ECLI:CZ:US:2012:1.US.1945.11.1
sp. zn. I. ÚS 1945/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. F., zastoupeného Mgr. Ivetou Magnuskovou, advokátkou, se sídlem O. Lysohorského 702, 738 01 Frýdek-Místek, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 2010, č. j. 6 T 13/2009-592, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 7 To 45/2010, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1410/2010, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 7. 2011, stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 31. 3. 2010, č. j. 6 T 13/2009-592 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), a dále rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 7 To 45/2010 (dále jen "rozsudek vrchního soudu"), kterým byl rozsudek krajského soudu zrušen a stěžovatel byl shledán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 ukončeným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") ve znění účinném do 31. 12. 2009, a byl odsouzen podle §219 odst. 1 za použití §42 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let a devíti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) trestního zákona zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle §100 odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník") účinného od 1. 1. 2010 mu byla uložena zabezpečovací detence. Rovněž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1410/2010 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku vrchního soudu.
Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že ve výkonu trestu odnětí svobody po předchozí slovní rozepři napadl přiostřeným příborovým nožem spoluvězně V. N. v přímém úmyslu jej usmrtit, kdy poškozený byl v přímém ohrožení života, a dalšímu útoku bylo zabráněno jen zásahem dalších spoluvězňů. Tohoto jednání se dopustil, ač byl uznán vinným trestnými činy vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c), ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 a násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody nepodmíněně ve výměře 4 let se zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou, který zčásti vykonal, což podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Stěžovatel nepopírá, že na poškozeného zaútočil, ale zpochybňuje existenci přímého úmyslu usmrtit. Soudy jej dovodily z jednání stěžovatele jakožto jednání nečekaného, s přítomností vůle odsouzeného vybrat si kam bude útok směřovat, předjímaným pokračováním útoku a to s pomocí svědeckých výpovědí svědků ve spojení se zjištěními znalce z oboru soudního lékařství. Stěžovatel však upozorňuje, že znalec z oboru soudního lékařství na přímý dotaz obhájce konstatoval, že charakter zranění, respektive vedení ran, neumožňuje učinit žádný závěr o jejich cílevědomosti k soudy předjímanému následku smrti. Co se pak týče svědeckých výpovědí, soudy vůbec nevzaly v potaz, že tyto mohly být ovlivněny ne příliš dobrým vztahem svědků ke stěžovateli. Soudy také nedostatečně vyhodnotily události předcházející předmětnému konfliktu, kdy den před útokem poškozený napadl jeho, neboť poškozenému odmítl dát peníze na drogy. V době jednání tak byl stěžovatel značně rozrušen předcházejícím konfliktem s poškozeným a jednal v úzkostném stavu. Domníval se totiž, že jej poškozený N. opět napadne, když v jeho ruce spatřil lesklý předmět, který považoval za nůž. Ve skutečnosti se sice jednalo o lžičku, ale to stěžovatel nemohl rozeznat, neboť trpí zeleným zákalem. Útok na poškozeného byl tedy preventivní obranou a to bez záměru poškozeného usmrtit. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by si útok - byť krátce - plánoval a předmětný nůž si na útok připravil. Naopak samotní svědkové popsali, že měli nůž na cele uschován společně, většina z nich ho používala a stěžovatel si jej mohl vzít až v momentu svého jednání. Měl-li by se dopustit jednání pod právní kvalifikací, která byla soudy použita, by pak u něj musela existovat vůle přinejmenším v podobě srozumění stěžovatele s následkem smrti poškozeného. Tak tomu však nebylo, s poškozeným byli kamarádi a stěžovatel svého činu opakovaně litoval a poškozenému se formou dopisu omluvil. Případná lhostejnost by musela být prokazatelně zjištěna v podobě kladného stanoviska k možnosti, že poškozený zemře, za současné lhostejnosti, že se tak nestane. Celý konflikt více než pokusu vraždy odpovídá tomu, co lze z obecného pohledu hodnotit jako rvačku ve věznici s nožem, kdy se sice násilným způsobem "vyřizují účty", avšak nikdo nechce nikoho zabít. S ohledem na zásadu in dubio pro reo mělo být jednání stěžovatele posouzeno jako ublížení na zdraví, event. ve formě způsobení těžké újmy na zdraví. Jak opakovaně konstatoval Evropský soud pro lidská práva, každý případ, který vyvolává důkazní pochybnosti, musí být vykládán ve prospěch obviněného (např. rozsudek ve věci Barberá, Messeque a Jabardo proti Španělsku z roku 1988, A-146).
Dále tvrdí, že obecné soudy uložily trest v nepřiměřené výši, když nepřihlédly k žádným polehčujícím okolnostem, které zde byly (rozrušení stěžovatele, jeho špatný zdravotní a psychický stav a vliv vězeňského prostředí).
Stěžovatel též namítá, že v jeho případě nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení zabezpečovací detence podle §100 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, neboť v závěrech soudů o tomto ochranném opatření chybí jakékoli přezkoumatelné odůvodnění vylučující variantu zajištění léčení formou ústavního ochranného léčení.
Uvedenými pochybeními dle stěžovatele došlo k porušení práva na spravedlivý proces, které je garantováno čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a zásady presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Vrchní soud navrhl ústavní stížnost odmítnout, kdy má za to, že odůvodnění jí napadených rozhodnutí obecných soudů se s námitkami stěžovatele vypořádala.
Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Ostatní účastníci a vedlejší účastníci řízení poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržené vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovalo žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od krajského soudu předmětný spis sp. zn. 6 T 13/2009 (dále jen "spis krajského soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnosti vyhovět nelze. Rozsudek krajského soudu byl již dříve zrušen rozsudkem vrchního soudu a vzhledem k tomu musel Ústavní soud v tomto bodě považovat ústavní stížnosti za nepřípustnou. Ve zbytku ji shledal zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srovnej čl. 81 a čl. 90, čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Stěžovatel v ústavní stížnosti znovu uplatňuje svoji obhajobu, se kterou se však obecné soudy ve svých rozhodnutích řádně vypořádaly. Pokud dospěly k závěru o naplnění subjektivní stránky příslušného trestného činu, učinily tak na základě zcela konkrétních skutečností, kdy zvážily okolnosti, za nichž k útoku obviněného došlo, to, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito, a že obviněný záměrně útočil proti takové části lidského těla, kde jsou uloženy orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné. V podrobnostech lze odkázat zejména na str. 12-13 rozsudku krajského soudu a str. 6-7 rozsudku vrchního soudu. Dostatečně je přitom odůvodněna i výše vyměřeného trestu.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, odůvodnily dostatečným způsobem.
Pokud jde o stěžovatelovo tvrzení, že obecné soudy uložily zabezpečovací detenci bez přezkoumatelného odůvodnění vyloučení varianty ústavního ochranného léčení, toto není pravdivé. Obecné soudy konstatovaly, že ochranné léčení by vzhledem k duševní poruše, která u stěžovatele byla shledána a která není medikamentózně léčitelná, nevedlo k odpovídající ochraně společnosti (str. 15 rozsudku krajského soudu, str. 7 rozsudku vrchního soudu), přičemž vyšly ze znaleckého posouzení provedeného znalkyní MUDr. M. M., která umístění obviněného do detenčního ústavu navrhla, přičemž s jejími závěry se lze podrobně seznámit na str. 9 a 10 rozsudku krajského soudu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh z části nepřípustný a z části zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu