ECLI:CZ:US:2012:1.US.204.12.2
sp. zn. I. ÚS 204/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti R. B., zast. JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem, sídlem Michelská 81, Praha 4, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25.10.2011, č.j. 56 Co 57/2011-211, a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11.8.2010, č.j. 36 C 1/2009-181, za účasti Krajského soudu v Plzni, a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka napadla stručnou ústavní stížností v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") tvrdíc, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva" a čl. 14 Mezinárodním paktu o občanských a politických právech, dál jen "Pakt"), čímž došlo následně k nesprávnému rozhodnutí ve věci. Z jejího popisu skutkového a právního stavu vyplývá, že krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu, jímž byla zamítnuta její žaloba na zrušení rozhodčího nálezu. Oba soudy nepopřely, že v řízení před rozhodcem došlo k odmítnutí aplikace §118a obč. soudního řádu, tedy k odmítnutí aplikace poučovací povinnosti a k porušení zásady předvídatelnosti, tento nedostatek se snažily zhojit bagatelizací žaloby tvrzením, že stěžovatelka by neměla stejně co nového předložit. Stěžovatelka však připomíná, že v podané žalobě dostatečně tvrdila a prokazovala porušení ustanovení §31 písm. e) zák. č. 216/1994 Sb. a též naplnění důvodů dle §31 písm. g) téhož zákona. Oba soudy odmítly navržené důkazy a svědecké výpovědi provést, ačkoliv stěžovatelka je včas označila, navrhla a uvedla, co jimi hodlá prokázat. Odmítnutí takto podaného důkazu je nepřípustným postupem soudu a též porušením práva na spravedlivý proces. V této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 3227/07. Dále doplnila, že soudy zřejmě přehlédly, že si strany v rozhodčí doložce sjednaly přiměřené použití Řádu Rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR. Vzhledem k tvrzenému porušení jejích základních práv stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, Úmluvy a Paktu, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Čl. 14 Paktu:
1. Všechny osoby jsou si před soudem rovny. Každý má úplně stejné právo, aby byl spravedlivě a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem, který rozhoduje buď o jeho právech a povinnostech, nebo o jakémkoli trestním obvinění vzneseném proti němu. Tisk a veřejnost mohou být vyloučeny z celého řízení nebo z jeho části z důvodů morálky, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti nebo tehdy, když si toho vyžaduje soukromý zájem stran, nebo mohou být vyloučeny v rozsahu, který je podle přísného mínění soudu nutný při zvláštních okolnostech, kdy by zveřejnění prejudikovalo zájmy spravedlnosti; avšak každý rozsudek vynesený v trestní nebo občanskoprávní věci bude zveřejněn s výjimkou případů, kdy zájem mladistvých osob vyžaduje jiný postup nebo kdy se řízení týká manželských sporů nebo opatrovnictví dětí.
2. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, považuje se za nevinného, dokud není zákonným postupem prokázána jeho vina.
3. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má mít tyto minimální záruky:
a) má být neprodleně a podrobně informován v jazyce, jemuž rozumí, o povaze a důvodu obvinění proti němu;
b) má mít dostatek času a možností pro přípravu své obhajoby a aby se mohl spojit s obhájcem podle své vlastní volby;
c) má být souzen bez zbytečného odkladu;
d) má být souzen za své přítomnosti a obhajovat se osobně nebo prostřednictvím obhájce, kterého si sám zvolí; má být poučen o svých právech a má mu být poskytnuta právní pomoc v každém případě, kdy toho zájmy spravedlnosti vyžadují, a aniž by v takovém případě sám platil náklady, jestliže nemá dostatečné prostředky k úhradě;
e) má mu být dána možnost, aby provedl výslech nebo dal provést výslech svědků proti sobě a aby měl možnost účasti a výslechu svědků svědčících v jeho prospěch za stejných podmínek jako u svědků svědčících proti němu;
f) má se mu dostat pomoci tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku nebo nemluví jazykem, jehož se užívá u soudu;
g) nesmí být nucen svědčit proti sobě nebo přiznat vinu.
4. V trestním řízení proti mladistvým se vezme v úvahu jejich věk a skutečnost, že je žádoucí usilovat o jejich nápravu.
5. Každý, komu bylo dokázáno, že se dopustil trestného činu, má právo, aby důkazy a rozsudek byly přezkoumány vyšším soudem.
6. Jestliže bylo někomu dokázáno spáchání trestného činu a jestliže byl později tento důkaz vyvrácen nebo byl zproštěn obžaloby na základě toho, že nějaká nová skutečnost přesvědčivě ukazuje, že výrokem soudu byl porušen zákon, poskytne se tomu, kdo byl potrestán na základě takového důkazu, náhrada podle zákona, pokud se nedokáže, že včasné uvedení ve známost dříve neznámé skutečnosti nejde zcela nebo částečně na vrub této osoby.
7. Trestní stíhání nelze zahájit proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž čin skončilo pravomocným rozhodnutím soudu, jímž byl obžalovaný uznán vinným nebo jímž byl obžaloby zproštěn.
II.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud následující relevantní skutečnosti:
Žalobou ze dne 5.1.2009 se stěžovatelka u okresního soudu domáhala zrušení rozhodčího nálezu č.j. Rozh. 5/2008-415 ze dne 1.12.2008, vydaného rozhodcem Mgr. Alexandrem Jánem Vaškevičem, ve znění opravného usnesení č.j. Rozh. 5/2008-444 ze dne 10.12.2008. Tímto nálezem jí byla uložena povinnost zaplatit žalované (společnosti PROFINEX, s.r.o.) částku 4 184.117,70 Kč, s příslušenstvím, dále byla žaloba částečně zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Podle stěžovatelky byly dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu §31 písm. e) a písm. g) zák. č. 216/1994 Sb., proto jí rozhodce neposkytl poučení podle §118a, ev. §114a či 114b a dle §118 odst. 2 obč. soudního řádu, čímž porušil její právo na spravedlivý proces, a že opomenul jí navržené důkazy a s jejími důkazními návrhy se nevypořádal; dále tvrdila existenci nových skutečností, které zakládají důvody, pro něž lze v obč. soudním řízení žádat o obnovu řízení. V průběhu řízení okresní soud zjistil, že stěžovatelka dne 29.6.2006 půjčila konkrétnímu dlužníkovi částku 780 000,- Kč a stejného dne byl sepsán notářský zápis o smlouvě o zajišťovacím převodu práva a dohodě o uznání a splnění dluhu se svolením k vykonatelnosti, v jejímž rámci si strany dohodly rozhodčí doložku s tím, že rozhodcem určili konkrétní fyzickou osobu. Tento rozhodce vydal napadený rozhodčí nález, a to ve sporu, v němž byla zásadní otázka kupní ceny, za kterou byly nemovitosti převedené na stěžovatelku smlouvou o zajišťovacím převodu práva prodány, a to zda za částku 4 000 000,- Kč, či 6 000 000,- Kč. Okresní soud po provedeném dokazování neshledal důvody pro zrušení rozhodčího nálezu, přitom vzal za prokázané, že stěžovatelka byla řádně rozhodcem vyzvána k tomu, aby se ve věci vyjádřila, označila důkazy a uvedla rozhodná skutková tvrzení, k čemuž byla stanovena konkrétní lhůta. Připomenul, že zákon rozhodci bez dalšího neukládá povinnost poučovat účastníky o důkazním břemenu, stěžovatelka stejně důkazní návrhy předložila, rozhodce se s nimi vypořádal, či je alespoň zmínil jako důkaz. Vyslovil názor, že ani případné poučení ve smyslu ustanovení §118a odst. 1, 3 o. s. ř. by nic nezměnilo na výsledku sporu. Okresní soud neshledal ani tvrzené důvody, pro které lze v občanském soudním řízení obnovu řízení povolit, a to zejména proto, že stěžovatelka neunesla, ani po poučení, břemeno tvrzení - netvrdila jaké nové skutečnosti by svědci měli sdělit, a vysvětlil jí povahu nových skutečností a nových důkazů. Z těchto důvodů okresní soud stěžovatelčinu žalobu zamítl, současně rozhodl o nákladech řízení. Proti rozsudku soudu I. stupně podala stěžovatelka odvolání, které krajský soud neshledal důvodným, protože shledal, že okresní soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu, správně zjistil skutkový stav a věc správně posoudil i po právní stránce. Krajský soud akcentoval, že stěžovatelka přes poučení netvrdila existenci konkrétních skutečností, rozhodnutí nebo důkazů, jež nemohla použít v rozhodčím řízení, a že zároveň by pro ni mohly přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Také se ztotožnil se závěrem prvostupňového soudu, který neshledal v procesním postupu rozhode žádný důvod, jež by mohl vést ke zrušení rozhodčího nálezu (viz podrobné odůvodnění na str. 3 a 4 rozsudku krajského soudu).
III.
Po seznámení s předloženými podklady dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejího základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, příp. čl. 14 Paktu, a konstatuje, že žádné tvrzené porušení nebylo zjištěno, protože stěžovatelce nebylo upřeno právo domáhat se zrušení rozhodčího nálezu. Stěžovatelka opakovaně (též v řízení před obecnými soudy) poukazuje na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 3227/07 týkající se poučovací povinnosti rozhodce. Nebere však v úvahu, že tento nález se současně vyslovuje k přezkumné činnosti soudů ve smyslu §31 zák. č. 216/1994 Sb. (srov. bod III. právní věty): "Rozsah kontrolní funkce obecných soudů ve vztahu k rozhodčímu řízení musí být pečlivě vyvážen tak, aby na jedné straně nebylo popřeno pravidlo, že i v řízení před rozhodci má být poskytována právní ochrana, a na straně druhé aby tím nebyly setřeny výhody rozhodčího řízení, a tak i jeho praktická využitelnost. Řízení o zrušení rozhodčího nálezu soudem proto nemůže být nikdy koncipováno obdobně jako opravná řízení v rámci civilního řízení soudního, natož řádná opravná řízení. Kontrolní funkce soudů nezahrnuje přezkum věcné správnosti rozhodčího nálezu (rozpor s hmotným právem), neboť by se tím z řízení o zrušení rozhodčího nálezu stávalo kvaziodvolací řízení. Kontrola se proto může zaměřovat pouze na posouzení stěžejních otázek procesní povahy, např. zda rozhodčí řízení vůbec mohlo proběhnout, zda v něm nebyla popřena některá významná procesní práva stran, popř. zda rozhodčí nález sám netrpí vadami procedurálního rázu." Z tohoto hlediska jsou oba napadené rozsudky ústavně konformní, oba soudy se řádně vypořádaly se stěžovatelčinými námitkami. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že mu nepřísluší, aby řádně provedené dokazování před obecnými soudy přehodnocoval či prováděl znovu. K tomu by mohl přistoupit jedině za předpokladu, že by soudy extrémně vybočily ze stanovených pravidel, která jsou nedílnou součástí spravedlivého procesu, což však v projednávaném případě neshledal. Podle provedených zjištění obecné soudy svá rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily, logicky vysvětlily, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily a jaká ustanovení právního řádu na zjištěný skutkový stav aplikovaly. Sama skutečnost, že přijaly závěr odlišný od stěžovatelčina názoru, nezakládá porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu označených ustanovení Listiny, Úmluvy a Paktu.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2012
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu