ECLI:CZ:US:2012:1.US.1969.12.1
sp. zn. I. ÚS 1969/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ČEZ, a. s., se sídlem Praha 4, Duhová 2/1444, IČ: 452 74 649 zastoupeného Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem Karoliny Světlé 301/8, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. října 2009 č. j. 2 Ans 4/2009-93, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. října 2010 č. j. 2 Ans 7/2010-175, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. záři 2011 č. j. 2 Ans 9/2011-336, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2012 č. j. 8 A 239/2010-369, spojené s návrhem na zrušení části §2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "a veřejné instituce", a o návrhu na přerušení řízení do doby rozhodnutí Evropského soudního dvora o předběžné otázce, takto:
Ústavní stížnost a návrhy se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud zjistil z obsahu spisu obecných soudů následující.
Žalobce - "V havarijní zóně jaderné elektrárny Temelín, občanské sdružení o. s." (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastník) - se správní žalobou domáhal ochrany proti nečinnosti správního orgánu - v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele - s tím, že dne 12. 7. 2006 požádal o informaci s odkazem na §17 odst. 1 písm. k) zákona č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon). Konkrétně se jednalo o poskytnutí kompletní technické a technologické dokumentace vsázek paliva používaného od začátku provozu obou bloků (tzv. pasporty paliva) a analýzy vhodnosti paliva VVANTAGE - 6 firmy Westinghouse pro reaktor VVER 1000 na jaderné elektrárně Temelín.
Poskytnutí těchto informací bylo dne 7. 9. 2006 stěžovatelem odmítnuto, s odkazem na skutečnost, že žalobce nepožadoval informace, jak mu umožňuje §17 odst. 1 atomového zákona, nýbrž dokumenty, které navíc podléhaly obchodnímu tajemství.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, o němž nebylo stěžovatelem další čtyři roky rozhodnuto.
Žalobce se proto žalobou Městského soudu v Praze domáhal, aby městský soud rozhodl, že stěžovatel je povinen vydat rozhodnutí o jeho odvolání ve věci žádosti o poskytnutí předmětné informace, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Tuto žalobu Městský soud v Praze nejprve usnesením ze dne 7. 4. 2009, č. j. 8 Ca 310/2007-56, odmítl, jelikož dospěl k závěru, že žaloba je nepřípustná ve smyslu §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §68 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, neboť žalobce nevyčerpal opravný prostředek, jímž v tomto případě byla stížnost na nedodržování atomového zákona ke Státnímu úřadu pro jadernou bezpečnost.
Proti tomuto usnesení podal žalobce svou první kasační stížnost, jíž Nejvyšší správní soud vyhověl rozsudkem ze dne 6. 10. 2009, č. j. 2 Ans 4/2009-93, v němž zejména konstatoval, že "relevantní pojmové znaky žalovaného ČEZ, a. s. (způsob vzniku, osoba zřizovatele, vytváření orgánů, státní dohled, veřejný účel) převažují ve prospěch podřazení tohoto subjektu mezi "veřejné instituce" ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb." Žalovaného je tedy dle Nejvyššího správního soudu nutno pokládat za povinnou osobu ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, a žalobu směřující proti jeho nečinnosti jako povinné osoby je třeba věcně projednat.
Městský soud v Praze vydal druhé rozhodnutí, tentokrát zamítavý rozsudek ze dne 26. 1. 2010, č. j. 8 Ca 310/2007-108, podle nějž nežádal žalobce o poskytnutí informací o zajištění jaderné bezpečnosti a radiační ochrany, jak mu umožňuje atomový zákon, takže způsob, jakým byla jeho žádost vyřízena žalovaným, byl zákonný.
I toto druhé rozhodnutí městského soudu napadl žalobce další kasační stížností, které Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 15. 10. 2010, č. j. 2 Ans 7/2010-175, vyhověl. V něm kasační soud konstatoval, že stěžovatel měl o žalobcově odvolání proti svému dopisu ze dne 7. 9. 2006 rozhodnout, neboť je povinným subjektem ve smyslu §2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím; měl postupovat podle procesní úpravy obsažené v tomto zákoně, a to jak ohledně informací podle tohoto zákona, tak ohledně informací vymezených v §17 odst. 1 písm. k) atomového zákona. Nejvyšší správní soud tudíž i druhé rozhodnutí městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž byl soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu. To v daném případě znamenalo, že měl uložit žalovanému ukončit jeho dosavadní nečinnost a vydat rozhodnutí o žalobcově odvolání.
Městský soud v Praze vázán tímto právním názorem vydal své třetí rozhodnutí, tentokrát vyhovující rozsudek ze dne 18. 4. 2011, č. j. 8 A 239/2010-219, kterým žalovanému uložil, aby ve lhůtě třiceti dnů ode dne právní moci rozsudku ukončil svou nečinnost a vydal rozhodnutí o žalobcově odvolání.
Toto třetí rozhodnutí městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností. Té Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 9. 2011, č. j. 2 Ans 9/2011-336, vyhověl. Konstatoval, že stěžovatel řádně a včas projevil svůj nesouhlas s tím, aby bylo v jeho věci rozhodnuto bez jednání; za této situace měl městský soud ústní jednání nařídit. Proto Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž je soud vázán právním názorem v tomto rozsudku vysloveným; to v daném případě znamená, že nařídí ústní jednání ve věci. K tomu Nejvyšší správní soud podotkl, že na tom nic nemění ani skutečnost, že žalovaný již ukončil svou nečinnost, neboť věc byla vrácena městskému soudu pro vady procesní; nic se nemění ani na právním názoru Nejvyššího správního soudu ve věci samé, tedy na tom, že stěžovatel je povinným subjektem ve smyslu §2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím a že bylo zcela v souladu s právním názorem dosud Nejvyšším správním soudem vyjádřeným, pokud svou nečinnost ukončil.
V návaznosti na tento rozsudek o třetí kasační stížnosti vydal Městský soud v Praze dne 6. března 2012 napadený rozsudek č. j. 8 A 239/2010-369, kterým žalobu na nečinnost stěžovatele zamítl jako nedůvodnou, neboť představenstvo stěžovatele jako odvolací správní orgán již v mezidobí rozhodl, a to negativně, poněvadž odvolání žalobce zamítl a potvrdil své rozhodnutí o neposkytnutí informací.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušit v záhlaví citovaná rozhodnutí správních soudů pro porušení svých základních práv specifikovaných v ústavní stížnosti (zejména garantovaná v čl. 1, 3, 4, 7, 10, 11, 17, 36 a 38).
V konkrétnostech stěžovatel namítá porušení svých základních práv právním názorem (vysloveným Nejvyšším správním soudem v napadených rozsudcích a "aprobovaným" posléze napadeným rozsudkem městského soudu), dle kterého je stěžovatel "veřejnou institucí" ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., a je proto subjektem povinným poskytovat informace dle citovaného zákona. Stěžovatel shrnuje, že citovaný právní názor je "natolik chybnou a extrémně nesouladnou s dosavadní judikaturou Ústavního soudu, odbornou literaturou, jakož i záměrem zákonodárce, že v jejím důsledku nutno tuto interpretaci hodnotit jako svévolnou aplikaci jednoduchého práva."
K napadenému rozsudku Městského soudu v Praze stěžovatel uvádí, že přestože byla žaloba vedlejšího účastníka zamítnuta a stěžovateli tak městský soud vyhověl (po formální stránce), byla i tímto rozsudkem stěžovatelova ústavně zaručená práva porušena. To proto, že napadený rozsudek městského soudu i nadále respektuje právní názor Nejvyššího správního soudu vyjádřený v jeho napadených rozhodnutích, podle nichž je stěžovatel "veřejnou institucí", a je proto povinen poskytovat informace dle zákona č. 106/1999 Sb.
Stěžovatel spojil ústavní stížnost s návrhem na zrušení části §2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "a veřejné instituce."
Stěžovatel rovněž navrhl přerušení řízení do doby rozhodnutí Evropského soudního dvora o předběžné otázce, kterou by - dle jeho názoru - měl Ústavní soud předložit a která by měla znít následovně: "Může být Směrnice 2003/98/ES, o opakovaném použití informací veřejného sektoru - konkrétně její článek 2 odst. 1 a 2- interpretována tak, že předpokládá své provedení zákonem, popřípadě zákonným ustanovením, které by ukládalo povinnost poskytovat informace vztahující se k veškeré jejich činnosti také obchodním společnostem (jakožto osobám soukromého práva) s určitou majetkovou účastí státu, jejichž účelem je pouze podnikání, a které ani nejsou financovány státem ani v jejich představenstvu nebo dozorčí rade nejsou členově jmenovaní jinými veřejnoprávními subjekty (jmenování provádějí tyto orgány samy nebo valná hromada obchodní společnosti)? Bylo by takové ustanovení prováděcího zákona v souladu s účelem Směrnice 2003/98/ES?"
III.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním názorem, podle kterého je stěžovatel "veřejnou institucí", a je proto obecně povinen poskytovat informace dle zákona č. 106/1999 Sb.
Nicméně, v této konkrétní souzené věci žaloba vedlejšího účastníka zněla na ochranu proti nečinnosti (stěžovatele). Správním soudem (městským soudem) byla tato žaloba zamítnuta jako nedůvodná, neboť představenstvo stěžovatele jako odvolací správní orgán v mezidobí již rozhodl, a to negativně, jestliže odvolání žalobce zamítl a potvrdil své rozhodnutí o neposkytnutí informací.
Stěžovatel tedy rozporovaný právní názor - obecnou povinnost poskytovat informace (dle zákona č. 106/1999 Sb.) - v praxi "neaktivizoval", nerealizoval.
Samy správní soudy (zatím) neuložily stěžovateli povinnost konkrétní (vedlejším účastníkem požadovanou) informaci poskytnout. V nynějším řízení totiž nešlo o správní žalobu proti rozhodnutí stěžovatele, kterým by bylo odmítnuto poskytnutí požadované informace; až v takovém případě by správní soud eventuálně mohl rozhodnout o uložení povinnosti konkrétní (požadovanou) informaci poskytnout. Z toho vyplývá, že rozporný právní názor (zatím) nebyl - v této konkrétní procesní situaci - vůči stěžovateli bezprostředně aplikován.
Shrnuto, jak v právní úpravě, tak i v reálné situaci stěžovatel má nadále možnost účinně své zájmy chránit. Pokud totiž vedlejší účastník bude stále trvat na poskytnutí jím požadované informace, bude nucen podat správní žalobu proti rozhodnutí stěžovatele o neposkytnutí požadované informace. V rámci toho případného řízení před správními soudy může stěžovatel předkládat svoji argumentaci, a dále bránit své zájmy. Tudíž, předmětná věc nebyla ještě, chápáno materiálně, tj. v komplexu celého právního řádu, ukončena (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 252/96, I. ÚS 395/05 zveřejněné na http://nalus.usoud.cz). Již z toho důvodu nelze ústavní stížnosti vyhovět.
Navíc, nezávisle od shora uvedené argumentace, s ohledem na to, že stěžovateli bylo co do předmětu řízení (ochrana proti nečinnosti) vyhověno (žaloba vedlejšího účastníka byla zamítnuta), ústavní stížnost je v podstatě koncipována jen proti důvodům rozhodnutí. Avšak, i v podústavním právu platí (§202 odst. 3 o. s. ř.), že odvolání jen proti důvodům rozhodnutí je nepřípustné [srov. shodně u žaloby pro zmatečnost a žaloby na obnovu řízení dle §230 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a u dovolání dle §236 odst. 2 o. s. ř.]; tato úprava občanského soudního řádu se v řízení o ústavní stížnosti užije přiměřeně (dle §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). I proto nelze ústavní stížnosti stěžovatele proti napadenému rozhodnutí Městského soudu v Praze vyhovět.
IV.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze zjevně porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost - v tomto rozsahu - jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
V.
Ústavní stížností jsou napadeny i kasační rozsudky Nejvyššího správního soudu (kterými byly zrušeny příslušné rozsudky Městského soudu v Praze a věc byla vždy vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení). Z uvedeného plyne, že napadené rozsudky Nejvyššího správního soudu nebyly rozhodnutími konečnými. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost proti napadeným rozsudkům Nejvyššího správního soudu podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnout (srov. obdobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 75/09 nebo usnesení ze dne 19. 6. 2012 sp. zn. I. ÚS 796/12).
Byla-li ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, nepřichází již v úvahu, aby se mohl Ústavní soud věcně zabývat s ní spojeným návrhem, aby bylo zrušeno rozhodné ustanovení právního předpisu; ten musel být, coby návrh závislý (akcesorický), podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu rovněž odmítnut. Ze stejného důvodu Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatele na přerušení řízení do doby rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie o předběžné otázce.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2012
Vojen Güttler
předseda senátu