ECLI:CZ:US:2012:1.US.2544.11.1
sp. zn. I. ÚS 2544/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem Na Žertvách 24/132, 180 00 Praha 8 - Libeň, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou, AK Sokolovská 49/8, 186 00 Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 6. 2011 č. j. 6 As 4/2011-136, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud zjistil z předložených písemných materiálů následující.
Rozhodnutím ze dne 3. 6. 2008 udělila Rada pro rozhlasové a televizní vysílání stěžovatelce pokutu ve výši 250 000,- Kč pro porušení ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, (dále jen "zákon o vysílání"), neboť odvysíláním pořadu Sběratelé kostí I dne 11. 2. 2008 na programu Prima televize se dopustila porušení povinnosti nezařazovat v době od 06:00 hodin do 22:00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu k Městskému soudu v Praze. Městský soud v rozsudku ze dne 10. 2. 2009 č. j. 8 Ca 380/2008-55 přisvědčil námitce stěžovatelky, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání nad rámec taxativně vymezených zákonných kritérií, která je třeba zohlednit při stanovení výše pokuty (§61 odst. 2 a 3 zákona o vysílání), přihlédla také k tomu, že stěžovatelka povinnost danou ustanovením §32 odst. 1 písm. g) citovaného zákona porušila opakovaně. Podle městského soudu zákon tuto skutečnost zohlednit nedovoluje.
Proti tomuto rozsudku brojila Rada pro rozhlasové a televizní vysílání kasační stížností. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 29. 10. 2009 č. j. 6 As 22/2009-84 tuto kasační stížnost "shledal důvodnou; uvedl, že stěžovatelka byla již v minulosti upozorněna na konkrétní porušení ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání z její strany a že jí za toto jednání byla dokonce několikrát uložena pokuta. Závažnost protiprávního jednání provozovatele vysílání se jeho opakováním zvyšuje. Postup Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, která opakovanost porušení povinnosti zahrnula pod kritérium míry zavinění, byl tedy podle Nejvyššího správního soudu správný. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení".
V navazujícím řízení vydal městský soud dne 27. 4. 2010 rozsudek č. j. 8 Ca 380/2008-107, kterým žalobu stěžovatelky zamítl. V tomto rozsudku, pokud jde o otázku, zda má Rada pro rozhlasové a televizní vysílání při ukládání pokuty zohlednit, zda provozovatel vysílání porušil povinnost opakovaně, vycházel z právního názoru Nejvyššího správního soudu obsaženého ve zrušujícím rozsudku.
Stěžovatelka podala proti rozsudku městského soudu č. j. 8 Ca 380/2008-107 (další) kasační stížnost, v níž namítla, že se městský soud (ani v původním ani v následném rozsudku) nevypořádal s žalobní námitkou, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání v oznámení o zahájení správního řízení nepopsala, které záběry v odvysílaném pořadu shledává závadnými a jak tyto záběry působí na děti či mládež. Stěžovatelka má za to, že právě náležité vymezení předmětu řízení již v samotném oznámení o zahájení řízení je v souladu s požadavkem zákonnosti a předvídatelnosti správních rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky zamítl, neboť "V daném případě tedy nelze hovořit o nevědomosti stěžovatelky o předmětu řízení a z toho vyplývající újmě na možnosti se v řízení účinně hájit. Stěžovatelce bylo zřejmé, o čem se bude řízení vést, a byla jí též dána možnost vyjádřit se k předmětu řízení.".
II.
V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť prý jím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na účinnou obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
V konkrétnostech namítá v podstatě následující.
Je pravda, že na samotném počátku řízení není možné předmět řízení zcela přesně vymezit, podstatné však je to, zda nejsou dotčena obhajovací práva účastníka řízení, který musí s dostatečným stupněm jistoty vědět, jaké jednání mu je správním orgánem kladeno za vinu. Předmět řízení musí být v oznámení o zahájení řízení identifikován dostatečně určitě tak, aby účastníkovi řízení bylo zřejmé, jaké jeho jednání bude posuzováno, a aby bylo zaručeno jeho právo účinně se v daném řízení hájit. Správní orgán může v průběhu řízení zahájeného z moci úřední upřesnit jeho předmět, nedojde-li tímto úkonem k žádné procesní újmě na straně účastníků řízení. Upřesněním předmětu řízení nesmí dojít k jeho zásadnímu rozšíření nebo změně oproti jeho vymezení v oznámení o zahájení správního řízení. Správní orgán musí s upřesněním předmětu řízení řádně seznámit účastníky řízení a musí jim dát možnost se k němu vyjádřit.
Tyto požadavky však dle stěžovatelky v nyní posuzované věci dodrženy nebyly.
Stěžovatelka tak byla postupem vedlejší účastnice zcela zbavena možnosti rozvinout ve správním řízení svou obhajobu, neboť s důvody obvinění byla seznámena až v odůvodnění správního rozhodnutí, jímž jí byla uložena sankce. Správní řízení, z něhož vzešlo napadené správní rozhodnutí, je ze zákona jednostupňové, takže vadný postup vedlejší účastnice nebylo možné zhojit ani v odvolacím řízení. V oznámení o zahájení správního řízení vydaném vedlejší účastnicí je uvedena, popsána a jako potenciálně závadná označena pouze jedna sekvence pořadu a některé ostatní jsou zmíněny toliko ilustrativně. Až v odůvodnění konečného správního rozhodnutí je obsažen výčet celkem jedenácti sekvencí, v jejichž odvysílání vedlejší účastnice seznala naplnění skutkové podstaty správního deliktu. O skutečnosti, že předmětem správního řízení (tj. důvodem obvinění) je právě těchto 11 scén se tedy stěžovatelka v průběhu správního řízení vůbec nedozvěděla.
Dále stěžovatelka namítá, že pokud se Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku odchýlil od názoru vysloveného předtím v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (především v usnesení rozšířeného senátu ze dne 15. 1. 2008 sp. zn. 2 As 34/2006), bylo jeho povinností předložit věc rozšířenému senátu. Opačným postupem prý Nejvyšší správní soud porušil základní právo stěžovatelky na zákonného soudce dle čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další opravnou instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů je zásadně záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podzákonnými předpisy, pokud takové porušení zároveň neznamená porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.
Ve světle shora uvedených principů posuzoval Ústavní soud ústavní stížnost a po zvážení všech stěžovatelkou předložených tvrzení a po přezkumu napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím v souladu se zákony i s principy zakotvenými v Listině. Své rozhodnutí přehledně, srozumitelně a podrobně odůvodnil, přičemž se dostatečně vypořádal s citovanými námitkami stěžovatelky. Ty považuje Ústavní soud za zjevně neopodstatněné. Ústavní soud pro stručnost na tato rozhodnutí odkazuje a nepovažuje za potřebné - z hlediska ústavnosti - k nim cokoli dodávat.
V této souvislosti Ústavní soud upozorňuje na následující část konkrétizovaného odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, se kterým ostatně ani stěžovatelka konkrétně argumentačně nepolemizuje:
"Nejvyšší správní soud připouští, že se městský soud problematice náležitostí oznámení o zahájení správního řízení věnoval pouze kuse, když konstatoval, že bylo řízení zahájeno řádně a v souladu s příslušným ustanovením zákona. Městský soud se tedy mohl uvedenou žalobní námitkou zabývat obšírněji, a to přestože tato námitka není podle dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu důvodná. Z rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu totiž vyplývá, že "na samém počátku řízení není možné jeho předmět zcela přesně vymezit. V této fázi má správní orgán pouze informace plynoucí z jeho postupu před samotným zahájením správního řízení a z případných vnějších podnětů. Nicméně předmět jakéhokoliv zahajovaného řízení (a pro oznámení o zahájení správně-trestního řízení to platí zvláště) musí být identifikován dostatečně určitě tak, aby účastníkovi řízení bylo zřejmé, jaké jeho jednání bude posuzováno, a aby bylo zaručeno jeho právo účinně se v daném řízení hájit." (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010 č. j. 1 Afs 58/2009-541, publikovaný pod č. 2119/2010 Sb. NSS). V nyní posuzovaném případě ze správního spisu vyplývá, že žalovaná v oznámení o zahájení správního řízení stěžovatelku informovala, že se mohla odvysíláním pořadu Sběratelé kostí I (konkrétního data a času) dopustit porušení povinnosti stanovené v §32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání. Současně zde žalovaná pořad a poté rovněž konkrétní posuzovaný díl stručně charakterizovala. Žalovaná zdůraznila, že je v pořadu prezentováno fyzické násilí, zobrazeny části lidských ostatků (často drastickým způsobem). Následně žalovaná v oznámení popsala nejdrastičtější scény pořadu (záběry uříznuté lidské ruky, oddělování kůže od zbytku tkáně) a identifikovala je uvedením doby jejich vysílání. Dále žalovaná uvedla, že je třeba přihlédnout k dalším analyzovaným záběrům, které rovněž dostatečně skutkově popsala (realistické zobrazení mumifikovaného těla na laboratorním stole, záběry se zaschlou krví na stěně chodby, záběry na části lidské kostry).V daném případě tedy nelze hovořit o nevědomosti stěžovatelky o předmětu řízení a z toho vyplývající újmě na možnosti se v řízení účinně hájit. Stěžovatelce bylo zřejmé, o čem se bude řízení vést, a byla jí též dána možnost vyjádřit se k předmětu řízení. Lichá je rovněž námitka, že žalovaná musí v oznámení o zahájení řízení vyložit, jakým způsobem by mohl předmětný pořad ovlivnit vývoj dětí a mladistvých, neboť tím by žalovaná předjímala další průběh řízení a tato skutečnost by nebyla v této fázi řízení pro stěžovatelku nijak relevantní. Stěžovatelce navíc muselo být z popisu předmětných scén zřejmé, které jejich aspekty (a jak) mohou na děti a mládež působit.".
Pokud stěžovatelka konečně namítla porušení práva na zákonného soudce nepředložením věci rozšířenému senátu, i ze shora citované části napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu plyne, že se ve skutečnosti Nejvyšší správní soud od své předchozí judikatury neodchýlil. Proto nebylo důvodu - a ani neexistovala zákonná povinnost - rozšířenému senátu věc předložit.
IV.
Za tohoto stavu Ústavní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí je logické, přesvědčivé, nemá znaky svévole a je tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2012
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu