ECLI:CZ:US:2012:1.US.2283.12.1
sp. zn. I. ÚS 2283/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky GRATO spol. s r. o., se sídlem Palackého 796/57a, 353 01 Mariánské Lázně, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou společnosti Sládek & Partners, advokátní kancelář, v. o. s., se sídlem Janáčkovo nábř. 51/39, 150 00 Praha 5, proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 3. 2012, č. j. 135 EC 166/2010-34, za účasti Okresního soudu v Ostravě, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví usnesení uvedený II. výrok rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 3. 2012, č. j. 135 EC 166/2010-34, kterým byla v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Okresní soud v Ostravě uložil žalovanému zaplatit stěžovatelce částku ve výši 1 008 Kč spolu s úrokem z prodlení (výrok I), přičemž náklady žalobkyně (stěžovatelky) byly shledány neúčelně vynaloženými. Ačkoliv byla žalobkyně plně procesně úspěšná, soud zjistil, že ještě v minimálně jednom případě uplatnila stěžovatelka nárok vůči totožnému žalovanému, a to v řízení 160 EC 309/2009, v němž jí byla náhrada nákladů přiznána, včetně odměny advokáta a režijních paušálů. Protože (obě) pohledávky byly na stěžovatelku převedeny jednou smlouvou, měla, podle názoru obecného soudu, uplatnit všechny nároky vůči jednomu žalovanému v jedné žalobě. Jednotlivé uplatnění pohledávek obecný soud považoval za zneužití práva.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítala, že soud jí měl přiznat náhradu nákladů řízení, neboť po ní nelze požadovat, aby při správě 10 000 pohledávek postupovala ve smyslu požadavku obecného soudu. Zdůrazňuje navíc, že jí nebyl přiznán ani soudní poplatek.
II.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatelka podala k dnešnímu dni již několik stovek ústavních stížností, které se týkaly a týkají otázky výše náhrady nákladů řízení ve věcech, které vedla před obecnými soudy. Tyto ústavní stížnosti stěžovatelky vykazují po právní i věcné stránce shodné rozhodné rysy a byly již Ústavním soudem opakovaně posouzeny. Ústavní soud se ani v nyní předložené věci nemá důvodu odchylovat od svých závěrů, neboť neshledává v úvahách obecného soudu protiústavnost. Pro podrobné odůvodnění lze pro stručnost odkázat na usnesení ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 44/12; usnesení ze dne 26. března 2012; sp. zn. IV. ÚS 985/12; usnesení sp. zn. I. ÚS 1498/12 ze dne 16. 5. 2012; usnesení sp. zn. I. ÚS 1352/12 ze dne 16. 5. 2012; usnesení sp. zn. I. ÚS 1340/12 ze dne 16. 5. 2012; usnesení sp. zn. I. ÚS 1461/12 ze dne 16. 5. 2012 a řadu dalších, která všechna jsou stěžovatelce známa.
Nyní předložená věc se od výše uvedených liší v tom detailu, že soud nepřiznal ani jinak (v typických věcech stěžovatelky před Okresním soudem v Ostravě) obvykle přiznávaný soudní poplatek 300 Kč. Nutno však zdůraznit, že tento postup je obecným soudem zcela srozumitelně a logicky odůvodněn, jak Ústavní soud stručně rekapituluje výše. Z hlediska posouzení účelnosti nákladů stěžovatelky Ústavní soud nemůže obecnému soudu vytknout protiústavnost, když předloženou věc posoudil s přihlédnutím k dalším individuálním okolnostem.
Nad rámec právě uvedeného Ústavní soud ještě poznamenává, že je otázkou, do jaké míry je pro samotného stěžovatele efektivní obracet se v typově shodných věcech na Ústavní soud s takřka shodným stížnostním žádáním, jestliže je mu názor Ústavního soudu na danou problematiku dobře znám. Podání ústavní stížnosti totiž není ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva nevyhnutelným předpokladem možnosti obrátit se na jmenovaný soud, jeví-li se čerpání opravného prostředku na národní úrovni z materiálního hlediska neefektivním.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2012
Vojen Güttler
předseda senátu