ECLI:CZ:US:2012:1.US.2559.11.1
sp. zn. I. ÚS 2559/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky M. V., zastoupené Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem Na Střelnici 39, 779 00 Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, č. j. 30 Cdo 2556/2009-196, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 1. 2009, č. j. 1 Co 48/2008-163, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2007, č. j. 23 C 63/2006-102, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud předesílá, že z obsahu soudního spisu zjistil následující.
Okresní soud v Olomouci - v předchozím (jiném, avšak pro nyní posuzovanou věc významným) řízení - rozsudkem ze dne 7. 4. 2005, č. j. 12 C 211/2001-661, zamítl žalobu stěžovatelky na zaplacení částky 1.017.137,40 Kč.
Stěžovatelka se jako žalobkyně domáhala náhrady škody s odůvodněním, že v soukromém veterinárním zařízení žalovaného nechala ošetřit svého psa plemene čivava výjimečné velikosti, jenž v důsledku nesprávného léčebného zákroku musel být pro špatný zdravotní stav nakonec utracen. Požadovala náhradu nákladů vynaložených na léčbu psa (14.444,40 Kč) a náhradu ušlého zisku z možné komercializace jeho raritní fyziognomie, který jako nejmenší pes na světě (váhy 0,89 kg) byl zapsán v Guinessově knize rekordů.
Okresní soud (tehdy) vyšel ze zjištění, že pes žalobkyně (nar. 1. 1. 1997) byl dne 19. 10. 1999 ošetřen ve veterinárním zařízení provozovaném žalovaným, byla mu diagnostikována chronická rýma a injekčně aplikován lék Ivomec. Postupně se zdravotní stav psa zhoršoval a nakonec musel být dne 23. 2. 2001 utracen. Na základě obsáhlého znaleckého dokazování soud zjistil, že pes trpěl řadou vývojových vad včetně vodnatelnosti mozku (hydrocefalus), jež téměř ve 100% případů způsobuje exitus zvířete do pěti let jeho věku. Soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně, jejž posoudil dle §421a obč. zák., není důvodný pro chybějící příčinnou souvislost mezi aplikací léku Ivomec při veterinárním ošetření a zhoršeným zdravotním stavem zvířete, jenž vyústil v jeho utracení. Dovodil, že jedinou prokázanou příčinou špatného zdravotního stavu psa byla diagnóza hydrocefalu, přičemž tvrzená intoxikace ivermectinem (účinnou látkou podaného léčiva) nebyla v řízení prokázána. Vyšel přitom ze závěru znalců, zejména ústavního znaleckého posudku Veterinární a farmaceutické univerzity B., že i v případě otravy léčivem Ivomec by dočasné zhoršení zdravotního stavu pominulo. Uzavřel, že důvodem utracení psa byla sumace projevů vrozeného hydrocefalu, a že žádný z projevů zhoršeného zdravotního stavu zvířete nelze připisovat působení ivermectinu, navíc k utracení psa bylo přistoupeno za 15 měsíců po aplikaci předmětného léku a bylo pouze logickým vyústěním vývoje zdravotního stavu vrozeně postiženého zvířete.
K odvolání stěžovatelky jako žalobkyně Krajský soud v Ostravě - pobočky v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 1. 2007, č. j. 40 Co 377/2006-814, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku co do částky 300.000,- Kč potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu.
Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně; vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že podle podmínek registrace toto veterinární léčivo nebylo pro psy injekčně určeno a nebylo správně naředěno, však dovodil, že použití přípravku Ivomec nebylo v daném případě správné a došlo tedy k porušení právní povinnosti žalovaného při poskytování veterinární péče. Uplatněný nárok proto posoudil podle §420 obč. zák., tedy podle právní úpravy obecné odpovědnosti za škodu. Odvolací soud se zabýval především otázkou příčinné souvislosti, přičemž se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně (opírajícími se především o revizní znalecký posudek ústavu), které jsou v souladu s dalšími relevantními důkazy, a nepovažoval za nutné podrobovat je dalšímu reviznímu znaleckému přezkumu. K odstranění rozporů s posudkem doc. MVDr. O. Z., CSc., předloženým žalobkyní, doplnil důkazní řízení jeho výslechem a výslechem zpracovatele ústavního posudku prof. MVDr. M. S., CSc, a na základě takto doplněného řízení dospěl k závěru, že příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti při veterinárním zákroku a vznikem škody není dána. Hlavní příčinou zhoršení zdravotního stavu zvířete, jež si vyžádalo jeho usmrcení, nebyl veterinární zákrok v ordinaci žalovaného, nýbrž vrozené vady (chorobné predispozice) zakrslého psa; připustil sice, že inkriminovaný léčebný zákrok mohl způsobit dočasné zhoršení zdravotní stavu, nejednalo se však o příčinu důležitou, podstatnou a značnou, která by vedla k degradaci jeho zdravotního stavu. Shodně se soudem prvního stupně dospěl tedy k závěru o nedostatku příčinné souvislosti.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2815/2007, dovolání stěžovatelky podané dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Ústavní soud usnesením ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. III. ÚS 634/10, ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2815/2007, odmítl jako zjevně neopodstatněnou a ústavní stížnost proti rozsudkům krajského soudu a okresního soudu odmítl jako návrh podaný po lhůtě.
II.
Nyní se Ústavní soud bude zabývat v záhlaví uvedenými rozhodnutími obecných soudů napadených touto novou ústavní stížností.
Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem výrokem I. uložil žalované stěžovatelce (dále též jako "žalovaná") zaslat žalobci omluvný dopis ve znění: "Omlouvám se MVDr. M. M. a jeho veterinární klinice za to, že jsem jej nepravdivě označovala za viníka smrti mého psa O.". Výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaná tuto omluvu uveřejnila na vlastní náklady v deníku Mladá fronta Dnes. Výrokem III. zamítl žalobu, aby žalovaná byla uznána povinnou zdržet se tvrzení, že žalobce zavinil smrt jejího psa slyšícího na jméno O., vyjma podání vůči orgánům činným v trestním řízení, soudu, veřejnému ochránci práv a odborným komisím. Výrokem IV. zamítl žalobu též v požadavku, aby žalovaná zaplatila žalobci z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku částku 100.000,- Kč. Výrokem V. rozhodl o náhradě nákladů řízení a výrokem VI. o náhradě nákladů řízení placených státem.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výrocích I. a VI. potvrdil, změnil jej ve výroku V. o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud po doplnění důkazního řízení s odkazem na ustanovení §11 a §13 odst. 1 obč. zák. mimo jiné především konstatoval, že obstojí závěr krajského soudu, že žalovaná se svými výroky uveřejněnými v článku "Čivavu O. zabila příroda" v deníku Blesk svými výroky o zavinění žalobce na zhoršování zdravotního stavu psa vedoucí k jeho smrti (v regionálním vysílání TV Mik 2. února 2007 a v regionálním vysílání TV Morava Olomouckého deníku ze dne 25. května 2007) dopustila protiprávního zásahu do osobnostních práv žalobce.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nelze posuzovat jako rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
III.
Stěžovatelka ústavní stížností napadá v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi byly porušeny její základní práva na svobodu projevu a na spravedlivý proces. Konkrétní námitky stěžovatelky budou vypořádány v další části tohoto usnesení.
IV.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv či svobod účastníků řízení.
Co do skutkové roviny řízení před obecnými soudy, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá i požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny Ústavní soud v postupu obecných soudů a v jejich rozhodnutích porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal.
Z hlediska ústavněprávního soudy opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému skutkovému závěru, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami stěžovatelky. I kdyby přitom byly napadené skutkové závěry kritizovatelné z hlediska jejich správnosti, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo.
Za tohoto stavu nelze obecným soudům - i pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí) - nic podstatného vytknout. Napadená rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
V.
Ke konkrétním námitkám stěžovatelky uvádí Ústavní soud zejména následující.
1) Stěžovatelka namítá, že MVDr. M. M. a jeho klinika porušili svoje veterinární povinnosti a konali non lege artis.
Ústavní soud k tomu uvádí, že citovaná námitka skutečnou námitkou není, protože již odvolací soud se v nyní posuzované věci s tímto názorem stěžovatelky ztotožnil (srov. např. str. 14 napadeného rozsudku odvolacího soudu: "pochybení žalobce a jeho zaměstnanců při léčbě psa vadnou aplikací léku v koncentraci neodpovídající hmotnosti psa i nevhodně injekcí do svalu... po takovém léčebném zákroku měl pes výrazné projevy intoxikace. Závěr o nevhodném léčebném postupu byl potvrzen i znalecky a žalobce satisfakci za výroky o vadném léčebném postupu nedostal.").
2) Stěžovatelka namítla, že posuzované řízení i řízení o náhradu škody (na které nyní posuzované řízení navazovalo), bylo postaveno na znaleckých posudcích, jež si různě odporovaly (dle různých odborností znalců) a řešily zejména otázku příčinné souvislosti; pro své rozhodnutí si však soud "vybral" některé posudky oproti jiným posudkům, jejichž rozpor s posudky "vybranými" nebyl dořešen ani odstraněn.
Ústavní soud uvádí, že tato námitka nereflektuje skutečnost. Lze totiž odkázat např. na (v bodě I. tohoto usnesení Ústavního soudu citovaný) rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 23. 1. 2007, č. j. 40 Co 377/2006-814, z něhož v nyní posuzované věci obecné soudy vycházely; tento rozsudek byl vydán k žalobě stěžovatelky o náhradu škody 300.000,- Kč, kde žalovaným byla táž osoba jako v nyní posuzované věci. V uvedeném rozsudku se krajský soud pečlivě zabýval otázkou případného rozporu mezi znaleckými posudky a racionálně odůvodnil, proč se přiklonil k znaleckému posudku, o který se opírá (srov. např. č. l. 24 - 25 spisu krajského soudu 23 C 63/2006). S tímto rozumným zhodnocením znaleckých posudků stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě nepolemizuje, tím méně pak racionálně obhajitelně.
Sama stěžovatelka poukazuje na různou odbornost znalců. Tu však opomíjí příslušné zhodnocení věci krajským soudem, který mimo jiné vysvětluje, že znalec MVDr. O. Z., CSc., u případu ivermektinové intoxikace (o tu v nyní posuzované věci šlo) nikdy nepůsobil (č. l. 24 p.v. spisu), oproti kupř. prof. MVDr. M. S., CSc., který se ve své veterinární praxi setkal s desítkami intoxikací ivermektivem a jejími projevy (č. l. 25 spisu).
3) Stěžovatelka dále tvrdí, že byla postižena za výroky pronesené u soudu; ty považuje za zcela přiměřené projednávané věci a procesnímu postavení účastníka a jeho skutkovým tvrzením a uplatňovaným nárokům a právům ve sporu.
Tím (snad) má stěžovatelka na mysli, že byla odsouzena k omluvě za to, co pronesla u soudu při ústním jednání. To však pravda není; stěžovatelka byla odsouzena k omluvě pouze za to, co řekla médiím mimo soudní jednání (na kameru televizní stanice či před novináři - srov. např. str. 9 napadeného rozsudku krajského soudu či str. 10 - 12 napadeného rozsudku vrchního soudu). To odpovídá i obsahu spisu.
4) Stěžovatelka namítla, že jí přisuzované výroky byly vytržené z kontextu věci.
Ani to pravda není; sama stěžovatelka své výroky vykládala izolovaně (srov. též str. 3 její ústavní stížnosti) a naopak obecné soudy použily správně výklad kontextuální, neboť zkoumaly i okolnosti, za nichž byly jednotlivé výroky proneseny, jejich smysl a účel a jejich chápání médií a veřejností (srov. např. str. 9 napadeného rozsudku krajského soudu, str. 12 - 13 napadeného rozsudku vrchního soudu).
5) Stěžovatelky rovněž tvrdí, že její výroky byly uvedeny médii tak, jakoby je vůči mediím skutečně pronesla; to však prý neučinila nebo se tak stalo vůči soudu v rámci projednávání věci v jednací síni, a autorizace výroků nebyla ani zkoumána.
Ani tato námitka stěžovatelky však neodpovídá skutečnosti. Pokud jde např. o autenticitu výroku stěžovatelky "Otrávili ho!", krajský soud k této otázce vyslechl jako svědka redaktora, (mimo jiné) před nímž měla stěžovatelky příslušný výrok pronést (str. 9 napadeného rozsudku krajského soudu). Stejně tak krajský soud zjišťoval obsah relace televizní stanice (srov. str. 4 - 5 napadeného rozsudku krajského soudu).
6) Stěžovatelka dále prohlašuje, že nebyla zhodnocena následující otázka přiměřenosti její kritiky jako žalujícího spotřebitele. Totiž, v nyní posuzované věci se velmi těžko prokazovaly důsledky pochybení při veterinárním léčení jejího psa, bylo třeba provést v soudním řízení o náhradu škody velmi rozsáhlé dokazování stran příčinné souvislosti pochybení ve vztahu k zjevným důsledkům nevhodné léčby (aplikace Ivomecu), a to právě při jasném zhoršení či poškození zdravotního stavu ihned po vadné léčbě. To vše činila stěžovatelka z pohledu běžného spotřebitele, který měl současně před zahájením soudního sporu k dispozici znalecké posudky a rozhodnutí veterinární komory, jež mu dávaly za pravdu, které si opatřil pro zobjektivizování svého dalšího postupu před podáním žaloby a z nichž vycházel. Nejednalo se tedy o subjektivní názory stěžovatelky, ale o názory podpořené v době podávání žaloby stanoviskem soudních znalců a také stanoviskem veterinární komory.
Tu však stěžovatelka opomíjí podstatu nyní posuzované věci. Argumentuje totiž, že v době podání žaloby měla k dispozici odborné závěry, které jí dávaly za pravdu (patrně tím má na mysli svůj názor o příčinné souvislosti mezi aplikací příslušného léku a úmrtím jejího psa). Tu však nevidí, že nebyla odsouzena za výroky pronesené v době podání žaloby (či např. krátce po ní apod.), ale za výroky pronesené po vyhlášení odvolacího rozsudku, který ji za pravdu nedával (stejně jako rozsudek soudu první instance) a které stěžovatelku informovaly o tom, že pro svůj názor (o příčinné souvislosti mezi aplikací příslušného léku a úmrtím jejího psa) dostatečný podklad nemá. O to v nyní posuzované věci šlo, tedy zda stěžovatelka měla pro své výroky podklad dostačující. Tedy, stěžovatelka již v té době objektivně musela reflektovat soudní řízení a vydaná rozhodnutí, která v podstatě deklarovala nedostatečnost jí akcentovaných odborných podkladů. Pokud by své výroky pronesla např. v době podání žaloby, situace by mohla být diametrálně odlišná. Tedy, stěžovatelka v době pronesení příslušných výroků již nebyla v situaci jakéhosi průměrného spotřebitele veterinární služby - na což se odvolává - ale v situaci spotřebitele "poučeného" (o odborné otázce) soudy dvou instancí.
Tu krajský soud přiléhavě uvedl (č.l. 110), že "Přitom zejména v případě výroků po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu věděla, že toto tvrzení nejen, že v řízení o náhradu škody neprokázala, ale soudy neshledaly příčinnou souvislost mezi podáním léku a úmrtím psa. O tom, zda je nárok po právu, nerozhoduje subjektivní náhled jednotlivce, ale výlučně orgány k tomu z Ústavy a ze zákona povolané (čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb., čl. 39 Listiny základních práv a svobod); případný nesouhlas s autoritativním (a pravomocným) rozhodnutím těchto orgánů je zcela nerozhodný a nemůže založit důvod pro vyvinění z odpovědnosti za (neoprávněný) zásah do zákonem chráněných hodnot jiných subjektů (III. ÚS 359/96).".
Jinými slovy, stěžovatelka důsledně nereflektuje, že svoboda projevu není bezbřehá, ale že ji lze (resp. je nutno) v tom kterém případě omezit v zájmu ústavních hodnot jiných, zde v zájmu zejména osobnostních práv žalobce (srov. např. čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod: "Svobodu projevu...lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých..."). Rovněž čl. 10 Úmluvy každému zaručuje právo na svobodu projevu; výkon této svobody může podléhat omezení, které stanoví zákon, jestliže je to nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.
Zde lze přiměřeně (protože v citované juidkatuře šlo o otázku, zda někdo spáchal trestný čin, zatímco nyní posuzovaná věc byla civilní) aplikovat i nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 1997, sp. zn. III. ÚS 359/96.
7) Stěžovatelka namítá, že nelze jednoduše převzít závěry sporu o náhradu škody mezi stejnými účastníky jako podklad pro posouzení pravdivosti nebo nepravdivosti tvrzení, která byla vyřčena v souvislosti s řešením sporu dnešního, tedy pro rozhodnutí nyní posuzované věci.
Ani zde však stěžovatelka dostatečně na nyní posuzovanou věc objektivně nenahlíží. To proto, že vrchní soud závěry sporu o náhradu škody mezi stejnými účastníky bez dalšího nepřevzal (a naopak za toto automatické převzetí zkritizoval soud prvního stupně). Sám odvolací soud doplnil řízení, provedl důkazy navrženými znaleckými posudky vypracovanými v řízení o náhradu škody (srov. např. str. 5 shora napadeného rozsudku vrchního soudu) a tyto důkazy zhodnotil dostatečně.
8) Stěžovatelka poukazuje na to, že soudy napadená rozhodnutí postavily - bez opory ve skutkových zjištěních - na tom, že některé skutečnosti sdělila svědku K. Avšak - dle stěžovatelky - nebylo prokázáno, že by příslušné skutečnosti přímo řekla tomuto svědkovi (jak i potvrdil), ale svěřovala se se svými problémy jen jeho manželce, se kterou se léta přátelí; ta se svěřila svému muži a tento se sám aktivně rozhodl ve věci angažovat bez jakýchkoliv stěžovatelčiných pokynů.
Ústavní soud uvádí, že i kdyby tato námitka byla správná, nic by to na věci změnit nemohlo; zejména odvolací soud racionálně akceptovatelně "pracoval" v odůvodnění napadeného rozsudku pouze s výroky sdělenými toliko médiím; tedy pro vydání napadených rozhodnutí nebyly otázky týkající se svědka K. a jeho manželky rozhodné.
9) Konečně stěžovatelka namítla, že "bylo v rozporu s judikaturou ústavního soudu rozhodováno o nákladech řízení.". Žádnou argumentaci na podporu tohoto závěru však neuvedla. Proto Ústavní soud jen stručně dodává, že ani v nákladových výrocích exces shledán nebyl, a proto i v tomto aspektu jde o rozhodnutí ústavně souladná. Naopak, odvolací soud aplikoval na náklady řízení před soudem prvního stupně ustanovení §150 o. s. ř. - jehož aplikace je výjimečná - a neúspěšnou stěžovatelku zbavil povinnosti platit náklady řízení úspěšnému žalobci za řízení před soudem nalézacím.
VI.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Pokud zjištěné informace vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Proto Ústavní soud - tedy po té, co usoudil, že základní práva či svobody stěžovatelky zjevně porušeny nebyly - ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu