ECLI:CZ:US:2012:1.US.1971.12.1
sp. zn. I. ÚS 1971/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. D., zastoupeného JUDr. Janem Peterem, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo nám. 225, proti výrokům I. a IV. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2012, čj. 25 Co 463/2008-425, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V záhlaví označeným rozsudkem změnil Krajský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně ve výroku II. tak, že stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok I.), jinak prvostupňový rozsudek potvrdil (výrok II.), uložil žalované povinnost zaplatit České republice částku 2718 Kč na náhradě nákladů řízení (výrok III.), a zavázal žalovanou zaplatit stěžovatelii částku 24 351 Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení. Změnu výroku o náhradě nákladů řízení odvolací soud odůvodnil poukazem na §150 o. s. ř. Stěžovatel se domáhal po žalované uzavření smlouvy (nahrazení projevu vůle) proto, že prodávající, jež byla osobou odlišnou od žalovaného, nesplnila svou povinnost a neučinila řádnou nabídku z předkupního práva. Žalovaná tedy dle odvolacího soudu danou situaci nezavinila, a proto by bylo dle mínění odvolacího soudu nepřiměřeně tvrdé, aby byla povinna hradit stěžovateli náklady řízení vzniklé před soudem I. stupně. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Tyto náklady v sobě zahrnovaly mj. odměnu za zastupování, kterou soud stanovil dle §7 písm. e) vyhlášky č. 484/2000 Sb. Odvolací soud odmítl právní názor stěžovatele, že by se při stanovení odměny mělo postupovat dle §3 citované vyhlášky. Jednak §7 písm. e) tohoto předpisu přímo dopadá na daný typ řízení (nahrazení projevu vůle), a jednak hodnota převáděných nemovitostí z obsahu spisu nevyplývá (nebyla zjišťována) a zjišťovat ji pouze pro účely výpočtu náhrady nákladů řízení by bylo zjevně neekonomické.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že výroky I. a IV. rozsudku odvolacího soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Stěžovatel v prvé řadě nesouhlasí se stanovením odměny za zastupování dle §7 písm. e) vyhlášky č. 484/2000 Sb.; hodnota předmětu sporu byla vyčíslena smlouvou a je tedy možno stanovit výši odměny dle §3 uvedené vyhlášky. Dále stěžovatel namítá, že řízení probíhalo v devíti částech; u každé této části měl soud při určování náhrady nákladů řízení postupovat odděleně.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvedl, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a ke zrušení výroku o náhradě nákladů řízení přistupuje pouze výjimečně. Je totiž výlučně v pravomoci obecných soudů posoudit úspěch stran v řízení a na základě toho rozhodnout o přiznání náhrady nákladů řízení a jejich výši. Ústavní soud může zasáhnout do rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení pouze v případech, jestliže by došlo k procesnímu excesu, majícímu charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
I když se může rozhodnutí o náhradě nákladů řízení citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity porušení základních práv a svobod. Procesní povaha rozhodnutí o nákladech řízení způsobuje, že zde není přímý vztah k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny ústavním pořádkem ČR (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 10/98, III. ÚS 255/05). Protože se jedná o zpochybnění výkladu a aplikace práva, je třeba respektovat zásadu, že o protiústavnost rozhodnutí jde teprve v případě zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardního výkladu procesně právních ustanovení, což znamená nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vady musí tedy dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ve zvýšené míře se zde tedy uplatní zásada, že pouhá eventuální nesprávnost není hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Vzhledem k výše uvedenému je rozhodování o nákladech řízení převážně doménou obecných soudů. Ústavní soud by zde mohl zasáhnout pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecného soudu mělo charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. To se však v dané věci nestalo. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, proč změnil výrok rozsudku soudu I. stupně o náhradě nákladů řízení, a stejně tak se argumentačně vypořádal s odvolací námitkou týkající se §7 písm. e) vyhlášky č. 484/2000 Sb. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy řádně odůvodněno, přičemž v argumentaci tohoto soudu nelze spatřovat procesní exces v podobě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, či jinou vadu ústavněprávního rozměru.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. července 2012
Vojen Güttler
předseda senátu