ECLI:CZ:US:2012:1.US.2431.09.1
sp. zn. I. ÚS 2431/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Gűttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelů: Hardit Corporation, se sídlem 40 King Street West, Suite 3100, Toronto, Ontario, Canada M5H 3Y2, zastoupeného Mgr. Davidem Vosolem, MBA, advokátem se sídlem Ovocný trh 1096/8, 110 00 Praha 1, a Průmstav, a.s., se sídlem Boženy Němcové 1881/5, 120 00 Praha 2, zastoupené JUDr. Otou Kunzem, advokátem se sídlem V Tůních 3, 120 00 Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2009, č. j. 2 VSPH 297/2009-B-61, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doplněné podáními ze dne 11. 11. 2009 a ze dne 29. 7. 2010, napadli stěžovatelé v záhlaví uvedené usnesení a tvrdí, že jím došlo k porušení čl. 90 Ústavy, čl. 11 odst. 1, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Porušení základních práv a svobod spatřují stěžovatelé zejména v tom, že Vrchní soud v Praze včas a řádně podané odůvodněné odvolání odmítl pro nepřípustnost. Domnívají se, že odvolací soud při svém rozhodování nezohlednil §55 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "IZ"), podle něhož jestliže insolvenční soud návrh na zrušení rozhodnutí schůze věřitelů zamítl, uplatní postup dle §55 odst. 1 IZ přiměřeně ve vztahu k osobě, která návrh podala. Stěžovatelé se proto domnívají, že měli právo podat odvolání proti usnesení insolvenčního soudu. Vrchní soud odmítnutím tohoto odvolání porušil zejména jejich právo na spravedlivý proces dle čl. 36 LZPS a čl. 6 Úmluvy; jelikož rozhodnutí o odmítnutí odvolání není meritorním rozhodnutím, znamená toto odmítnutí ve svém důsledku také denegatio iustitiae a porušení čl. 90 Ústavy. Stěžovatelé dále mají za to, že Vrchní soud v Praze tím, že neumožnil odvolání proti soudnímu rozhodnuti, které je s to stěžovatele poškodit (a tedy odmítl se věcí zabývat) porušil i čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Dle stěžovatelů napadené usnesení odporuje i čl. 37 odst. 3 Listiny, podle kterého si jsou všichni účastníci v řízení rovni; vyslovili domněnku, že postup soudů první a druhé instance upřednostňuje prvního zajištěného věřitele tím, že bylo zamezeno hlasování, "kde první zajištěný věřitel nedisponoval většinou hlasů, a jednostranně rozhodl ve prospěch jim navrhovaného opatření".
Stěžovatelé konečně (v doplnění ústavní stížnosti ze dne 11. 11. 2009) poukázali na to, že v obdobné věci Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 14. 10. 2009, č. j. 2 VSPH 449/2009-B-74, kterým potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2009, č.j. MSPH 96 INS 3928/2008-B-63, přehodnotil svoji rozhodovací praxi a v souladu s §55 IZ připustil odvolání a meritorně o něm rozhodl.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti (a z jejích doplnění), z přiložených rozhodnutí a z obsahu elektronického spisu Ústavní soud zjistil následující:
Městský soud v Praze rozhodl (o "rozhodnutí na svolané schůzi věřitelů konané dne 14. 5. 2009") usnesením ze dne 14. 5. 2009, č.j. MSPH 96 INS 3928/2008-B-32, tak, že o způsobu zpeněžení nemovitostí se nehlasuje (bod I. výroku), že se insolvenční správkyně JUDr. Alena Vachtlová (dále "insolvenční správkyně") bude řídit pokyny prvního zajištěného věřitele v pořadí společně s dohlédací činností soudu (bod II. výroku) a že rozhodnutí schůze věřitelů ze dne 14. 5. 2009 bodu II./C programu se nezrušuje, návrh věřitele č. 15 se zamítá (bod III. výroku). Městský soud uvedl, že na dřívější schůzi věřitelů (dne 7. 4. 2009) bylo sice rozhodnuto, že věci movité budou zpeněženy společně s nemovitostmi, na nichž váznou zástavní práva ve prospěch věřitelů č. 13 a č. 15 (Poznámka: věřitelem č. 15 byl stěžovatel Hardit Corporation); zajištění věřitelé se však neshodli na společných pokynech ohledně zastavených nemovitostí, jejichž správa a údržba vyžadovala značné finanční prostředky, jež nikdo nebyl ochoten poskytnout. Městský soud proto - vzhledem k záporné finanční bilanci majetkové podstaty a nemožnosti dodržet usnesení schůze věřitelů ze dne 7. 4. 2009 - rozhodl podle §230 a 293 IZ tak, jak je uvedeno výše pod bodem I. a II. výroku usnesení, neboť shledal za souladný se společným zájmem věřitelů návrh věřitele č. 13 (jehož zástavní práva vznikla v prvním pořadí) na zpeněžení nemovitosti ve veřejné dražbě; požadavek věřitele č. 15 (jehož zástavní práva vznikla až ve druhém pořadí) na jejich zpeněžení mimo dražbu bez potřebného finančního zajištění důvodným neshledal, neboť s takovým postupem by byly spojeny vyšší náklady na údržbu nemovitostí a riziko jejich poničení. K bodu III. výroku usnesení soud uvedl, že schůze věřitelů se pod bodem II./C usnesla na tom, že movité věci budou zpeněženy mimo dražbu, s čímž nesouhlasil věřitel č. 15, jenž hlasoval proti přijetí usnesení a navrhl jeho zrušení. Městský soud shledal usnesení přijaté schůzí věřitelů za souladné se společným zájmem věřitelů a rozhodl jak uvedeno pod bodem III. výroku.
Proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze se do skončení schůze věřitelů odvolal věřitel č. 15 (Poznámka: tj. stěžovatel Hardit Corporation).
Vrchní soud v Praze napadeným usnesením ze dne 21. 7. 2009, 2 VSPH 297/2009-B-61, odvolaní stěžovatele Hardit Corporation pro nepřípustnosti odmítl. Uvedl, že se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory podle §7 odst. 1 IZ použijí přiměřeně ustanovení o.s.ř., nestanoví-li IZ jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. Vrchní soud dále přihlédl k tomu, že přípustnost odvolání proti rozhodnutím, jež insolvenční soud vydává v insolvenčním řízení a pravidla, za nichž probíhá odvolací řízení, vymezuje IZ především v §91 až §95, ale také v řadě dalších ustanovení (např. §§26, 29, 31, 55, 59, 63, 64, 112, 113, 118, 128, 130, 141, 184, 185 a další). Protože se IZ nezabývá přípustností odvolání proti usnesením, jímiž se upravuje vedení řízení, je v případě, kdy odvoláním bylo napadeno právě takové rozhodnutí, v insolvenčním řízení třeba aplikovat §202 odst. 1 písm. a) o. s. ř., podle něhož proti usnesení, jímž se upravuje vedení řízení, není odvolání přípustné. Vrchní soud poukázal na to, že usnesení, jímž insolvenční soud rozhodl na schůzi věřitelů o tom, že o způsobu zpeněžení nemovitostí se nehlasuje (bod I. výroku), že rozhodnutí schůze věřitelů ze dne 14. 5. 2009 bodu II./C programu se nezrušuje, návrh věřitele č. 15 se zamítá (bod III. výroku), nelze kvalifikovat než jako usnesení, jímž se upravuje vedení řízení a proti němu není odvolání přípustné [§202 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Obdobně usuzoval odvolací soud o bodu II. výroku, tj. o tom, že se insolvenční správkyně bude řídit pokyny prvního zajištěného věřitele v pořadí společně s dohlédací činností soudu, neboť jde o usnesení v rámci dohlédací činnosti (§293 IZ), proti kterému není odvolání rovněž přípustné (§91 IZ).
Odvolací soud pro úplnost dodal, že rozhodnutí podle §54 IZ o zrušení schůze věřitelů může (nikoliv musí) vydat insolvenční soud jen tehdy, shledá-li (a to jen na návrh insolvenčního správce nebo věřitele, jenž hlasoval proti jejímu přijetí) usnesení schůze věřitelů v rozporu se společným zájmem věřitelů; proti takovému usnesení insolvenčního soudu se lze odvolat jen za podmínek uvedených v §55 IZ. Pokud je usnesení schůze věřitelů v souladu se společným zájmem věřitelů, a proto je není třeba rušit, ponechá se v platnosti a žádné rozhodnutí podle §54 IZ se nevydává; dal-li však insolvenční soud účastníkům schůze věřitelů na vědomí svůj názor (nadbytečně) formou usnesení, učinil tak usnesením, jímž se upravuje vedení řízení a proti němu není odvolání přípustné.
III.
Účastník řízení Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na to, že uvedenému soudu bylo proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2009, č.j. MSPH 96 INS 3928/2008-B-32, k projednání a rozhodnutí předloženo toliko odvolání stěžovatele Hardit Corporation; v ostatním odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Současně však upozornil na to, že v souzené věci insolvenční soud již usnesením ze dne 2. 2. 2010 schválil konečnou zprávu (právní moc 18. 2. 2010), dne 5. 8. 2010 rozhodl o rozvrhu výtěžku zpeněžení majetkové podstaty (právní moc 5. 10. 2010) a dne 30. 11. 2010 rozhodl o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení (právní moc 27. 1. 2011).
Městský soud v Praze ve svém vyjádření připomněl průběh řízení ve věci a odkázal na spis vedený v elektronické podobě.
Za tohoto stavu je zřejmé, že obě vyjádření v podstatě jen odkazují na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Proto je Ústavní soud za základ svého rozhodnutí nevzal.
IV.
Ústavní soud přezkoumal obsah námitek stěžovatelů proti napadenému rozhodnutí a dospěl k následujícím závěrům.
A. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, že návrh obstojí po stránce formální, může jej zkoumat i po stránce věcné.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") ústavní stížnost jsou oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. To znamená mimo jiné, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její bezprostřednost; pokud by ji podal ten, kdo napadeným zásahem orgánu veřejné moci bezprostředně ve svých základních právech nebo svobodách postižen nebyl, jednalo by se o osobu, která je k podání návrhu zjevně neoprávněná.
V daném případě (druhá) stěžovatelka Průmstav, a.s. (Poznámka: která je právní nástupkyní nezajištěného věřitele č. 1, tj. společnosti FCC - První česká projekční a stavební, a.s., neboť ke dni 1. 6. 2009 vstoupila do práv a povinností uvedené společnosti FCC a stala se účastníkem insolvenčního řízení v souzené věci jako nezajištěný věřitel; dále jen stěžovatelka Průmstav, a. s,) podala společně s (prvním) stěžovatelem Hardit Corporation ústavní stížnost proti napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2009, č. j. 2 VSPH 297/2009-B-61.
Ústavní soud ze zápisu ze schůze věřitelů ze dne 14. 5. 2009, č.j. MSPH 96 INS 3928/2008-B (dále jen "zápis"), ze strany č. 5 zjistil, že věřitel č. 1 (společně s věřiteli č. 5, 8, 3, 6, 7, 9 a 10) podali "odvolání proti rozhodnutí, kterým bylo vypuštěno společné hlasování všech věřitelů o zajištěném majetku (o nemovitostech)". Tedy, tito věřitelé podali odvolání proti rozhodnutí soudu v podobě usnesení I. "O způsobu zpeněžení nemovitostí se nehlasuje" (viz strana č. 2 zápisu; srov. také usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2009, č.j. MSPH 96 INS 3928/2008-B-32, bod I. výroku). Ústavní soud z citovaného zápisu ze schůze věřitelů zjistil, že v této části rozhodnutí [stejně jako u bodu usnesení II. "Insolvenční správce se bude řídit pokyny prvního zajištěného věřitele v pořadí, společně s dohlédací činností soudu" (viz strana č. 2 zápisu a bod II výroku citovaného usnesení Městského soudu v Praze)] insolvenční správkyně neobdržela společný pokyn zajištěných věřitelů (č. 13. a č. 15) k dalšímu postupu, a to za situace deficitu prostředků pro správu a udržování provozu nemovitostí.
Uvedení věřitelé [tj. č. 1, 5, 8, 3, 6, 7, 9 a 10 (a tedy také druhá stěžovatelka)] jako nezajištění věřitelé ve vztahu k postupu zajištěných věřitelů ani návrh, ani stanovisko nepředložili (a nemohlo by jím být ani dáno za pravdu). Druhá stěžovatelka (tj. věřitel č. 1; stejně jako ostatní nezajištění věřitelé) tedy v souladu s ustanovením §55 odst. 3 IZ aktivní legitimaci k podání odvolání ani neměla. Tomu ostatně koresponduje skutečnost, že odvolacímu soudu bylo předloženo k rozhodnutí pouze odvolání prvního stěžovatele, tj. Hardit Corporation ( srov. elektronický spis, č. l. B-35). Poznámka: Na tomto nic nemění ani skutečnost, že v odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2009, č.j. MSPH 96 INS 3928/2008-B-32, je (nepřesně) uvedeno, že "proti výroku č. I a č. II podali odvolání včas všichni věřitelé mimo věřitele č. 13 a 14"; proti výroku č. I a č. II podal totiž odvolání pouze první stěžovatel (tj. věřitel č. 15; srov. stranu č. 2 zápisu), zatímco nezajištění věřitelé [tj. č. 1, 5, 8, 3, 6, 7, 9 a 10 (a tedy také druhá stěžovatelka)] podali odvolání pouze proti "rozhodnutí, kterým bylo vypuštěno společné hlasování všech věřitelů o zajištěném majetku (o nemovitostech); srov. stranu č. 5 zápisu].
Za tohoto stavu je zřejmé, že k porušení základních práv druhé stěžovatelky (tj. Průmstav, a.s.) v řízení před odvolacím soudem nedošlo a ani dojít nemohlo. V řízení o ústavní stížnosti se tedy jedná o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným odmítl ?ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu?.
B. Ústavní soud ve vztahu ke zbývající části ústavní stížnosti dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud především odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, z něhož zřetelně plyne, proč bylo odvolání odmítnuto z důvodu jeho nepřípustnosti. Odvolací soud jasně a podrobně uvedl důvody pro přiměřené použití ustanovení o.s.ř. a pro kvalifikaci usnesení Městského osudu v Praze ze dne 14. 5. 2009, č.j. MSPH 96 INS 3928/2008-B-32, jako rozhodnutí, jímž se upravuje vedení řízení [§202 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], resp. (ve vztahu k bodu II. výroku) jako usnesení v rámci dohlédací činnosti (§293 IZ), proti němuž není odvolání rovněž přípustné §91 IZ). Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani stěžovatelova opakující se argumentace.
Ústavní soud nemůže (prvnímu) stěžovateli - v těchto souvislostech - přisvědčit ani v tom, že v obdobné věci Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 14. 10. 2009, č. j. 2 VSPH 449/2009-B-74, kterým potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2009, č.j. MSPH 96 INS 3928/2008-B-63, přehodnotil svoji rozhodovací praxi a v souladu s §55 IZ připustil odvolání a meritorně o něm rozhodl. Ústavní soud připomíná, že v uvedené věci odvolací soud (na rozdíl od věci souzené) přezkoumával usnesení schůze věřitelů ze dne 28. 7. 2009 (srov. zápis ze schůze věřitelů, č.j. MSPH 3928/2008-B-63; usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2009, č.j. MSPH 3928/2008-B-63), kdy podle §54 IZ může insolvenční soud zrušit usnesení schůze věřitelů jen tehdy, shledá-li na návrh insolvenčního správce nebo věřitele, jenž hlasoval proti jejímu přijetí, že usnesení schůze věřitelů je v rozporu se společným zájmem věřitelů. Odvolací soud za této situace rozhodovací praxi nepřehodnotil (v uvedené obdobné věci se nejednalo o vedení řízení ani o dohlédací činnost Městského soudu v Praze jako insolvenčního soudu) a postupoval souladně s §54 IZ.
Ústavní soud tedy nepovažuje argumentaci (prvního) stěžovatele za případnou a zdůrazňuje, že (první) stěžovatel za těchto podmínek nebyl zkrácen na svých (tvrzených) ústavních právech. Ústavní soud uzavírá, že mezi zjištěním insolvenčních soudů a právními závěry z něj vyvozenými nelze shledat extrémní rozpor a nejde ani o postup svévolný. Odvolací soud srozumitelně a jasně uvedl důvody, které jej k jeho závěru vedly. Jeho argumentace je logická, jasná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná.
Vzhledem k této právní situaci se již Ústavní soud ostatními námitkami (prvního) stěžovatele nezabýval, neboť nejsou relevantní.
Za tohoto stavu Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudů základní práva a svobody (prvního) stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
C. Ústavní soud z obsahu insolvenčního spisu i z vyjádření Vrchního soudu v Praze navíc zjistil, že v insolvenční věci byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2010, č.j. MPSH 96 INS 3928/2008-B-107, které nabylo právní moci dne 27. 1. 2011, konkurs na majetek dlužníka zrušen po splnění rozvrhového usnesení dle §308 odst. 1 písm. c) IZ; konečně usnesením téhož soudu ze dne 27. 4. 2011, č. j. MSPH 96 INS 3928/2008-B-116, jež nabylo právní moci dne 6. 8. 2011, byla (po uzavření obchodních knih dlužníka, sestavení účetní závěrky a splnění daňových povinností) insolvenční správkyně zproštěna funkce.
Ústavní soud proto zdůrazňuje, že i když v době podání ústavní stížnosti byla souzená věc actio nata, vzhledem k ukončení insolvenčního řízení, bylo by možné považovat zkoumání merita ústavní stížnosti za nadbytečné, neboť výsledek takového přezkumu by na této skutečnosti již nic nezměnil. Ústavní soud se však - jak je zřejmé - přesto (a to především s ohledem na posouzení merita věci a na návrhy stěžovatelů došlé v řízení) souzenou věcí dále zabýval, a byť věnoval pozornost otázkám uvedeným výše pod bodem B., nezbylo nic jiného než konstatovat zjevnou neopodstatněnost návrhu [podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2012
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu