ECLI:CZ:US:2012:1.US.2431.12.1
sp. zn. I. ÚS 2431/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky BLUE BELL s.r.o., IČ 26149303, Husovo nám. 53, 269 01 Rakovník, zastoupené Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem Praha 4, Kaplická 1037/12, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 4.2012 č. j. 36 C 16/2011-28, takto:
I. Řízení se zastavuje.
II. Stěžovatelce se náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem nepřiznává.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení shora citovaného rozsudku obecného soudu, kterým bylo rozhodnuto, že stěžovatel jako žalovaný je povinen zaplatit žalobci 2520,- Kč s 7,75% úroky od 7.10.2010 do 31.12.2010, a dále ve výši repo sazby stanovené ČNB, zvýšené o 7% k prvnímu dni každého pololetí do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení 4320,- Kč k rukám právního zástupce žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku. Protože se jedná o bagatelní věc, proti rozsudku nebylo možné podat odvolání.
V ústavní stížnosti stěžovatelka v podstatě namítla, že dne 2.4.2012 byl sice vyhlášen rozsudek, ale opačného znění, než je v jeho písemném vyhotovení. Totiž vyhlášeným rozsudkem byla žaloba zamítnuta, což bylo i zaprotokolováno. Dne 9. 5. 2012 bylo stěžovatelce doručeno písemné vyhotovení rozsudku, který v rozporu s rozsudkem vyhlášeným na ústním jednání žalobě vyhovuje. Právní zástupce stěžovatelky také nahlédl do soudního spisu u Krajského soudu v Praze a zjistil, že nejen výrok a odůvodnění rozsudku neodpovídá jí proběhlému jednání u soudu, ale také protokol o jednání (založený v soudním spise) je odlišného znění, než jak byl rozsudek vyhlášen, tedy že žalobě se vyhovuje. Proto je stěžovatelka názoru, že napadeným rozsudkem došlo k porušení jejího základního práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Dne 16. 8. 2012 obdržel Ústavní soud podání, jímž vzala stěžovatelka svoji ústavní stížnost zpět. Uvedla následující.
Krajský soud v Praze vydal opravné usnesení ze dne 26. 6. 2012 č. j. 36 C 16/2011- 34, kterým opravil znění rozsudku v souladu s rozsudkem vyhlášeným při jednání soudu. K této opravě došlo na základě žádosti stěžovatelky adresované předsedkyni soudu. I když stěžovatelka nepovažuje opravné usnesení za standardní řešení vzniklé situace, je z jejího pohledu zbytečné v řízení před Ústavním soudem pokračovat a věc dále řešit. Stěžovatelka dále uvedla, že ústavní stížnost byla podána důvodně a vznikly jí náklady v důsledku nezákonného postupu Krajského soudu v Praze. Proto žádá, aby Ústavní soud uložil Krajskému soudu v Praze, aby stěžovatelce nahradil náklady řízení, které jí vznikly ve smyslu §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Stěžovatelka dodává, že - jak již Ústavní soud dříve judikoval - uplatnění tohoto ustanovení se použije zejména v případě, kdy má náhrada nákladů řízení působit jako určitá sankce vůči tomu účastníkovi řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal (viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2117/09 ze dne 15. 3. 2010). V tomto případě jsou tedy podmínky aplikace §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu splněny. Navíc by prý bylo v rozporu se zásadou spravedlnosti, aby stěžovatelka, která byla donucena domáhat se svých práv před Ústavním soudem pro porušení zákona Krajským soudem v Praze, nesla náklady tohoto řízení. V řízení byly dle stěžovatelky provedeny tři úkony právní služby: převzetí zastoupení, ústavní stížnost, zpětvzetí ústavní stížnosti. Náklady řízení tedy činí 8.640,- Kč, což stěžovatelka specifikovala.
Podle §77 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), může stěžovatel vzít ústavní stížnost zpět do okamžiku, než se Ústavní soud odebere k závěrečné poradě.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka této možnosti využila, byly tak naplněny zákonné podmínky ust. §77 zákona o Ústavním soudu a Ústavní soud rozhodl tak, jak je ve výroku I. uvedeno.
Stěžovatelka požadovala, aby jí účastník řízení (Krajský soud v Praze) nahradil náklady řízení proto, že jeho rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem a ústavní stížnost stěžovatelky byla nutným prostředkem její ochrany.
Rozhodování o nákladech řízení upravuje §62 zákona o Ústavním soudu. Podle odstavce 3 tohoto předpisu náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle §62 odst. 4 citovaného zákona Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledku řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení.
S ohledem na nutnost restriktivního výkladu ustanovení §62 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb. (srov. kupř. nález ze dne 8. prosince 2005 sp. zn. I. ÚS 729/2000 nebo usnesení ze dne 4.4.2006 sp. zn. III. ÚS 239/06) a z toho plynoucí převažující ustálenou praxi, dle níž k uložení povinnosti nahradit náklady řízení přikračuje Ústavní soud toliko ve zcela mimořádných a výjimečných případech (kupř. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 125/05 ze dne 7. února 2006), Ústavní soud k tomu v této souzené věci dostatečný důvod neshledal.
V tomto kontextu Ústavní soud poukazuje i na usnesení ze dne 14.4.2005 sp. zn. III. ÚS 398/04: "Pouze v odůvodněných případech může Ústavní soud podle výsledků řízení (není-li ústavní stížnost odmítnuta a u stěžovatele byly zjištěny obtížné majetkové nebo osobní poměry) uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení (§62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb.); v ostatních případech platí postup podle již výše citovaného ustanovení §62 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.".
V nyní posuzované věci však stěžovatelka (obchodní společnost) obtížné majetkové nebo osobní poměry ani netvrdila a z předložených písemných materiálů to dovodit nelze.
Dále, Ústavní soud poukazuje na usnesení ze dne 9.10.2007 sp. zn. I. ÚS 496/07, kde se praví: "Z judikatury Ústavního soudu totiž vyplývá, že přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem je opatřením spíše výjimečným, které je využíváno v případě, že účastník nebo vedlejší účastník, jemuž je povinnost náhrady nákladů ukládána, podstatným způsobem porušil své povinnosti v řízení před obecnými soudy, popř. jinak způsobil, že ústavní stížnost byla nezbytným prostředkem k ochraně práva. Jde tedy o situaci, kdy přiznání náhrady nákladů řízení odůvodňují zejména okolnosti případu.".
V nyní posuzované věci sice zjevně došlo k porušení povinností obecného soudu chybným jednáním administrativní pracovnice; dle výsledku šetření provedeného místopředsedkyní Krajského soudu v Praze se však jednalo o pochybení spočívající toliko v nedopatření, že ve spise byl založen protokol, který byl sestaven podle podané žaloby a který neodpovídal průběhu jednání. V tom se pochybení v této souzené věci liší od pochybení obecného soudu, které dovodil Ústavní soud například v nálezu ze dne 15.3.2012 sp. zn. IV. ÚS 2117/09 (na jehož analogii stěžovatelka poukazuje): "Nejvyšší soud nerespektoval vykonatelné nálezy Ústavního soudu, jež jsou podle čl. 89 odst. 2 závazné pro všechny orgány a osoby a jejichž existence mu z úřední činnosti musela být známa, ani judikaturu svou.".
Za tohoto stavu - jak již bylo uvedeno - Ústavní soud splnění podmínek ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu neshledal, a proto stěžovatelce náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem nepřiznal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2012
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu