ECLI:CZ:US:2012:1.US.2281.11.1
sp. zn. I. ÚS 2281/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländara a Ivany Janů o ústavní stížnosti obchodní společnosti GASPE, spol. s.r.o., sídlem Pompova 602/4, Brno, zast. JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, sídlem Veveří 57, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně, ze dne 24.6.2011, č.j. 38 Co 137/2011-23, a proti usnesení Městského soudu Brno ze dne 25.3.2011, č.j. 27 E 49/2011-8, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a usnesení Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") a domáhala se jejich zrušení. V návrhu na zahájení řízení nejprve popsala vývoj svého případu a poté vymezila okruh porušených práv: U městského soudu byla vůči ní podána žaloba na uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu ke konkrétní rozestavěné bytové jednotce v kat. úz. Veveří, městský soud žalobě vyhověl a uložil stěžovatelce povinnost uzavřít kupní smlouvu do tří dnů od právní moci rozsudku (rozsudek nabyl právní moci 17.11.2010). Dne 20.12.2010 byla kupní smlouva uzavřena (po jednání právních zástupců účastníků), následný návrh na vklad do katastru nemovitostí vzali účastníci zpět, neboť stěžovatelka byla omezena v nakládání s předmětem převodu rozhodnutím soudu o nařízení exekuce. Stěžovatelka upozorňuje, že omezení vlastnických práv na její straně bylo již v době vydání rozsudku o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, tudíž rozsudek byl de facto i de iure nevykonatelný. Zatímco se stěžovatelka snažila odstranit překážky povolení vkladu, podala žalobkyně (kupující) návrh na nařízení výkonu rozhodnutí s návrhem na uložení pokuty ve výši 100 000,- Kč. Městský soud jejímu návrhu usnesením vyhověl, stěžovatelka podala odvolání, krajský soud její námitky vyhodnotil jako nedůvodné. Podle stěžovatelky došlo postupem obou soudů k porušení jejího ústavně zaručeného práva na řádný zákonný proces garantovaného čl. 90 věta první Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a práva na spravedlivé soudní řízení zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Připomíná, že součástí práva na spravedlivé soudní řízení je i právo na to, aby soudy rozhodly o uplatněném nároku, což na úrovni podústavního práva tento princip konkretizuje např. §4 obč. zákoníku, z něhož vyplývá, že k ochraně občanskoprávních vztahů je zásadně povolán soud). V této souvislosti stěžovatelka dodává, že na porušení ústavně garantovaného práva upozorňovala již ve svém odvolání proti usnesení soudu I. stupně, avšak odvolací soud na její argumenty nikterak nereagoval.
II.
Z předložených podkladů a ze spisu městského soudu sp.zn. 27 E 49/2011 Ústavní soud zjistil následující rozhodné skutečnosti:
Dne 23.2.2011 podala ing. Y. P. návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, v němž navrhovala, aby soud, k vynucení povinnosti stěžovatelky uzavřít s ní kupní smlouvu o převodu bytové jednotky, uložil stěžovatelce pokutu ve výši 100 000,- Kč. V návrhu uvedla, že dne 17.11.2010 nabyl právní moci rozsudek městského soudu ze dne 6.10.2010, sp.zn. 20 C 150/2010, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost uzavřít do tří dnů po jeho právní moci kupní smlouvu ve znění uvedeném v rozsudku, a dodala, že stěžovatelka (tj. povinná) do dne podání návrhu tuto povinnost nesplnila a předmětnou kupní smlouvu dosud nepodepsala. Městský soud usnesením ze dne 25.3.2011, č.j. 27 E 49/2011-8, výkon rozhodnutí nařídil. Stěžovatelka podala proti usnesení odvolání, akcentovala v něm skutečnost, že kupní smlouva byla dne 20.12.2010 uzavřena, že se jí jeví chování povinné (správně "oprávněné") jako nehorázné a v rozporu s dobrými mravy. Podle jejího názoru si svoji povinnost splnila, smlouvu uzavřela, fakt, že není zavkladována, není možno jí dávat k tíži. K odvolání přiložila kupní smlouvu podepsanou dne 20. 12. 2010. Krajský soud dospěl k závěru, že odvolání nelze považovat za důvodné, proto prvostupňové usnesení svým usnesením ze dne 26.4.2011, č.j. 38 Co 137/2001-23 potvrdila. V odůvodnění připomenul, že v řízení o výkon rozhodnutí zkoumá soud především, zda je návrh podložen vykonatelným rozhodnutím a zabývá se otázkou věcné legitimace z hlediska titulu pro výkon rozhodnutí, a konstatoval, že tyto předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí jsou v daném případě splněny. K tomu doplnil, že pro nařízení výkonu rozhodnutí je zcela irelevantní zkoumat, zda před podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí došlo ke splnění povinnosti povinným, či z jakých důvodů ke splnění této povinnosti nedošlo, těmito skutečnostmi se soud může zabývat jedině v případném řízení o zastavení výkonu. Z tohoto důvodu hodnotil stěžovatelčiny odvolací námitky pro posouzení správnosti napadeného usnesení soudu I. stupně jako námitky bez právního významu.
III.
Po seznámení s předloženými podklady dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejího práva na soudní ochranu ve smyslu §36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadenými rozhodnutími obecných soudů, ani v řízení předcházejících jejich vydání, nedošlo. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelčino právo; stěžovatelka se v řízení o výkonu rozhodnutí domáhala zrušení usnesení, kterým byl výkon rozhodnutí nařízen, přičemž namítala splnění exekuované povinnosti. Z jejího postupu je na první pohled zřejmé, že při ochraně svých práv nerespektovala význam jednotlivých fází vykonávacího řízení a použila nevhodné právní instrumenty v nevhodné fází řízení. I přes poučení vyplývající z odůvodnění usnesení krajského soudu stěžovatelka nadále setrvává na mylném právním názoru ohledně podmínek změny nebo zrušení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí (v souladu s §261 obč. soudního řádu) tvrzením o splnění exekuované povinnosti, aniž by vzala v úvahu možnost navrhnout zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. g) obč. soudního řádu, pokud po vydání exekučního titulu zaniklo právo jím přiznané (na tomto místě Ústavní soud odkazuje na bohatou komentářovou literaturu, učebnice i judikatorní závěry).
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2012
Vojen Güttler
předseda senátu