ECLI:CZ:US:2012:1.US.251.12.1
sp. zn. I. ÚS 251/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele společnosti LABRIS, s. r. o., se sídlem Dobré 51, zastoupeného JUDr. Petrem Nuckollsem, advokátem se sídlem Ústí nad Orlicí, Barcalova 2, proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 28. 7. 2011, čj. 4 C 60/2011 - 53, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 12. 2011, čj. 20 Co 451/2011 - 115, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, vydaných v řízení o povinnosti zdržet se vstupu na označený pozemek, ve kterém jako žalobce neuspěl. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy nehodnotily důkazy v souladu s ustanovením §132 OSŘ a že odvolací soud postupoval v rozporu s §120 odst. 3 OSŘ. Uplatněním nových skutečností a důkazů tak, k újmě stěžovatele, porušil ústavní princip rovnosti účastníků a zásadu dvojinstančnosti řízení.
Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 28. 7. 2011, čj. 4 C 60/2011 - 53, byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou požadoval, aby žalovaný (Nahořanská, a. s.) byl povinen zdržet se vstupu na označené parcely (ornou půdu). Okresní soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel je vlastníkem předmětných nemovitostí na základě kupní smlouvy, kterou uzavřel s MUDr. L. Z. dne 12. 1. 2011. Na předmětných parcelách žalovaný provádí zemědělské práce na základě nájemní smlouvy, kterou uzavřel dne 30. 6. 2006 s Ing. B. Š., právním předchůdcem MUDr. L. Z. Vzhledem k tomu, že žalovaný užívá předmět nájmu (označené pozemky) v souladu s nájemní smlouvou, byla žaloba zamítnuta jako nedůvodná.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové, rozsudkem ze dne 20. 12. 2011, čj. 20 Co 451/2011 - 115, rozsudek okresního soudu potvrdil. Zdůraznil, že v případě nájmu pozemků zákon nevyžaduje povinně uzavřít nájemní smlouvu v písemné formě. Lze ji tedy uzavřít i ústně nebo konkludentně. Z logiky věci plyne, že pokud dvě osoby sepsaly obsah svého ujednání a stvrdily tento obsah svými podpisy, je zřejmé, že se před tím dohodly na tomtéž obsahu ústně či konkludentně. Nemůže být proto logické tvrzení stěžovatele, že Ing. B. Š. a žalovaný uzavřeli dne 30. 6. 2006 nájemní smlouvu jen v písemné formě a v žádné jiné. Proto také není právně významné, že podpisy obou stran smluvního vztahu není opatřena i "Příloha ke smlouvě č. 401", obsahující výčet tří pozemků, které jsou žalovanému pronajaty až do 31. 12. 2015. Odvolací soud neshledal důvod k doplnění dokazování o výslech MUDr. L. Z. jako svědkyně, neboť vše podstatné pro rozhodnutí v dané věci plyne z obsahu spisu. Pokud stěžovatel koupil pozemky od MUDr. Z. dne 12. 1. 2011, úkon, který by vedl k ukončení nájmu, by musel učinit on sám.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatele s právními závěry obecných soudů, za použití stejných argumentů, které použil již v řízení před těmito soudy. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do pozice jen další přezkumné instance, ale toto postavení Ústavnímu soudu nepřísluší (čl. 83 Ústavy ČR).
Po posouzení ústavnosti předmětného řízení a rozhodnutí v něm přijatých, Ústavní soud žádné porušení základních práv stěžovatele nezjistil. Ústavní stížnost je jen projevem jeho neochoty respektovat rozhodnutí obecných soudů, které ve svých rozhodnutích jasně a srozumitelně vyložily, z jakých důvodů je zmíněná nájemní smlouva platná. Stěžovatel v podstatě požaduje, aby Ústavní soud přehodnotil právní posouzení platnosti předmětné smlouvy a učinil rozhodnutí v jeho prospěch.
Zde je nutno konstatovat, že pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž stěžovatel nesouhlasí, není to důvod k úspěchu v řízení o ústavní stížnosti. Zejména odvolací soud jasně a podrobně vysvětlil, na jakém právním hodnocení založil své potvrzující rozhodnutí v dané věci. Ústavní soud tedy neshledal nic, co by věci dávalo ústavněprávní dimenzi. Stačí tedy jen odkázat na podrobné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, aniž by bylo nutno zde opakovat to, co je účastníkům řízení velmi dobře známo.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2012
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu