ECLI:CZ:US:2012:1.US.2058.12.1
sp. zn. I. ÚS 2058/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti V. K., zast. Michalem Šimkem, advokátem, sídlem Šítkova 233/1 Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, ze dne 23.3.2012, č.j. 29 Co 145/2012-91, a proti usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 27.2.2012, č.j. 9 C 10/2012-79, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, (dále jen "krajský soud") a usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále jen "okresní soud") a domáhal se jejich zrušení. K věci uvedl, že okresní soud zamítl jeho návrh na nařízení předběžného opatření, jímž mělo být žalovanému (Pozemkovému fondu ČR) uloženo zdržet se převodu konkrétních nemovitostí. Na základě jeho odvolání krajský soud usnesení prvostupňového soudu potvrdil. Podle stěžovatele byla těmito usneseními porušena jeho základní práva zaručená ústavním pořádkem, konkrétně došlo k porušení čl. 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech (správně Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - dále jen "Úmluva"). V další části informoval, že u okresního soudu bylo zahájeno žalobou řízení, v němž se, mimo jiné, domáhal vydání předmětného předběžného opatření, avšak soud jeho návrh překvapivě zamítl. Překvapivost rozhodnutí dovozoval s ohledem na odůvodnění a rozpor se stávající rozhodovací praxí obecných soudů a Ústavního soudu. Připomenul, že tato rozhodnutí potvrzují, že pokud znaky chování Pozemkového fondu ČR splňují znaky libovůle a liknavosti, může se původní oprávněná osoba domáhat vydání konkrétních pozemků dle zákona č. 229/1991 Sb. i přes platnost §11a tohoto zákona. Odůvodnění napadených usnesení považuje za velmi stručná, rekapituloval jejich nosné důvody a zhodnotil je jako rozporná se stávající rozhodovací praxí a porušující jeho ústavním pořádkem zaručená práva; odvolací soud údajně suploval meritorní rozhodnutí. Argumenty soudů (vyčíslení přehledu nároků je ve fázi tvrzení, není možné mít za průkaznou cenu pozemků, protože znalec byl objednán stěžovatelem, neuspokojení restitučního nároku může být odůvodněno i přehnanými nároky stěžovatele, podání žaloby na vydání konkrétních pozemků může být na újmu dalším restituentům, předmětné pozemky nejsou vhodné pro vydání restituentům, protože je s nimi počítáno pro zástavbu objektem plánovaným obcí, výběr pozemků musí respektovat i zájmy jiných subjektů, zejména těch, které jej potřebují pro stavby ve veřejném zájmu) označil jako zástupné a irelevantní.
Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 90 Ústavy:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
II.
Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil následující rozhodné skutečnosti:
Stěžovatel se žalobou domáhá proti žalovanému vydání konkrétních pozemků v kat. úz. Dolní Maxov a v kat. úz. Josefův Důl a současně požadoval nařízení předběžného opatření tak, aby žalovanému bylo zakázáno předmětné pozemky převádět na jinou osobu. Po pravomocném zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření podal stěžovatel nový návrh, který okresní soud usnesením napadeným ústavní stížností zamítl. V odůvodnění uvedl, že vyčíslení přehledu jeho nároku je pouze ve fázi tvrzení a že není možno mít za prokázanou cenu požadovaných pozemků, neboť znalkyně prováděla ohodnocení pouze na základě jeho objednávky; k tomu doplnil, že stěžovatel v návrhu nijak neosvědčil, že je zapotřebí zatímně upravit poměry účastníků a ani neosvědčil tvrzení, že je tu obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen, tj. že žalovaný má v úmyslu tyto pozemky převést na jinou osobu. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, ve kterém upozorňoval na liknavý postup žalovaného při uspokojování nároků původních oprávněných osob. Krajský soud považoval stěžovatelův nárok na vydání náhradních pozemků za osvědčený, avšak podle jeho názoru stěžovatel neosvědčil nárok na vydání konkrétních pozemků specifikovaných v žalobě. K tomu vysvětlil postup při převodu pozemků podle zák. č. 95/1999 Sb., z něhož vyplývá preference některých nároků, a připomenul, že k žalobě na vydání konkrétního pozemku by restituent měl přistoupit teprve potom, co se mu opakovaně a po delší dobu nepodaří získat vhodný náhradní pozemek z veřejné nabídky, takový závěr by měl vyplynout z jeho tvrzení o tom, kolikrát se přihlásil do veřejné nabídky a ohledně kterých pozemků, a že ve veřejné nabídce neuspěl, což by měl přiměřeně doložit. V závěru ještě připomenul, že oprávněná osoba nemá nárok na jakýkoliv pozemek, který si vybere, její výběr musí respektovat i zájmy jiných subjektů, zejména těch, kteří jej potřebují pro stavby ve veřejném zájmu.
III.
Po seznámení s předloženými podklady dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces, ve smyslu čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadenými rozhodnutími obecných soudů, ani v řízení předcházejících jejich vydání, nedošlo. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. na spravedlivý proces, teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelovo právo; stěžovatel se domáhá vydání pozemků za neuspokojený restituční nárok a v tomto řízení navrhl vydání předběžného opatření zakazujícího žalovanému dispozice s těmito pozemky. V souladu s §74 a §102 obč. soudního řádu lze nařídit předběžné opatření, je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen. Fundamentálním smyslem předběžného opatření je ochrana toho, kdo o jeho vydání žádá, přičemž musí být respektována ústavní pravidla ochrany i toho, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy). Předběžná opatření jsou přitom opatřeními dočasnými, jejich trvání je omezeno a mohou být zrušena (§77 obč. soudního řádu). I na vydání předběžného opatření jsou kladeny požadavky plynoucí z ústavního práva na soudní ochranu. To znamená, že musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Zákonná úprava postupu při vydávání předběžného opatření vyžaduje, aby navrhovatel soudu prokázal, že je zde obava z ohrožení výkonu soudního rozhodnutí. Tato formulace nedokládá, že by navrhovatel musel prokázat, že skutečně výkon rozhodnutí ohrožen bude, nutno však osvědčit okolnosti, které svědčí o obavě. Z odůvodnění napadených usnesení vyplývá jednoznačný závěr, že stěžovatel tyto okolnosti neosvědčil. Jak konstatuje krajský soud (str. 3), stěžovatel osvědčil nárok na vydání náhradních pozemků, neosvědčil však nárok na vydání konkrétních pozemků specifikovaných v žalobě, z tohoto důvodu ani nemohlo dojít zamítnutím návrhu na vydání předběžného opatření k zásahu do jeho základních práv.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2012
Vojen Güttler
předseda senátu