ECLI:CZ:US:2012:1.US.2490.11.1
sp. zn. I. ÚS 2490/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti D. D., zast. JUDr. Helenou Strachotovou, advokátkou, sídlem Matiční 730/3, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.7.2011, č.j. 21 Cdo 4629/2010-1739, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8.7.2010, č.j. 16 Co 71/2010-1201, a proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 1.2.2010, č.j. 24 C 106/2004-957, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ústavní stížností, kterou sám sepsal a posléze sám doplňoval, napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud"). Po výzvě k odstranění vad sdělila jemu určená právní zástupkyně, že podle stěžovatele byla postupem uvedených soudů porušena jeho ústavní práva, konkrétně právo na spravedlivý proces (potažmo právo na přiměřenou délku soudního řízení), právo vlastnit majetek, právo na práci, právo na řádnou odměnu za provedenou práci a další práva. K tomu dodala, že stěžovatel se domnívá, že v napadených řízeních nedošlo k provedení jím navržených a soudu předložených důkazů, v důsledku čehož došlo k zamítnutí jeho žaloby; z tohoto důvodu se domáhá zrušení napadených rozhodnutí. Pokud jde o odůvodnění ústavní stížnosti, v plném rozsahu odkázala na písemná podání stěžovatele, zejména na prvopis ústavní stížnosti. V původní ústavní stížnosti stěžovatel informoval o jeho pracovním úrazu a o vyřizování svých nároků, včetně dalších jednání se zaměstnavatelem. Stěžovatel tvrdí, že došlo k zásahu do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a do práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to tím, že obecné soudy se nevypořádaly s tím, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci v řízení tvrdili.
Stěžovatel poté zaslal Ústavnímu soudu řadu dalších podání, ve kterých zdůrazňoval svoje požadavky a odůvodňoval je dalšími argumenty, např. délkou soudního sporu; též vyzýval Ústavní soud, aby vydal nález bez průtahů. Vzhledem k tomu, že tato podání nebyla sepsána jeho právním zástupcem, Ústavní soud k nim nepřihlédl (pozn. nad rámec tohoto závěru Ústavní soud dodává, že tato podání nepřinesla žádné nové a relevantní argumenty pro rozhodnutí o ústavní stížnosti).
Relevantní znění příslušných ustanovení Úmluvy, Ústavy a Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Čl. 90 Ústavy
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud následující relevantní skutečnosti:
Stěžovatel se několika žalobami podanými 5.3.2003 u okresního soudu domáhal vůči společnosti OKD, a.s., náhrady škody, a to za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po skončení pracovní neschopnosti. Žaloba na náhradu ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti byla pravomocně (ke dni 24.1.2007) zamítnuta, mezitímním rozsudkem byla konstatována opodstatněnost nároku, co do jeho základu, na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, jakož i promlčení nároku do 4.3.2001 (rozsudek nabyl právní moci dne 12.5.2009). Následně se okresní soud zabýval výší nároku: stěžovatel nejprve požadoval částku 144 000,- Kč s přísl., pak svůj požadavek omezil na částku 135 000,- Kč s přísl., poté žalobu rozšířil až na 1 594 941,- Kč a na opakovaná měsíční plnění (29 578,- Kč) pro futuro. Soud zjistil, že mezi účastníky sporu byla po vydání mezitímního rozsudku uzavřena dne 3.9.2009 dohoda o narovnání (za stěžovatele ji uzavřel soudem ustanovený právní zástupce), jejímž obsahem je závazek žalovaného doplatit žalobci specifikované částky, stejně jako závazek platit náhradu za ztrátu na výdělku od 1.7.2009 ve výši 29 582,- Kč do budoucna. Na tomto základě dospěl k závěru, že dohoda o narovnání je platná, že stěžovatelův pokus o odstoupení od této dohody není důvodný, proto žalobu rozsudkem ze dne 1.2.2010, č.j. 24 C 106/2004-957, zamítl (výrok III. - pozn. výrokem I. byla zastavena řízení o návrhu na obnovu řízení, výrokem II. byla připouštěna změna žaloby a výrokem IV. bylo rozhodnuto o nákladech řízení). Proti tomuto rozsudku (proti výrokům I., II. a III.) podal stěžovatel odvolání pro údajné nesprávné posouzení svých nároků a s tvrzením, že dohoda o narovnání nevypořádává dostatečně jeho nároky z titulu pracovního úrazu, proto od ní odstoupil. Krajský soud shledal, že odvolání není důvodné, proto rozsudkem ze dne 8.7.2010, č.j. 16 Co 71/2010-1201, prvostupňový rozsudek v napadených výrocích potvrdil. V odůvodnění krajský soud objasnil stěžovateli význam dohody o narovnání pro existenci dosavadních pracovněprávních závazků, předpoklady odstoupení od dohody a možnost uzavření soudního smíru. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel tzv. nenárokovým dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 14.7.2011, č.j. 21 Cdo 4629/2010-1379, jako nepřípustné odmítl, neboť napadený rozsudek nemůže mít po právní stránce zásadní právní význam (v odůvodnění zejména připomenul, že právní závěr odvolacího soudu ohledně účinků dohody o narovnání je v souladu s ustálenou judikaturou, akcentoval, že ke zrušení této dohody odstoupením nedošlo).
III.
Po seznámení s předloženými podklady dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, resp. práva na soudní ochranu. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné tvrzené porušení stěžovatelových základních práv nebylo zjištěno. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na spravedlivý proces (příp. práva na soudní ochranu) teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelovo právo; stěžovatel se domáhal náhrady újmy vzniklé následkem jeho pracovního úrazu, přičemž soudy se jeho nároky řádně zabývaly. Stěžovatel však urputně odmítá vzít na vědomí účinky dohody o narovnání, kterou jeho jménem uzavřel tehdejší právní zástupce. Ústavní soud také zjistil, že obecné soudy se adekvátně vypořádaly s jeho námitkami ohledně platnosti dohody, příp. o důvodech odstoupení od smlouvy. Za tohoto stavu věci je proto rozhodnutí obecných soudů plně v souladu s právními normami tzv. jednoduchého práva a nemohlo tudíž ani dojít k zásahu do základních stěžovatelových práv.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu