ECLI:CZ:US:2012:1.US.2405.11.1
sp. zn. I. ÚS 2405/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky A. Č., zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2011 č. j. 31 Co 91/2011-185, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud zjistil z vyžádaného soudního spisu následující.
Rozsudkem ze dne 29. 9. 2010 č. j. 12 C 311/2008-134 uložil Okresní soud v Nymburce žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni - v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelce - částku 761 Kč s příslušenstvím a žalobu do částky 21.442 Kč s příslušenstvím zamítl. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování z výpisu z katastru nemovitostí zjistil, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemku parc. č. X díl 1 a pozemku parc. č. X. Část pozemku užívá bez řádné nájemní smlouvy žalovaný. Ze znaleckého posudku, který vypracoval soudní znalec Ing. O. K. (z doplněného vyjádření a výslechu znalce) soud zjistil, že nájemné za celou výměru parcely č. X činí za poslední 3 roky ode dne podání žaloby částku 1.170,13 Kč. Předmětná parcela č. X, která se nachází v uvedené lokalitě, je jen částečně vodní plochou. Zahrnuje i ostatní pozemky (komunikace, těleso České dráhy). Pro uzavření nájemního vztahu není zřejmé, kde se díl 1 parcely X v terénu fyzicky nachází a není známa jeho výměra. Muselo by nejprve dojít ke geometrickému zaměření pozemku a k upřesnění - určení vlastnictví pozemku s vyznačením hranice v terénu. Z tohoto důvodu nelze určit konečnou výši obvyklého nájemného (není známa skutečná výměra vodní plochy). Vodní plocha zabírá cca kolem 60% - 65% plochy. Znalec zdůvodnil rozdíl ve výši nájemného mezi rybníky, které mají vyšší rentabilitu než ostatní vodní plochy, což je i tento případ. Předmětná vodní plocha je užívána především pro sportovní rybolov, nikoliv pro standardní rybochovné účely. Jedná se o vodní plochy, zpravidla vzniklé po těžbě písku, či slepá ramena vodních toků, která nemají funkční objekty rybníka, potřebné pro manipulaci s vodou a umožňující řádné rybochovné hospodaření. Znalec na místě samém žádné zařízení charakterizující rybník neviděl. Další pozemek - parcela č. Y - se nenachází v uvedené lokalitě a "výpočet" není uveden. Znalci se nepodařilo zjistit, kde se tento pozemek nachází, není zakreslen v mapě a nepodařilo se jej dohledat ani na katastrálním úřadu. Nelze tak ani říci, že se jedná o vodní plochu. Zřejmě jde o pozemek v jiné lokalitě "V lánech", kultura orná půda, což nesouvisí s vodní plochou. Znalec srovnával ceny v dané lokalitě, vycházel z toho, že nájemné je smluvní.
Na základě zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně žalobě částečně vyhověl, dovodiv, že mezi žalobkyní a žalovaným nebyla uzavřena platná nájemní smlouva. Z toho důvodu posuzoval předmětnou věc z pohledu ustanovení o bezdůvodném obohacení. Vyšel ze zjištění soudního znalce Ing. O. K. a při úvaze o užívání 65 % plochy poz. parc. č. X díl 1 žalovaným přiznal žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení 761 Kč; v souladu se závěry znaleckého posudku vyšel ze zjištění, že předmětná část pozemku není rybníkem, ale ostatní plochou, a že druhý poz. par. č. Y žalovaný ani z části neužívá.
Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 1.174 Kč s příslušenstvím; ohledně zamítnutí částky 20.268 Kč s příslušenstvím byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
Odvolací soud nejdříve uvedl, že se předmětem jeho přezkumu nestala nenapadená část vyhovujícího výroku I, a proto již dříve samostatně nabyla právní moci (§206 odst. 2, 3 o. s. ř.).
Odvolací soud konstatoval, že zastává pouze nepatrně odlišný názor na výši bezdůvodného obohacení a částečně se od závěru soudního znalce a soudu prvního stupně odlišuje. Zcela souhlasí s tím, že část poz. parc. č. X díl 1 tvoří vodní plochu, která však z hlediska kultury není rybníkem, nýbrž ostatní plochou. Z toho důvodu nelze předmětný pozemek pro účely bezdůvodného obohacení posuzovat jako vodní plochu sloužící pro rybochovné účely (tabulka č. 1 na straně 5 znaleckého posudku), nýbrž jako vodní plochu určenou především pro sportovní rybolov. Je tedy třeba vycházet při stanovení výše bezdůvodného obohacení z tabulky č. 2 na straně 6 znaleckého posudku. Pro objektivní posouzení však odvolací soud vycházel z obvyklého nájemného pod body 1 - 6 tabulky č. 2 a akcentoval cenové rozpětí 500 - 1.089 Kč za jeden hektar a rok. Z toho důvodu vypustil položku pod bodem 7, která je neúměrně nízká ve vztahu k ostatní obvyklé výši nájemného. Výpočtem pak stanovil cenu obvyklého nájmu za jeden hektar a rok ve výši 771 Kč. Součet položek pod body 1. - 5. činí 3.539 Kč. K této částce je třeba přičíst položku pod bodem 6 tabulky č. 2 ve výši 1.089 Kč, tj. celkem 4.628 Kč děleno šesti. Výsledná částka představuje 771 Kč. Pokud jde o položku pod bodem 6, tu odvolací soud stanovil tak, že vyšel z ročního nájmu 350 Kč za 0,32135 ha pozemku. Za jeden hektar se tedy jedná o částku shora uvedenou, neboť z kopie nájemní smlouvy uzavřené mezi pronajímatelem V. N. a žalovaným lze učinit závěr, že předmětem nájmu je 3.213,5 m2 za Kč ročně. S ohledem na celkovou výměru poz. parc. č. X díl 1 12.863 m2 by představovalo bezdůvodné obohacení z celé této plochy 992 Kč za rok. Vzhledem k tomu, že žalovaný užívá zhruba 65 %, činí roční výše bezdůvodného obohacení 645 Kč. Při počtu tří let, které žalobkyně žaluje, činí výše bezdůvodného obohacení 1.935 Kč. S ohledem na to, že soud prvního stupně již ve výroku 1. pravomocně přiznal žalobkyni částku 761 Kč s příslušenstvím, zbývá ještě k úhradě 1.174 Kč s příslušenstvím. Ke znaleckému posudku JUDr. Ing. F. O., CSc., předloženého stěžovatelem, odvolací soud uvedl, že k jeho závěrům nebylo možno přihlédnout, neboť vycházel z kultury rybník a nikoliv ostatní plocha, což je pro účely ocenění podstatný rozdíl. K námitce žalobkyně, že 60 - 65 % plochy stanovené znalcem Ing. K. neodpovídá faktickému stavu a že výměra mohla být zcela určitě stanovena, odvolací soud poznamenal, že s názorem žalobkyně lze souhlasit potud, že současná technika samozřejmě umožňuje přesné změření sporné vodní plochy; žalobkyně však již zřejmě neuvažovala o velmi vysokých finančních nákladech, které by představovalo geometrické zaměření této plochy, jež by se zcela jistě pohybovaly v řádu desetitisíců korun, a některý z účastníků by je musel hradit. Proto postup soudu prvního stupně, který přihlédl k ustanovení §136 o. s. ř., považuje i odvolací soud za hospodárný, neboť eventuální náklady by zcela jistě značně převýšily hodnotu tohoto sporu.
II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušit v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Praze pro porušení svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka konkrétně namítla, že odvolací soud založil své rozhodnutí pouze na znaleckém posudku znalce Ing. O. K. a odmítl se zabývat námitkami proti znaleckému posudku, které stěžovatelka předložila. Tvrdí, že znalecký posudek byl vyhotoven bez její účasti, na základě dokladů, které znalci byly předloženy pouze jednou stranou, a bez vztahu k tržní realitě. Z o. s. ř. nevyplývá, že by znalec měl povinnost ohledat předmět zkoumání za přítomnosti stran, leč podle základní zásady občanského soudního řízení - rovnosti stran v řízení, platí, že pokud znalec požádá o součinnost, je třeba, aby na takové jednání byla obeslána i druhá strana. Proto lze znalecký posudek považovat za jednostranný a tendenční. Dále stěžovatelka namítá, že znalec zpracoval znalecký posudek neúplně, měl určit výši nájemného i za pozemek parc. č. Y, avšak se touto otázkou vůbec nezabýval s odůvodněním, že pozemek se nepodařilo dohledat. Znalec bez řádného vysvětlení vycházel pouze z tabulky č. 2 na straně 6 svého posudku, kde jsou údaje o pronájmech pouze v těch lokalitách, kde na straně nájemce je opět vedlejší účastník jako strana sporu, takže byla porušena zásada nemo iudex in causa sua; znalec nezdůvodnil, proč vůbec nevycházel z tabulky č. 1 na straně 5 svého posudku, kde výše nájmu je více jak stonásobná "té z tabulky č. 2". Znalec v příloze svého posudku uváděl příkladmo některé písemně uzavřené smlouvy, z nichž vycházel při formulaci svých závěrů o ceně za nájem pozemků, které vtělil do své tabulky. Tyto smlouvy jsou však dle názoru stěžovatelky nepoužitelné a nelze z nich vycházet. Dále odvolací soud při posuzování tohoto sporu upravil tabulku č. 2 na straně 6 znaleckého posudku tak, že vypustil bod 7 a vypočetl nový vážený průměr. Uvedený postup soudu je však velkým pochybením, protože není možné, aby soud upravil posudek jen v jedné části, bez ohledu na vztah této části k ostatním částem znaleckého posudku. Spravedlivý a ústavně konformní postup by spočíval v tom, že by odvolací soud respektoval zákon tak, že by nechal zpracovat nový či revizní znalecký posudek, který by najisto postavil výši bezdůvodného obohacení žalovaného.
V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že je vdova ve starobním důchodu a je vážně nemocná se srdcem, k čemuž jsou přidruženy ještě další nemoci. Pobírá starobní důchod ve výši 10.326 Kč, přičemž její náklady na bydlení jsou 8.080 Kč. Na živobytí jí tedy zbývá pouhých 2.246 Kč, což je velmi alarmující částka, zvláště když musí užívat drahé léky.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k zjištění, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Stěžovatelka v prvním plánu směřuje svoji kritiku do občanskoprávního řízení, v němž svůj tvrzený nárok uplatnila. Proto nadále nemůže jít o nic jiného, než o posouzení, zda toto řízení svými procesními postupy, uplatněnými právními názory a celkovým výsledkem se odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad - především stěžovatelkou odkazovaného - spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, podle něhož každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo stěžovatelce však upřeno nebylo. Dostalo se jí náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek, který také využila. Měla možnost využít zákonem stanovené procesní právo vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní; její procesní postavení nepostrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
Tu Ústavní soud připomíná, že kolizi s principy spravedlivého procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí, nepředvídatelností a interpretační libovůlí.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Odvolací soud aplikoval adekvátní podústavní právo. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde tedy evidentně nejde.
Sama stěžovatelka v ústavní stížnosti až minuciózně (detailisticky) rozporuje znalecký posudek, o který se soudy opřely, a to - v zásadě - z hlediska jeho správnosti. To však samo o sobě ústavněprávní relevanci nemá.
Tudíž, již samotné důvody ústavní stížnosti, jimiž stěžovatelka svá tvrzení o porušení svých ústavně zaručených práv podložila, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi toliko usiluje o přezkum věcné správnosti či legality jí napadeného rozhodnutí krajského soudu, a že tak přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž se takový přezkum z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další); protože jde o konstantní judikaturu Ústavního soudu obecně přístupnou, pro odůvodnění tohoto usnesení postačí na ni odkázat, aniž by se jevila potřeba k zásadám dříve vyloženým cokoli dodávat či je znovu opakovat.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. To v daném případě také učinil, ústavní stížnost přezkoumal z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
IV.
Nad rámec toho uvádí Ústavní soud následující.
Stěžovatelka namítá, že znalec jí měl umožnit účast při ohledání předmětu zkoumání (pozemku) a případně ji vyzvat k poskytnutí součinnosti, přičemž opačný postup je mimo jiné v rozporu s principem rovnosti.
S obdobnou - a v podstatě srovnatelnou - námitkou se však již Ústavní soud vypořádal dříve; v usnesení ze dne 13. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 244/05 - na které nyní pro stručnost odkazuje - uvedl: "Otázka, která se mu jeví jako sporná, totiž zda byl znalec povinen přizvat stěžovatele k "místnímu šetření", které znalec vykonal dne 11. ledna 2002 (a 20. listopadu 2004) na pozemku vedlejších účastníků a zda tím, že jej nepřizval, došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, příp. dotčení principu rovnosti účastníků v řízení, byla dle názoru Ústavního soudu zodpovězena již ve stížností napadeném rozhodnutí. Ústavní soud v takovém postupu porušení základních práv stěžovatele, ať již z hlediska zachování principu spravedlivého procesu či principu rovnosti zbraní nespatřuje. Stěžovatel totiž ve své argumentaci vychází z toho, že úkon, který znalec provedl, je místním šetřením. Takový názor je však evidentně nesprávný, na což ve svém rozhodnutí poukázal již krajský soud. Znalec, ustanovený soudem v řízení podle §127 o. s. ř k posouzení skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, které soud zpravidla nemá, není soudem, je pouze osobou na řízení zúčastněnou, která soudu na základě svých znalostí ústně (při výslechu znalce) nebo písemně (formou znaleckého posudku) sděluje subjektivní výsledek tohoto posouzení. Dle ust. §127 odst. 2 je pak možné účastníkovi řízení, ale i jiné osobě uložit, aby znalci poskytl součinnost potřebnou k tomu, aby znalec získal údaje, na základě kterých může požadovaný závěr o věci učinit. Výčet toho, co může být účastníkům nebo třetím osobám soudem uloženo, je v odst. 2 §127 demonstrativní, tedy soud může rovněž usnesením uložit účastníkům, aby zpřístupnili znalci věc, kterou mají ve svém vlastnictví nebo v držení, včetně věci nemovité. Prohlédnutí věci znalcem však není ohledáním na místě, tedy formou provedení důkazu, jak ji zná občanský soudní řád (§130 odst. 2 o. s. ř.; termín "místní šetření" občanský soudní řád nezná). Ohledání na místě je důkazním prostředkem, který soudu, nikoliv znalci, umožňuje získat poznatky o skutečnostech vnímaných jeho smysly a k ohledání, tedy k provedení důkazu je třeba předvolat všechny, kteří se jinak předvolávají k jednání. V případě šetření znalce, jež je podkladem pro zpracování znaleckého posudku jako dalšího důkazního prostředku, však taková nutnost nevyvstává, neboť zde nedochází k provedení důkazu (tím je až výslech znalce nebo podání znaleckého posudku před soudem, kde se k němu má právo účastník vyjádřit). Postup znalce v takové situaci nelze směšovat ani s ohledáním dle ust. §130 o. s. ř. a přítomnost jakýchkoliv osob při tom, když si znalec prohlíží věc (nebo ji zkoumá), je v zásadě zcela irelevantní. Lze zde připomenout adekvátní situaci, kdy znalec zajišťuje krevní vzorky pro rozbor krve např. při určení otcovství. Ani tomuto úkonu nejsou matka nebo kolizní opatrovník přítomni a přesto zde nedochází k porušení principu rovnosti účastníků nebo principu spravedlivého procesu, neboť zde nejde o žádnou aktivitu účastníků, která by mohla na výsledek znaleckého posudku mít jakýkoliv vliv.".
Stěžovatelka dále namítá, že znalec zpracoval znalecký posudek neúplně, neboť měl určit výši nájemného i za pozemek parc. č. Y, avšak touto otázkou se vůbec nezabýval.
Zde však stěžovatelka opomíjí, že se s touto otázkou ve shora citovaném rozhodnutí vypořádal již okresní soud, neboť uvedl například: "Navíc znalec řádně vysvětlil, faktickou neexistenci dalšího pozemku č. Y, nepodařilo zjistit, kde se tento pozemek nachází.... Soud tak v tomto smyslu poučil žalobkyni, aby doplnila tvrzení a prokázala existenci tohoto dalšího pozemku, kde se nachází, že je žalovaným užíván a že se jedná o vodní plochu. Žalobkyně však v tomto směru neunesla důkazní břemeno, ani břemeno tvrzení..." (č. l. 138).
Stěžovatelka rovněž namítla, že znalec bez řádného vysvětlení použil pouze tabulku č. 2 na straně 6 svého posudku; ani znalec nezdůvodnil, proč vůbec nevycházel z tabulky č. 1 na straně 5 svého posudku, kde výše nájmu je více jak stonásobná té z tabulky č. 2.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka zde nevnímá, že i s touto otázkou se přesvědčivě vypořádal odvolací soud, který uvedl (str. 4 napadeného rozsudku): "Zcela souhlasí s tím, že část poz. parc. č. X díl 1 tvoří vodní plochu, která však z hlediska kultury není rybníkem, nýbrž ostatní plochou. Z toho důvodu nelze předmětný pozemek pro účely bezdůvodného obohacení posuzovat jako vodní plochu sloužící pro rybochovné účely (tabulka č. 1 na straně 5 znaleckého posudku), nýbrž jako vodní plochu určenou především pro sportovní rybolov. Je tedy třeba vycházet při stanovení výše bezdůvodného obohacení z tabulky č. 2 na straně 6 znaleckého posudku.".
Ústavní soud dále dovozuje, že ani v kritizovaném postupu odvolacího soudu - který při posuzování tohoto sporu upravil tabulku č. 2 na straně 6 znaleckého posudku tak, že vypustil bod 7 a vypočetl nový vážený průměr - nic protiústavního vidět nelze (srov. str. 4 napadeného rozsudku: "Pro objektivní posouzení však odvolací soud vycházel z obvyklého nájemného pod body 1 - 6 tabulky č. 2, když vycházel z cenového rozpětí 500 - 1.089,- Kč zajeden hektar a rok. Z toho důvodu vypustil položku pod bodem 7, která je neúměrně nízká ve vztahu k ostatní obvyklé výši nájemného. Výpočtem pak stanovil cenu obvyklého nájmu zajeden hektar a rok ve výši 771,- Kč.").
Konečně, pokud stěžovatelka namítá, že odvolací soud založil své rozhodnutí pouze na znaleckém posudku znalce Ing. O. K. - tím měla na mysli zřejmě to, že nevycházel ze znaleckého posudku JUDr. Ing. F. O., CSc. - i tuto otázku odvolací soud racionálně obhajitelně v napadeném rozsudku vyřešil (srov. text výše, v němž je rekapitulován obsah odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu).
V.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadeným rozhodnutím zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2012
Vojen Güttler
předseda senátu