ECLI:CZ:US:2012:1.US.2271.12.1
sp. zn. I. ÚS 2271/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele H. B., zastoupeného JUDr. Karlem Davidem, advokátem, se sídlem Beneše z Loun 50, 440 01 Louny, proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 27. 1. 2010, č. j. 4 T 245/2008-156, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 7 To 394/2010, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 7 Tdo 407/2012, za účasti Okresního soudu v Litoměřicích, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 6. 2012, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 1. 2010, č. j. 4 T 245/2008-156 (dále jen "rozsudek okresního soudu"), kterým byl, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") sp. zn. 7 To 394/2010 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 7 Tdo 407/2012 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání rozsudku krajského soudu.
Stěžovatel tvrdí, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly s cílem zjistit skutečný skutkový stav věci a s cílem stejně pečlivě objasnit skutečnosti svědčící v jeho prospěch i neprospěch. Skutkové závěry učiněné obecnými soudy jsou pak v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními plynoucími z provedených důkazů a provedené důkazy byly hodnoceny značně jednostranně v jeho neprospěch.
Stěžovatel dále upozorňuje, že neakceptování důkazního návrhu účastníka lze založit toliko třemi důvody: Prvním je důvod, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost a třetím je důvod, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno. Konkrétně pak tvrdí, že tyto požadavky nebyly dodrženy, pokud jde o navržený důkaz výslechem jeho matky, která měla být dle tvrzení poškozené přítomna všem jednáním mezi jím a poškozenou. Odvolací soud jej zamítl s tím, že by se i nadále jednalo o ojedinělý důkaz stojící proti všem ostatním, avšak takovéto předjímání výsledku dokazování a hodnocení "osamělosti" důkazu odporuje účelu trestního řízení. Za druhé pak odkazuje na důkaz záznamem bezpečnostní kamery v Komerční bance v Litoměřicích (jenž mohl objektivně prokázat, zda v bance skutečně došlo tvrzenému předání peněz v hotovosti, jak tvrdila poškozená, či nikoli), který soud druhého stupně zamítl s tím, že nepokládá provedení tohoto důkazu za nutné a že vzhledem k odstupu doby se jeví tento důkaz jako zcela nereálný. Stěžovatel nepovažuje za přípustné, aby odvolací soud aniž by se vůbec pokusil zjistit, zda je daný důkaz k dispozici, jej rovnou hodnotil jako nereálný.
Vzhledem k uvedenému je stěžovatel přesvědčen, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na vyjádření se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 81 a čl. 90, čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně neprovedení navrhovaných důkazů, Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V projednávané věci obecné soudy důvody, pro které nebylo důkazním návrhům obhajoby vyhověno, dostatečně vyložily. Závěr, že svědectví jemu blízké osoby - matky, by nemohlo ostatní provedené důkazy zpochybnit, se jeví přesvědčivý. Rovněž nereálnost dodatečné obstaratelnosti záznamů bezpečnostní kamery zjevně není toliko spekulací, kdy dlouhodobé uchovávání těchto záznamů není možné s ohledem na zákonná omezení stanovená na ochranu osobních údajů.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, odůvodnily dostatečným způsobem.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2012
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu