ECLI:CZ:US:2012:1.US.2225.11.1
sp. zn. I. ÚS 2225/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti společnosti TEEKANNE, s.r.o, sídlem K Hájům 1233/2, Praha 5, zast. Mgr. Jaromírem Kalužíkem, LL.M., advokátem, sídlem Na Příkopě 15, Praha 1, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16.3.2011, č.j. 3 Cmo 318/2010-422, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka, s odvoláním na porušení základních práv na soudní ochranu, na spravedlivý proces, na právní jistotu a na rovnost účastníků, požadovala zrušení shora uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"). Tímto rozsudkem rozhodl vrchní soud, v pozici soudu odvolacího, o ochraně proti nekalé soutěži a práva z užitného vzoru tak, že částečně potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 29.6.2010, č.j. 19 Cm 144/2008-356, částečně ho změnil tak, že žalobu zamítl. V dané věci se dva žalobci (M. K. a společnost Pangea Tea, s.r.o.) vůči dvěma žalovaným (stěžovatelce a společnosti SPAR Česká obchodní společnost, s.r.o.) domáhali ochrany proti nekalé soutěži. Městský soud uvedeným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost zdržet se výroby, prodeje a distribuce čajového kalendáře Magic Advent (výrok I.), druhému žalovanému uložil povinnost zdržet se prodeje a distribuce tohoto kalendáře (výrok II.), stěžovatelce uložil povinnost sdělit písemně žalobcům informace o kalendáři s vymezeným obsahem (výrok III.), obdobnou povinnost uložil i druhému žalovanému (výrok IV.), stěžovatelce uložil povinnost zaplatit druhému žalobci přiměřeného zadostiučinění ve výši 150 000,- Kč a vůči prvnímu žalovanému žalobu v této části zamítl (výrok V.) ve vztahu ke druhému žalovanému rozhodl obdobně (výrok VI.) a rozhodl o nákladech řízení (výrokem VII). Oba žalovaní podali proti tomuto rozsudku odvoláním, přičemž stěžovatelka výslovně napadla rozsudek v rozsahu výroků I., III., výroku V. v části ukládající jí povinnost zaplatit druhému žalobci přiměřené zadostiučinění v penězích a v souvisejícím výroku VII. o nákladech řízení. Vrchní soud rozsudkem napadeným ústavní stížností rozhodl tak, že prvostupňový rozsudek ve výrocích I. a II. potvrdil, ve výrocích III. a IV. potvrdil v rozsahu povinnosti sdělit informace prvnímu žalobci, a v rozsahu uložení této povinnosti ve prospěch druhého žalobce změnil oba výroky tak, že žalobu zamítl, v rozsahu výroku V. a VII. potvrdil rozsudek, pokud se týkal povinnosti každého ze žalovaných zaplatit druhému žalobci částku 50 000,- Kč, ve zbytku výroky změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení.
V průběhu řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud ze spisu městského soudu zjistil, že stěžovatelka podala dovolání proti rozsudku vrchního soudu, konkrétně proti jeho výroku, jímž byl potvrzen výrok č. 1 rozsudku městského soudu, proti výroku, jímž byl změněn výrok č. V. rozsudku městského soudu, a proti výroku o náhradě nákladů řízení. Argumentace na podporu dovolání je obsahově shodná s argumenty zařazenými do ústavní stížnosti (toliko některé odstavce jsou odlišně naformátovány a ústavní stížnost je doplněna o argumentaci ohledně porušení základních práv). O stěžovatelčině dovolání dosud nebylo Nejvyšším soudem rozhodnuto.
Ústavní soud připomíná, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jako prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Z hlediska funkce ústavního soudnictví je proto nežádoucí, aby stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumával příslušný orgán veřejné moci a zároveň Ústavní soud. Jestliže stěžovatel využije možnosti podat mimořádný opravný prostředek - dovolání, o kterém dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, je souběžně podaná ústavní stížnost předčasná.
Podle §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu]. Z uvedeného plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti proto není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
Vzhledem ke zjištěným skutečnostem Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2012
Ivana Janů
soudce zpravodaj