ECLI:CZ:US:2012:1.US.2119.12.1
sp. zn. I. ÚS 2119/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele B. H., zastoupeného JUDr. Františkem Šafárikem, advokátem se sídlem Moravcova 856, Kolín, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2010, č. j. 31 C 156/2010-29, proti rozsudku Vrchního soud v Praze ze dne 5. 4. 2011, č. j. 1 Co 10/2011-52, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2012, č. j. 30 Cdo 3660/2011-73, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud z předložených dokladů zjistil, že Městský soud v Praze napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele, aby žalovaný zaplatil žalobci částku 60.000 Kč (odst. I výroku) a rozhodl o nákladech řízení (odst. II výroku).
Žalobce (stěžovatel) spatřoval zásah do svých osobnostních práv v tom, že žalovaný mu neobnovil registraci ve své seznamovací agentuře. Konkrétní zásah měl spočívat v tom, že žalovaný mu formou SMS sdělil, že na žalobce byly stížnosti od klientek, a proto nebude jeho registrace obnovena a že sdělení žalobce, že se obrátí na soud, považuje za vyhrožování.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že se žalobce elektronickou cestou zaregistroval u žalovaného (vedlejší účastník), který mu následně po jeho opakovaných urgencích sdělil, že jeho registrace, po jejím předchozím ukončení dne 16. 6. 2004, nebude obnovena pro mnohé stížnosti od klientek. Soud prvního stupně dovodil, že předmětné jednání žalovaného bylo učiněno v rámci jeho podnikatelské činnosti a žalobcových osobnostních práv se nijak nedotýká, neboť nelze považovat odmítnutí žalobcovy registrace za diskriminaci. Zpráva žalovaného formou SMS, adresovaná výlučně žalobci, tak není objektivně způsobilá zasáhnout do jeho osobnostních práv, a proto údaj, že si na žalobce klientky opakovaně stěžovaly, není s to snížit jeho čest či vážnost, přičemž není podstatné, do jaké míry byly stížnosti pravdivé.
Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že v dané věci nebyl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, neboť možnost registrace v seznamovací agentuře nelze považovat za osobnostní právo. Odvolací soud zároveň vyložil, že nelze za zásah do osobnostních práv považovat ani SMS zprávu žalovaného, v níž žalovaný informuje žalobce o neobnovení registrace, o stížnostech klientek a o možnosti považovat jeho výhrůžný e-mail za trestný čin. Tato SMS zpráva byla zaslána výhradě žalobci, tudíž nemohlo dojít ke snížení žalobcovy cti a důstojnosti, natož pak vážnosti ve společnosti. Odvolací soud dále uvedl, že zápis žalobce do tzv. černé listiny nelze považovat za diskriminační, jestliže důvodem pro tento postup nebyla žalobcova rasa, etnický původ, národnost, pohlaví, sexuální orientace, věk, zdravotní postižení, náboženské vyznání, víra či světový názor - což ostatně žalobce ani netvrdí - ale toliko okolnost, že na žalobce měly být stížnosti klientek žalovaného.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné pro neexistenci zásadního významu ve věci. V odůvodnění uvedl především následující: "Odvolací soud vystavěl své rozhodnutí na vyřešení dvou právních otázek. Za prvé, zda je diskriminační postup žalovaného opírající se o smluvní ujednání upravené ve všeobecných smluvních podmínkách, opravňující žalovaného ukončit registraci nebo spolupráci s klientem kdykoliv, chová-li se nevhodným způsobem k dalším klientům, aniž by důvodem pro tento postup byla žalobcova rasa, etnický původ, národnost, pohlaví, sexuální orientace, věk, zdravotní postižení, náboženské vyznání, víra či světový názor. Tuto právní otázku odvolací soud vyřešil shodně s právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7.10.2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 98, ročník 2010, nebo usnesení téhož soudu ze dne 22.12.2011, sp. zn. 30 Cdo 92/2011. Stejně tak závěr odvolacího soudu, že zasláním textové zprávy toliko žalobci nedošlo k zásahu do jeho osobnostního práva, odpovídá závěrům dosaženým např. v Sborníku stanovisek, závěrů, rozborů a zhodnocení soudní praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu na str. 177, 199-200, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.6.2003, sp. zn. 28 Cdo 1523/2002.".
II.
Stěžovatel ústavní stížností navrhl zrušit rozhodnutí obecných soudů citovaná v záhlaví tohoto usnesení pro porušení svého práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti a na spravedlivý proces (zejména čl. 10 Listiny základních práv a svobod).
V konkrétnostech stěžovatel zejména namítá, že odůvodnění zprávy SMS vedlejšího účastníka o odmítnutí poskytnout služby stěžovateli (v následujícím textu: "Vážený pane magistře, dne 18/6/2004 byla Vaše registrace v GRANDu ukončena. Bohužel jí nemůžeme, nebudeme a nemusíme znovu obnovovat, protože isme na Vaší osobu slyšeli mnoho stížností od našich klientek. Proto Vám pochopitelně nebudeme další služby nabízet a poskytovat O. K. - majitel agentury. P.S. Nemáte právo od nás cokoliv požadovat, protože u nás nemáte uhrazenou žádnou službu. Jen pozor, abychom nezačali Vaše výhrůžné e-maily považovat za trestný čin.") je objektivně způsobilé snížit lidskou důstojnost, osobní čest a dobrou pověst stěžovatele.
Dále stěžovatel namítl, že nebyl předložen důkaz, kterým by jeho nevhodné chování vůči klientkám vedlejšího účastníka bylo doloženo. Městský soud v Praze vynesl rozsudek opírající se pouze o svědeckou výpověď jediného svědka, navíc se jednalo o osobu blízkou, o jejíž nepodjatosti lze pochybovat. Naopak četné listinné důkazy a návrh na slyšení svědků ze strany navrhovatele svým usnesením bezdůvodně zamítl.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv či svobod.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Stěžovatel své stížnostní námitky uplatnil též v řízení před obecnými soudy. Obecné soudy se však s nimi řádně a přesvědčivě vypořádaly, jak plyne ze shora uvedeného, a proto na příslušné části odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud (pro stručnost) odkazuje.
Tedy, Ústavní soud aprobuje z ústavněprávních hledisek racionálně odůvodněný názor obecných soudů, že zpráva vedlejšího účastníka formou SMS není objektivně způsobilá zasáhnout do osobnostních práv stěžovatele, a proto údaj, že si na žalobce klientky opakovaně stěžovaly, není s to snížit jeho čest či vážnost ve společnosti. To již z jednoho rozumného důvodu - SMS zpráva byla adresovaná výlučně stěžovateli. Proti tomuto argumentu stěžovatel nic konkrétního racionálního nenamítá.
Dále, již městský soud stěžovateli vysvětlil, že není podstatné, do jaké míry byly stížnosti na stěžovatele pravdivé; to proto, že nebyly způsobilé zásahu do osobnostních práv stěžovatele vůbec zasáhnout. Za těchto okolností - vzhledem k předmětu řízení - není relevantní, zda nevhodné chování vůči klientkám vedlejšího účastníka bylo dostatečně doloženo či nikoli; právě tam stěžovatel též směřuje své námitky.
Konečně, například odvolací soud racionálně akceptovatelně usuzoval, že zápis stěžovatele do tzv. černé listiny nelze považovat za diskriminační, jestliže důvodem tohoto postupu nebyla stěžovatelova rasa, etnický původ, národnost, pohlaví, sexuální orientace, věk, zdravotní postižení, náboženské vyznání, víra či světový názor či jiné postavení; to ostatně stěžovatel ani netvrdí a pouze uvádí, že na něj měly být stížnosti klientek žalovaného.
IV.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Pokud zjištěné informace vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Proto Ústavní soud - tedy po té, co usoudil, že základní práva či svobody stěžovatele zjevně porušeny nebyly - ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2012
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu