ECLI:CZ:US:2012:1.US.2362.11.1
sp. zn. I. ÚS 2362/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky E. K., zastoupené JUDr. Karlem Krňanským, advokátem se sídlem Šumavská 22, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.6.2011 sp. zn. 21 Cdo 3721/2010, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2007 sp. zn. 18 Co 282/2007 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 10. 2006 sp. zn. 43 C 136/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud zjistil z vyžádaného soudního spisu následující.
Stěžovatelka se jako žalobkyně domáhala určení, že výpověď z pracovního poměru daná jí dopisem ze dne 28. 2. 1996 je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že před doručením výpovědi z pracovního poměru "neexistovalo žádné rozhodnutí o organizačních změnách či opatřeních", že písemné vyhotovení výpovědi jí bylo doručeno v době pracovní neschopnosti, že žalovaný jí nenabídl jiné pracovní uplatnění a že se ani nesnažil pomoci jí získat nové vhodné zaměstnání. Jako "odpůrce" byl v žalobě označen "W. Hartmann & Co. (GmbH & Co.), organizační složka 141 00 Praha 4, Hlavní 60".
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 8. 2. 2005 č. j. 43 C 136/99-511 ve znění usnesení ze dne 7. 6. 2005 č. j. 43 C 136/99-528, připustil "změnu žaloby v označení žalované, kdy její současné označení nyní zní: W. Hartmann & CO. (GmbH & Co.) KG", a návrh "na rozšíření žaloby o 2 další firmy na straně žalované 1) Eduard Hueck GmbH & Co. KG, se sídlem Loher Strasse 9, 585 11 Lüdenscheid, SNR 2) Hueck + Hartmann Aluminium s. r. o., Jesenice u Prahy, Na Ochoze 419, 252 42", zamítl. Návrhu na změnu označení žalované podle ustanovení §95 o. s. ř. soud prvního stupně vyhověl proto, že v průběhu řízení došlo ke změně obchodního jména žalovaného, neboť za jeho dosavadní název přibyla písmena KG; tato změna byla mezi účastníky nesporná. Návrhu na přistoupení dalších dvou účastníků soud prvního stupně nevyhověl z toho důvodu, že žalobkyně přes výzvu soudu nepředložila žádné důkazy o tom, "že by ... firmy převzaly práva a povinnosti žalované z pracovně právních vztahů" a že "existence příp. obchodní návaznost na firmu žalovanou, obchodování s jejím systémem apod. nezakládá důvod k tomu, aby uvedené navržené firmy se účastnily tohoto pracovně právního sporu".
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 9. 2005 č. j. 18 Co 471/2005-535, usnesení soudu prvního stupně ve výroku "o nepřipuštění dalších účastníků do řízení na straně žalované" potvrdil.
Obvodní soud pro Prahu 4 napadeným usnesením ze dne 4. 10. 2006 č. j. 43 C 136/99-573 návrhu stěžovatelky na změnu účastníků na straně žalované nevyhověl. Dospěl k závěru, že není na místě použít §107a odst. 2 o. s. ř., neboť nedošlo k zániku žalované společnosti s tím, že by ona nebyla již pasivně legitimována a že by vůči ní nebylo možno vést spor, neboť tato společnost právně existuje, má procesní práva a povinnosti, které na nikoho z nastupujících organizací a společností nepřevedla.
Rozsudkem ze dne 4. 10. 2006 č. j. 43 C 136/99-575 Obvodní soud pro Prahu 4 stěžovatelčinu žalobu na určení, že výpověď z pracovního poměru daná dopisem žalované ze dne 28. 2. 1996 je neplatná, zamítl a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit "na účet zdejšího soudu" 2.612,- Kč a že žalovanému se náhradu nákladů řízení nepřiznává. Toto rozhodnutí není touto ústavní stížnosti napadeno.
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze napadeným usnesením (ze dne 26. 9. 2007 č. j. 18 Co 282/2007-619) napadené usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že "se vyhovuje návrhu žalobkyně, aby namísto žalovaného W. Hartmann & Co. (GmbH & Co. KG), se sídlem Spolková republika Německo, Hamburg, Rödingsmarkt 39, vstoupil do řízení Hartmann System GmbH, se sídlem Loher Strasse 9, 58511 Lüdenscheid, Spolková republika Německo, zapsaný v obchodním rejstříku Ústředního soudu v Lüdenscheid pod č. HRBH 50/24" a tak, že "návrh žalobkyně, aby na místo dosavadního žalovaného přistoupil Eduard Hueck GmbH & Co. KG, se sídlem Loher Strasse 9, 58511 Lüdenscheid, Spolková republika Německo, Hueck + Hartmann Aluminium spol. s r. o., se sídlem Jesenice u Prahy, Na Ochoze 419", zamítl. Dovodil, že notářský zápis sepsaný dne 30. 3. 2001 v Lüdenscheid, SRN prokazuje, že mezi dosavadním žalovaným a společností Hartmann System GmbH, se sídlem Loher Strasse 9, 58511 Lüdenscheid, Spolková republika Německo, byla uzavřena dne 30. 3. 2001 smlouva, jejímž předmětem byl "prodej systémového obchodu (vývoj a odbyt aluminiových profilových systémů pro okna, dveře a fasády, prováděny prodávajícím)". V článku 3 písm. a) notářského zápisu jsou v souvislosti s prodejem části podniku upraveny pracovní poměry prodávajícího tak, že kupující nastupuje do všech pracovních poměrů "náležejících do části podniku systémového obchodu". V případě zaměstnanců, uvedených v příloze, na pracovišti Praha - Jesenice "přebral kupující dosavadní pracovní smlouvy". Z výpisu z obchodního rejstříku jak dosavadního žalovaného, tak kupujícího (Hartmann System GmbH) podle odvolacího soudu vyplývá, že "organizační složka založená dosavadním žalovaným Jesenice u Prahy, Na Ochoze 419, byla vymazána k 18. 12. 2002, dne 30. 7. 2002 byla zapsána organizační složka Hartmann System GmbH se stejným sídlem, jejímž zřizovatelem je zahraniční osoba Hartmann System GmbH, Loher Strasse 9, 58511 Lüdenscheid, Spolková republika Německo". Ohledně této společnosti tedy žalobkyně dostatečně prokázala splnění předpokladů stanovených v §107a o. s. ř. a byly tak dány podmínky pro vyhovění návrhu žalobkyně ve vztahu k tomuto právnímu subjektu. Ve vztahu k dalším dvěma subjektům, jejichž vstup do řízení byl rovněž podle §107a o. s. ř. navrhován, usnesení soudu I. stupně změnil jen tak, že v této části se návrh zamítá.
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 10. 2007, č. j. 18 Co 283/2007-623, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 10. 2006 č. j. 43 C 136/99-575 zrušil (srov. výše) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že v důsledku odlišného právního názoru odvolacího soudu na procesní nástupnictví na straně žalované strany došlo k procesní situaci, kdy soud prvního stupně jednal a rozhodl proti jiné právnické osobě než té, která byla účastníkem řízení. V důsledku tohoto procesního postupu vydané rozhodnutí soudu prvního stupně nemůže obstát bez ohledu na to, zda je jinak věcně správné. Toto rozhodnutí není touto ústavní stížnosti napadeno.
Proti napadenému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26.9.2007 sp. zn. 18 Co 282/2007stěžovatelka podala dovolání. Nejvyšší soud napadeným usnesením rozhodl ve výroku takto:
"Usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž "se vyhovuje návrhu žalobkyně, aby namísto žalovaného W. Hartmann & Co. (GmbH & Co. KG), se sídlem Spolková republika Německo, Hamburg, Rödingsmarkt 39, vstoupil do řízení Hartmann System GmbH, se sídlem Loher Strasse 9, 58511 Lüdenscheid, Spolková republika Německo, zapsaný v obchodním rejstříku Ústředního soudu v Lüdenscheid pod č. HRBH 50/24", a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2007, č. j. 18 Co 283/2007-623, se zrušují; jinak se dovolání žalobkyně zamítá.".
V odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud mimo jiné uvedl: "Jinak je tomu ve vztahu k dovoláním napadenému výroku, jímž odvolací soud návrh žalobkyně, "aby na místo dosavadního žalovaného přistoupil Eduard Hueck GmbH & Co. KG, se sídlem Loher Strasse 9, 58511 Lüdenscheid, Spolková republika Německo, Hueck + Hartmann Aluminium spol. s r. o., se sídlem Jesenice u Prahy, Na Ochoze 419", zamítl. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že ve vztahu k těmto označeným společnostem "nebylo zjištěno, že by vstoupily do práv a povinností v pracovněprávním vztahu žalobkyně a žalovaného". Tento závěr zpochybňuje dovolatelka pouze tvrzením, že "společnost Hartmann System GmbH ukončila svou činnost, která byla vykonávána prostřednictvím organizační složky původně žalovaného, tuto organizační složku zrušila a stejnou činnost začaly vykonávat další dva subjekty, a to Eduard Hueck GmbH & Co. KG a Hueck + Hartmann Aluminium s. r. o.", a že "zůstalo na soudu, aby zvážil, zda práva a povinnosti přešly z původně žalovaného na Eduard Hueck GmbH & Co. KG a Hueck + Hartmann Aluminium s. r. o.". Toto tvrzení však správnost závěru odvolacího soudu v uvedeném směru nemůže zpochybnit. Jak již totiž bylo výše uvedeno, úspěch může mít návrh podle ustanovení §107a o. s. ř. jen tehdy, jestliže žalobce označí konkrétní právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti na konkrétní žalobcem označený subjekt, odlišný od dosavadního žalovaného. Že by žalobkyně v řízení něco takového učinila, však v dovolání netvrdí, neboť namítá, že "zůstalo na soudu, aby zvážil, zda práva a povinnosti přešly z původně žalovaného na Eduard Hueck GmbH & Co. KG a Hueck + Hartmann Aluminium s. r. o.", ač to je právě žalobkyně, kdo má tvrdit a prokazovat konkrétní právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, na subjekt odlišný od dosavadního žalovaného. Dovolací soud proto dovolání žalobkyně v této části zamítl."
II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušit v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů pro porušení svých základních práv, zejména na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Konkrétní námitky budou reprodukovány v textu tohoto usnesení níže.
III.
Stežovatelka v prvé řadě namítla, že soud měl postupovat podle ustanovení §107 o.s.ř. a zjišťovat, s kým může být na straně žalované v řízení pokračováno.
S touto argumentací (námitkou) ve vztahu k ustanovení §107 o.s.ř. (nikoliv §107a o.s.ř.) však stěžovatelka přichází teprve nyní v ústavní stížnosti. Za tohoto stavu, kdy tuto argumentaci v řízení před obecnými soudy neuplatnila, je třeba vycházet z ustálené praxe, že stěžovatelka materiálně nevyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje; proto byla ústavní stížnost - co do této námitky - posouzena jako nepřípustná [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], a jako taková byla v tomto směru podle §43 odst. 1 písm. e) cit. zákona odmítnuta.
IV.
Stěžovatelka konkrétně namítla, že podáním ze dne 8.12.2005 navrhla, aby na místo původně žalovaného vstoupily do řízení společnosti Eduard Hueck GmbH & Co. Kg a Hueck + Hartmann Aluminium s.r.o. V podání uvedla, že došlo k přechodu práv a povinností dle §249 odst. 2 zákoníku práce (z.č. 65/1965 Sb.) v souvislosti s převodem části zaměstnavatele a s převodem její činností. Současně navrhla provedení důkazů k prokázání tohoto tvrzení. Snažila se prokázat, že se původně žalovaný vůbec nezabývá činností, kterou provozovala též jeho organizační složka v České republice; tou se zabývají jen subjekty navržené ke vstoupení do řízení. Tato činnost je vykonávána ve stejné provozovně a stejnými zaměstnanci. Je proto prý chybné konstatování dovolacího soudu, že stěžovatelka neoznačila konkrétní právní skutečnost, na základě které by bylo možné ve smyslu §107a o.s.ř. jejímu návrhu vyhovět. Stěžovatelka konkrétně poukázala na určitý dopis, z něhož lze údajně vyčíst, že k příslušnému přechodu práv a povinností došlo.
V.
K uvedeným námitkám uvádí Ústavní soud následující.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s principy ústavními.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo však jí upřeno nebylo; dostalo se jí adekvátního postavení účastníka řízení a proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně jí byly k dispozici opravné prostředky, které využila. To je v zásadě vše, co lze z citovaných článků Listiny pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natož pak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl opominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je použitý výklad výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, či je-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně koliduje-li všeobecně (konsensuálně) akceptovanému chápání dotčených právních institutů, či představuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
Názory, jež obecné soudy v dané věci uplatnily, však za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - evidentně mít nelze. Není totiž možné dovodit výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně neexistenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění. To jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo mít relevanci při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva. K takovému závěru však Ústavní soud nedospěl.
VI.
Dále Ústavní soud konstatuje následující.
Stěžovatelka označuje jako "chybný" - což je argumentace na poli správnosti výkladu a aplikace podústavního práva, nikoli ústavnosti - závěr dovolacího soudu, že neoznačila konkrétní právní skutečnost, na základě které by bylo možné ve smyslu §107a o.s.ř. stěžovatelčinu návrhu vyhovět. Posléze reprodukuje, co uvedla v řízení před obecnými soudy na podporu svého tvrzení (tam uplatněného) o přechodu pracovních práv a povinností na subjekty, ve vztahu ke kterým se domáhala vydání usnesení dle §107a o.s.ř..
Podle názoru Ústavního soudu se Nejvyšší soud vyjádřil ne zcela adekvátně, jestliže v napadeném usnesení uvedl, že stěžovatelka v dovolání ani netvrdí, že by v řízení před obecnými soudy označila konkrétní právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti na konkrétní žalobcem označený subjekt, odlišný od dosavadního žalovaného. Totiž, přesvědčení stěžovatelky, že takto v řízení před obecnými soudy učinila (že označila konkrétní právní skutečnost ve výše uvedeném smyslu), lze spolehlivě dedukovat nejen z dovolání, ale i z dalších jejích předchozích podání (srov. např. č. l. 496, 515, 539, 548, 585). Nejvyšší soud interpretoval dovolání stěžovatelky příliš izolovaně, úzce a doslovně, pokud uvedl: "Že by žalobkyně v řízení něco takového učinila, však v dovolání netvrdí, neboť namítá, že "zůstalo na soudu, aby zvážil, zda práva a povinnosti přešly z původně žalovaného na Eduard Hueck GmbH & Co. KG a Hueck + Hartmann Aluminium s. r. o.", ač to je právě žalobkyně, kdo má tvrdit a prokazovat konkrétní právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, na subjekt odlišný od dosavadního žalovaného.". Tu třeba přisvědčit stěžovatelce, že v dovolání použila sousloví "zůstalo na soudu, aby zvážil, zda práva a povinnosti přešly...", leč toliko v následujícím smyslu "Bylo tedy opravdu na odvolacím soudu, aby posoudil (v dovolání použito slova zvážil), zda k tomu došlo.".
Uvedené skutečnosti však samy o sobě rozhodující nejsou. I stěžovatelka by měla napadené usnesení Nejvyššího soudu vykládat nikoli izolovaně; měla by přihlížet k tomu, že dovolací soud argumentoval i něčím jiným než ona sama rozporuje. Totiž, Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka tvrdí, že "společnost Hartmann System GmbH ukončila svou činnost, která byla vykonávána prostřednictvím organizační složky původně žalovaného, tuto organizační složku zrušila a stejnou činnost začaly vykonávat další dva subjekty, a to Eduard Hueck GmbH & Co. KG a Hueck + Hartmann Aluminium s. r. o... Toto tvrzení však správnost závěru odvolacího soudu v uvedeném směru nemůže zpochybnit.".
Nejvyšší soud tedy v podstatě argumentoval tak, že ze stěžovatelčiných tvrzení neplyne přechod práv a povinností v uvažovaném smyslu. I když tedy v řízení před obecnými soudy stěžovatelka sama tvrdila konkrétní skutečnosti, z nichž dle jejího názoru plynul přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů stěžovatelky a žalovaného - této části ústavní stížnosti lze proto přisvědčit - dle názoru soudů všech stupňů (včetně soudu dovolacího) z těchto tvrzených skutečností nelze dovodit, že k uvedenému přechodu práv a povinností skutečně došlo. V tomto smyslu Nejvyšší soud zjevně navázal i na shora citované usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 2. 2005, č. j. 43 C 136/99-511 (ve znění usnesení ze dne 7. 6. 2005, č. j. 43 C 136/99-528), v němž se uvádí: "existence příp. obchodní návaznosti na firmu žalovanou, obchodování s jejím systémem apod. nezakládá důvod k tomu, aby uvedené navržené firmy se účastnily tohoto pracovně právního sporu". Tato úvaha obecných soudů excesivní není, ostatně ani stěžovatelka ji za extrémní neoznačuje; tím se ústavněprávní přezkum v tomto směru vyčerpává. Pokud ani ze stěžovatelčiných tvrzení nelze spolehlivě dovodit přechod práv a povinností v pracovněprávních vztazích na jí označené subjekty, není opodstatněná ani její námitka o údajném nezájmu obecných soudů o stěžovatelčiny návrhy důkazů; ty totiž směřovaly toliko k prokázání těch skutečností, které přechod práv a povinností samy o sobě neodůvodňovaly.
Lze tedy uzavřít, že pokud obecné soudy všech stupňů dovodily, že k prokázání přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů stěžovatelky a žalovaného na jí uváděné subjekty nedošlo, nelze jim - ani z hlediska ústavnosti - ničeho vytknout.
VII.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" mnohdy již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) a zčásti jako návrh nepřípustný dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 16. května 2012
Vojen Güttler
předseda senátu