ECLI:CZ:US:2012:1.US.2139.12.1
sp. zn. I. ÚS 2139/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Pavla Holländera a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. M, zastoupené Mgr. Miloslavem Čejkou, advokátem, se sídlem AK v Brně, Šumavská 31a, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 1. října 2007 sp. zn. 105 Nc 13572/2007 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. března 2012 sp. zn. 20 Co 1356/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že postupem obecného soudu byla porušena ústavně zakotvená pravidla v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména právo stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. l a čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na rovnost účastníků řízení garantované čl. 37 odst. 3 Listiny.
Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 105 Nc 13572/2007 vyplynulo, že usnesením Městského soudu v Brně ze dne 1. října 2007 (105 Nc 13572/2007-3) byla nařízena exekuce na majetek stěžovatelky podle vykonatelného rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 5. ledna 2000 (57 RO 6778/99) k uspokojení pohledávky oprávněného Dopravního podniku města Brna ve výši 208 Kč a nákladů předcházejícího řízení ve výši 560 Kč. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Mgr. Jaroslav Homola, exekutorský úřad Brno-město, Husova 8a, Brno. Stěžovatelce bylo uloženo uhradit oprávněnému dlužnou pohledávku a exekutorovi náklady exekuce, s tím, že nařízení exekuce se vztahuje i na tyto náklady. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. března 2012 (20 Co 1356/2010-24) potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti popsala dosavadní průběh řízení, v němž namítala, že podpis na doručence o převzetí platebního rozkazu, stejně jako na zápise o provedené přepravní kontrole není její vlastní. Bez platného jízdního dokladu nikdy necestovala a platební rozkaz za ni převzala tchyně E. M., která se náhodně vyskytovala v jejich domácnosti. Soudu sice stěžovatelka nabídla důkazy k prokázání jejího tvrzení (svědecká výpověď manžela i stěžovatelky, doručovací arch České pošty, výslech doručovatelky, znalecký posudek znalce z oboru písmoznalectví, obor ruční písmo), ale odvolací soud řádně neprovedl dokazování dle §120 o. s. ř., a řádně se jimi nezabýval. Odvolací soud rozhodl nespravedlivě na základě jen jakýchsi upřesňujících znaků, které je možno získat i z jiných zdrojů (číslo občanského průkazu, rodné číslo, bydliště). Je nespravedlivé, aby jí byla ukládána povinnost v exekučním řízení, když neobdržela platební rozkaz a neměla možnost uplatnit na svoji obranu opravné prostředky. Z výše uvedeného dle stěžovatelky vyplývá, že soud prvního stupně nerespektoval jednoznačné znění kogentní právní normy, čímž zatížil své rozhodování prvkem libovůle.
Stěžovatelka argumentovala mimo jiné i judikaturou Ústavního soudu ve věci opomenutých důkazů. Dále tvrdila, že nesprávná aplikace platného práva může být důvodem pro zrušení rozhodnutí obecného soudu. Za daných okolností se jeví napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná a protiústavní, jsou učebnicovým příkladem odepření spravedlnosti, kdy souhrn náhod, jmen a okolností přivede nevinného člověka před soud. S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatelka tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jeho právní sféře nastala. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, resp. věcí, které se hranici bagatelnosti blíží (§202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř."), jako je tomu právě v nyní projednávané věci, neboť předmětná ústavní stížnost směřovala proti rozhodnutí, kterým byla nařízena exekuce na majetek stěžovatelky k uspokojení pohledávky oprávněného Dopravního podniku města Brna ve výši 208 Kč a nákladů předcházejícího řízení ve výši 560 Kč.
V těchto případech se Ústavní soud projevuje s mimořádnou zdrženlivostí. Ve vztahu k nim konstantně uvádí, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti předpokládá splnění rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost (resp. i meritorní projednatelnost) ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální.
Takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice; v nyní posuzované věci je dovolání vyloučeno ze zákona. V případě bagatelních částek nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který Ústavnímu soudu umožní efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm stěžovatelům, jejichž základní práva byla skutečně porušena. Jinak řečeno, v případech, kde jde o bagatelní částky, by řízení o ústavní stížnosti bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž se řeší zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou zásadně schopny současně představovat porušení základních práv či svobod. Je třeba dodat, že příslušná částka není absolutní a jedinou mezí pro posouzení hranice elementární opodstatněnosti ústavní stížnosti. Tu je nutné vždy individuálně posuzovat v kontextu intenzity zásahu do základních práv stěžovatele, resp. druhu a intenzity pochybení soudu, jehož rozhodnutí je zpochybňováno (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 21/12 a judikaturu tam uvedenou, dostupné na http://nalus.usoud.cz)).
V nyní předložené věci jsou shora uvedené závěry stran bagatelnosti merita sporu plně aplikovatelné. Tvrzené vady napadeného výroku a jeho odůvodnění zjevně nemohou způsobit zásah do základních práv a předložená problematika proto nemá ústavněprávní rozměr.
Stěžovatelka tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v její právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, jak tomu je právě v nyní souzené věci, jestliže ji představuje peněžní částka jistiny ve výši 208 Kč.
V tomto usnesení je nutno konstatovat, že s ohledem na shora uvedené je ústavní stížnost v tomto rozsahu zjevně neopodstatněná.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí přehledně a logicky vysvětil, z jakého důvodu nelze uvěřit tvrzením stěžovatelky (č. l. 4), na základě kterých skutečností uvěřil tvrzení oprávněné a argumenty stěžovatelky považuje za nevěrohodné. Došel-li tedy odvolací soud k závěru, že tvrzení stěžovatelky nebylo prokazatelné a své rozhodnutí řádně a náležitě zdůvodnil v souladu s ustanoveními §157, §169 o. s. ř., přesvědčivě vyložil důvody, proč nevyhověl jejímu odvolání, nejde v žádném případě o projev libovůle či následek svévolného rozhodování. Lze přisvědčit názoru obecného soudu, že není důvod pro zrušení rozhodnutí, kterým byla nařízena exekuce na majetek stěžovatelky podle vykonatelného rozhodnutí.
V tomto případě jde o právní závěry nezávislého soudu, do jehož rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
Ústavní soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2012
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu