ECLI:CZ:US:2012:1.US.2544.12.2
sp. zn. I. ÚS 2544/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného Mgr. Tomášem Vávrou, advokátem, se sídlem Ulrichovo nám. 737, Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2011 sp. zn. 7 To 103/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá v záhlaví usnesení označené usnesení vrchního soudu, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 35 T 6/2009 - 844 ze dne 24. října 2011, jímž byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení. Stěžovatel tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud v tomto usnesení - pro nadbytečnost - nespecifikuje námitky stěžovatele, neboť jak vyplyne z následujícího, ústavní stížnost je odmítána z formálního důvodu, tedy bez věcného přezkumu.
II.
Ústavní soud z předložených listin zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Plzni č. j. 35 T 6/2009-352 ze dne 4. února 2010 byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, bylo mu uloženo uhradit Veřejné zdravotní pojišťovně České republiky škodu, a poškozený F. D. byl odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 30/2010 ze dne 27. dubna 2010 byl k odvolání státního zástupce zrušen výrok rozsudku soudu prvního stupně o trestu a nově byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání jedenácti let, se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou.
III.
Předtím než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud proto zkoumal, zda byla ústavní stížnost podána ve lhůtě podle zákona.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb. lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
V nyní posuzované věci bylo rozhodnutím o posledním procesním prostředku napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2011 sp. zn. 7 To 103/2011.
Proti (mimo jiné) uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze byla podána již dne 1. 6. 2012 ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. II. ÚS 2051/12, odmítnuta jako podaná po zákonem stanovené lhůtě. Ústavní soud (tehdy) zjistil, že citované usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2011, sp. zn. 7 To 103/2011, bylo stěžovateli doručeno již dne 16. 12. 2011.
Z toho plyne, že i nynější ústavní stížnost, podaná až dne 9. 7. 2012 - směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2011, sp. zn. 7 To 103/2011 - je podána zjevně po lhůtě zákonem k podání ústavní stížnosti stanovené. Překážka rei iudicatae se zde neuplatní, neboť předchozí výše uvedené rozhodnutí nebylo nálezem, nýbrž usnesením (§35 odst. 1 cit. zákona)
Za tohoto stavu, aniž by se mohl zabývat meritem věci, Ústavní soud usnesením ústavní stížnost jako návrh podaný po lhůtě stanovené k jeho podání zákonem [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu] odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2012
Vojen Güttler, v. r.
soudce zpravodaj