rozsudkem ze dne 4. 6. 2010 č. j. 126 C 214/2009-33 žalobu zamítl a současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení 12.492 Kč.
Okresní soud z pracovní smlouvy a ze shodných skutkových tvrzení účastníků zjistil, že žalobce byl zaměstnán u stěžovatelky jako svářeč. Stěžovatelka se uzavřením pracovní smlouvy se žalobcem zavázala k tomu, že žalobci zajistí dočasný výkon práce u uživatele a za provedenou práci bude žalobci vyplácet mzdu, a žalobce se zavázal, že bude osobně vykonávat práce za podmínek stanovených pracovní smlouvou a řídit se pokyny uživatele.
Okresní soud zjistil, že žalobce v několika dnech nenastoupil do zaměstnání, neboť čerpal v těchto dnech neplacené volno, o které předtím požádal uživatele (konkrétně zaměstnance OKD, BASTRO, a. s., D. K., který měl žalobci čerpání neplaceného volna schválit); to měla být běžná praxe na tomto pracovišti. U žalované bylo vnitřním předpisem stanoveno krácení dovolené při neomluvené absenci v délce 3 dnů. Žalobci vznikl nárok na dovolenou v rozsahu 19,5 dnů. Tuto dovolenou vyčerpal do srpna 2008. Podle okresního soudu byl postup žalobce v rozporu se zákoníkem práce, protože neplacené volno může zaměstnanec čerpat jen tehdy, schválí-li mu toto čerpání jeho zaměstnavatel. Schválení neplaceného volna je pracovněprávním úkonem, k němuž je podle §309 odst. 1 věty druhé zákoníku práce oprávněn výlučně zaměstnavatel, nikoliv uživatel. Žalobce neprokázal, že by o čerpání neplaceného volna žádal svého zaměstnavatele, tj. žalovanou. Okresní soud vyhodnotil jako nadbytečné důkazní návrhy žalobce na provedení výslechu zaměstnance uživatele D. K. a výslechu spolupracovníka R. G. Z uvedených důvodů okresní soud posoudil nepřítomnost žalobce na pracovišti jako neomluvenou absenci; to opravňovalo žalovanou podle §223 odst. 2 zákoníku práce ke krácení dovolené o 15 dnů, čímž žalobci podle §222 odst. 5 zákoníku práce vznikla povinnost vrátit vyplacenou náhrady mzdy ve výši 16.205 Kč; podle §147 odst. 1 písmeno e) zákoníku práce byla žalovaná oprávněna tuto částku srazit ze mzdy žalobce za měsíc září 2008. Jelikož náhrada mzdy za dovolenou, na kterou žalobce ztratil právo, přesahovala mzdu za uvedený měsíc ve výši 13.015,- Kč, nebyla žalobci oprávněně vyplacena žádná mzda. Proto okresní soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobce krajský soud napadeným rozsudkem rozhodl, že "I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odstavci I. výroku, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 6.480,- Kč s příslušenstvím, potvrzuje. II. Rozsudek soudu prvního stupně se v odstavci I. výroku, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 6.535,- Kč s příslušenstvím, mění takto:
Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 6.535,- Kč s 10,75% úrokem z prodlení ročně od 31.10,2008 do 31.12.2008, s 9,25% úrokem z prodlení ročně od 1.1.2009 do 30.6.2009, 3 8,5% úrokem z prodlení ročně od-1.7.2009 do 31.12.2009, s 8% úrokem z prodlení ročně od 1.1.2010 do 30.6.2010, s 7,75% úrokem z prodlení ročně od 1.7.2010 do 24.2.2011 a za dobu od 25.2.2011 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky, vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy ke každému prvnímu dni kalendářního pololetí trvání prodlení, to vše do tří dnů od právní moci toho rozsudku. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů."
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl především následující: "Odvolací soud má ve shodě se soudem prvního stupně za to, že dohoda o poskytnutí pracovního volna bez náhrady mzdy je pracovněprávním úkonem, kterým dochází k podstatné změně obsahu základního pracovněprávního vztahu dočasně přiděleného zaměstnance, proto tuto dohodu může se zaměstnancem uzavřít podle §309 odst. 1 věty druhé zákoníku práce zaměstnavatel, kterým je agentura práce, nikoliv uživatel... Zaměstnavatel má podle §223 odst. 2 zákoníku práce právo, nikoliv však povinnost, krátit zaměstnanci dovolenou za neomluveně zameškanou směnu (pracovní den).... Krácení dovolené v tomto případě představuje sankci zaměstnavatele za porušení povinnosti, která zaměstnanci vyplývá z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, konat práci v předem stanovené pracovní době na pracovišti. O porušení pracovní povinnosti, které by mohlo být důvodem ke krácení dovolené, se však může jednat jen tehdy, porušil-li zaměstnanec tuto pracovní povinnost zaviněně, tj. úmyslně nebo alespoň z nedbalosti... Z výše uvedeného plyne, že nenastoupí-li zaměstnanec na pracovní směnu proto, že se u zaměstnavatele (agentury práce) s jeho vědomím ustálil úzus spočívající v tom, že pracovní volno bez náhrady mzdy bylo na základě žádosti zaměstnance poskytováno, byť v rozporu s ust. §309 odst. 1 věty druhé zákoníku práce, toliko se souhlasem uživatele, je nepochybné, že takové jednání zaměstnance nemůže být považováno za zaviněné porušení pracovních povinností (neomluveně zameškanou směnu) a nemůže být důvodem ke krácení dovolené. Soud prvního stupně proto podle názoru odvolacího soudu neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl žalobcem navržené důkazy výslechem svědků D. K., R. G. a A. K., které byly v obecné rovině způsobilé prokázat právně významné skutečnosti (zda poskytnutí pracovního volna bez náhrady mzdy schvaloval podle ustálené praxe u všech dočasně přidělených zaměstnanců uživatel a zda žalovaná tento postup akceptovala). Odvolací soud toto pochybení soudu prvního stupně napravil a podle §213 odst. 4 části věty před středníkem o.s.ř. doplnil dokazování výslechem shora uvedených svědků, kteří shodně potvrdili tvrzení žalobce...V daném případě žalovaná navržením shora uvedených důkazů nezpochybňuje věrohodnost důkazních prostředků, ale nabízí soudu další důkazy, pomocí kterých má být skutkový stav věci zjištěn jinak. Současně se nejedná ani o žádnou z ostatních výjimek uvedených v §205a odst. 1 o.s.ř., přičemž žalované nic nebránilo - objektivně, posuzováno - aby tyto důkazy navrhla již před soudem prvního stupně. Odvolací soud proto k těmto důkazům nepřihlížel."
II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhuje zrušit shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě pro porušení svého základního práva na spravedlivý proces (dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a základního práva vlastnit majetek (dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). V konkrétnostech uvádí zejména následující.
Krajský soud v Ostravě postupoval ve zjevném rozporu s §309 odst. 1 zákoníku práce, dle něhož uživatel nesmí vůči zaměstnanci agentury práce činit právní úkony jménem agentury práce. Dohoda o poskytnutí pracovního volna bez náhrady mzdy je pracovněprávním úkonem, kterým dochází k podstatné změně obsahu základního pracovněprávního vztahu.
Stěžovatelka dále uvedla, že nadto závěr soudu, že se u ní ustálil úzus (spočívající v tom, že pracovní volno bez náhrady mzdy bylo na základě žádosti zaměstnance stěžovatelky poskytováno uživatelem), je v rozporu s výsledky provedeného dokazování.
Stěžovatelka konečně namítá, že Krajský soud v Ostravě (neodstraněním nedostatku spočívajícím v absenci poučení stěžovatelky dle §118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř.) ji zbavil možnosti tvrdit a prokázat všechny rozhodné skutečnosti. Tím porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces, jelikož jí znemožnil reálně a efektivně hájit před soudem svá práva.
III.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatelka tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v její právní sféře nastala. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních. Tak je tomu právě v nyní souzené věci, neboť stěžovatelce byla napadeným rozsudkem uložena povinnost zaplatit žalobci částku 6.535 Kč s příslušenstvím.
V těchto případech se Ústavní soud projevuje s mimořádnou zdrženlivostí. Ve vztahu k nim konstantně uvádí, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti předpokládá splnění rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost (resp. i meritorní projednatelnost) ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální.
Takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice; v nyní posuzované věci je dovolání vyloučeno ze zákona. V případě bagatelních částek nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který Ústavnímu soudu umožní efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm stěžovatelům, jejichž základní práva byla skutečně porušena. Jinak řečeno, v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by řízení o ústavní stížnosti bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž se řeší zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou zásadně schopny současně představovat porušení základních práv či svobod. Je třeba dodat, že příslušná částka není absolutní a jedinou mezí posouzení hranice elementární opodstatněnosti ústavní stížnosti. Tu je nutné vždy individuálně posuzovat v kontextu intenzity zásahu do základních práv stěžovatele, resp. druhu a intenzity pochybení soudu, jehož rozhodnutí je zpochybňováno (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 21/12 a judikaturu tam uvedenou).
V nyní předložené věci jsou shora uvedené závěry stran bagatelnosti merita sporu plně aplikovatelné. Tvrzené vady napadeného výroku a jeho odůvodnění zjevně nemohou vyvolat zásah do základních práv stěžovatelky a souzená věc proto ústavněprávní rozměr nemá.
S ohledem na shora uvedené je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
IV.
Nad rámec toho uvádí Ústavní soud následující.
Stěžovatelka namítla, že Krajský soud v Ostravě postupoval ve zjevném rozporu s §309 odst. 1 zákoníku práce, dle něhož uživatel nesmí vůči zaměstnanci agentury práce činit právní úkony jménem agentury práce. To je však nepravda, neboť krajský soud se v tomto směru ztotožnil s týmž názorem okresního soudu, s odkazem na cit. ustanovení zákoníku práce.
Stěžovatelka dále namítla, že závěr soudu, že se u ní ustálil úzus (spočívající v tom, že pracovní volno bez náhrady mzdy bylo na základě žádosti zaměstnance stěžovatelky poskytováno uživatelem), je v rozporu s výsledky provedeného dokazování. Zde tedy stěžovatelka rozporuje závěry, které krajský soud z provedeného dokazování vyvodil. Leč, ústavněprávní relevanci může mít až extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a závěry z nich vyvozenými obecným soudem. Existenci takového excesu však Ústavní soud neshledává a ostatně stěžovatelka jej ani netvrdí.
Stěžovatelka nakonec namítá, že ji krajský soud zbavil možnosti tvrdit a prokázat všechny rozhodné skutečnosti; odepřel jí prý možnost argumentovat, neboť zamítl její důkazní návrhy k prokázání jejího tvrzení, že nebylo zvyklostí, že by pracovní volno bez náhrady mzdy bylo na základě žádosti zaměstnance stěžovatelky poskytováno uživatelem. Z obsahu této námitky plyne, že stěžovatelka se cítí být touto skutečností (týkající se zvyklosti, že pracovní volno bez náhrady mzdy bylo na základě žádosti zaměstnance stěžovatelky poskytováno uživatelem) překvapena a že jí bylo zabráněno tuto skutečnost vyvrátit.
Ani této námitce však objektivně přisvědčit nelze. Žalobce totiž již při ústním jednání příslušnou skutečnost tvrdil (č. l. 30 spisu): "Žalobce... jednal v dobré víře a v souladu s běžnou praxí na pracovišti. Žalobce jednal v dobré víře, že uživatel má právo poskytnout čerpání neplaceného volna zaměstnancům. Tedy opakuji, mám za to, že nepřítomnost žalobce na pracovišti v září 2008 nebyla neomluvenou absencí." Pak dostala slovo stěžovatelka, avšak příslušnou (žalobcem tvrzenou) skutečnost ani nepopřela; netvrdila tedy skutečnost opačnou, tj. že nebylo zvyklostí, že pracovní volno bez náhrady mzdy bylo na základě žádosti zaměstnance stěžovatelky poskytováno uživatelem). Stěžovatelka si tedy již v řízení před soudem prvního stupně musela být vědoma existence příslušného tvrzení, a proto o překvapivosti řeč být nemůže. Ostatně, i sám okresní soud vzal za zjištěnou příslušnou skutečnost (srov. str. 3 rozsudku okresního soudu: "Ze skutkových tvrzení žalobce soud zjistil, že... což mělo být běžnou praxí na tomto pracovišti."). Pokud tedy tuto skutečnost znal i okresní soud, musela ji či měla reflektovat i stěžovatelka, která byla při ústním jednání před okresním soudem tam přítomným advokátem zastoupena. Zatímco žalobce navrhoval důkazy k prokázání svých tvrzení, stěžovatelka toliko uvedla: "My žádné další důkazní návrhy nemáme." (č. l. 30). Stěžovatelce tedy nebylo zabráněno tvrdit a prokázat rozhodné skutečnosti. Pokud by již v řízení před soudem prvního stupně - obdobně jako žalobce v opačném gardu - tvrdila, že nebylo zvyklostí, že by pracovní volno bez náhrady mzdy bylo na základě žádosti zaměstnance stěžovatelky poskytováno uživatelem, a k jeho prokázání by byla navrhla důkazy (jak tak učinila až v řízení odvolacím), odvolací soud by její důkazní návrhy zamítnout nemohl (dle §205a odst. 1 o. s. ř.).
Ústavní soud dodává, že event. subjektivní překvapivost rozhodnutí obecného soudu v tomto směru relevantní není. Výhrady stěžovatelky stran údajně pro ni překvapivého postupu a závěru obecného soudu nelze hodnotit izolovaně, ale kontextuálně, tj. i v souvislosti se vším, co bylo v řízení uplatněno či v něm vyšlo najevo.
V.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě základní práva či svobody stěžovatelky neporušil, a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se postupem a závěry odvolacího soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2012
Vojen Güttler
předseda senátu