ECLI:CZ:US:2012:1.US.2569.12.1
sp. zn. I. ÚS 2569/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Tomáše Pelikána, insolvenčního správce úpadce - Pražské stavební bytové družstvo, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem J. Plachty 28, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2010, č. j. 22 Co 249/2010-80, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, č. j. 26 Cdo 915/2011-96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud zjistil z předložených dokladů a z obsahu soudního spisu následující skutečnosti.
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 1. 2010, č. j. 13 C 43/2009-53, uložil žalovaným (vedlejším účastníkům v řízení o ústavní stížnosti) vyklidit byt a vyklizený předat žalobci (stěžovateli) do tří měsíců od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení.
Obvodní soud zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2009, č. j. MSPH 96 INS 714/2009-A-256, bylo rozhodnuto o úpadku Pražského stavebního bytového družstva (dále též jen "úpadce"), na jeho majetek byl prohlášen konkurs (účinky zahájení insolvenčního řízení nastaly dne 13. 2. 2009), dále že úpadce je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník domu, v němž se nachází předmětný byt, že úpadce (jako budoucí převádějící) a 1. žalovaná (jako budoucí nabyvatelka) uzavřeli dne 25. 3. 1993 smlouvu nazvanou "o uzavření budoucí smlouvy o majetkovém převodu bytu z družstevního majetku", jejímž předmětem byl předmětný byt s tím, že k převodu bytu dojde do devadesáti dnů od nabytí právní moci kolaudačního rozhodnutí příslušného objektu a že dne 22. 3. 1994 uzavřeli smlouvu nazvanou jako "Nájemní smlouva" o užívání předmětného bytu, v níž se dohodli, že nájem bude bezúplatný a že 1. žalovaná uzavře smlouvu o úhradě poskytovaných služeb. Dále zjistil, že 1. žalovaná zaplatila 22. 3. 1994 částku 590.128 Kč jako kupní cenu za předmětný byt, že žalovaní (manželé) hradí náklady za služby spojené s užíváním bytu a že k uzavření smlouvy o převodu vlastnického práva k předmětnému bytu nedošlo. Uzavřel, že byla-li smlouva z 22. 3. 1994 uzavřena jako bezúplatná, nejde o platně uzavřenou smlouvu o nájmu bytu podle §685 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "obč. zák."), neboť úplatnost je jedním ze základních znaků nájemní smlouvy; dostatečně určitě nebyl vymezen ani předmět nájmu. Dospěl k závěru, že žalovaní tedy užívají byt bez právního důvodu, a protože postupem podle §3 odst. 1 obč. zák. nelze konstituovat dosud neexistující povinnost vlastníka, neshledal důvod pro aplikaci tohoto ustanovení a žalobě s odkazem na §126 odst. 1 obč. zák. vyhověl.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 16. 9. 2010, č. j. 22 Co 249/2010-80, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a za správný považoval i jeho závěr o neplatnosti smlouvy o nájmu a o tom, že žalovaní užívají byt bez právního důvodu. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že nárok žalobce je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Za významné považoval zjištění, že žalovaní v bytě bydleli řadu let se souhlasem úpadce, který se od počátku choval jako subjekt, jenž chce převést byt do jejich vlastnictví, že ačkoliv žalovaná uhradila celou sjednanou kupní cenu, k převodu vlastnictví nedošlo (a to pro překážky na straně úpadce), že žalovaní řádně hradili sjednané platby a že úpadce dlouhodobě nezpochybňoval, že je má za nájemce předmětného bytu. Rozsudek soudu prvního stupně proto změnil tak, že žalobu zamítl.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele zamítl. V odůvodnění uvedl především následující: "Úvaha odvolacího soudu, že výkon práva dovolatele, jenž se domáhá vyklizení žalovaných z předmětného bytu, je v rozporu s dobrými mravy, není zjevně nepřiměřená. Přihlédl totiž ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně dovolatele, tak i na straně žalovaných - zejména, že úpadce převzal v roce 1994 (v souladu s uzavřenou smlouvou) od 1. žalované zálohu ve výši předpokládané ceny bytu (590.128,- Kč), předal jí předmětný byt do užívání, s prostředky disponoval po celou dobu, aniž by splnil svou smluvní povinnost (uzavřít smlouvu o převodu předmětného bytu do vlastnictví 1. žalované) a žalovaná měla po celou dobu 15 let, kdy byt užívala, za to, že do doby vložení jejího vlastnického práva do katastru nemovitostí má právo užívat předmětný byt na základě (neplatně) uzavřené smlouvy. Zamítl-li odvolací soud žalobu na vyklizení předmětného bytu, nerozhodl, že žalovaní jsou oprávněni byt užívat trvale a bezúplatně. Zamítnutí žaloby je rozhodnutím jen "pro tentokrát" (srovnej R 6/2010), nebrání dovolateli, aby se vyklizení předmětného bytu domáhal znovu. Rozhodnutím odvolacího soudu žalovaným ani nevzniklo právo užívat předmětný byt bezúplatně; úprava plnění podle §451 a násl. obč. zák. při užívání bytu bez právního důvodu není tímto rozhodnutí nijak dotčena."
II.
Ústavní stížností (včetně jejího doplnění) se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil - pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod - výše označená rozhodnutí soudů odvolacího a dovolacího.
V konkrétnostech stěžovatel zejména nesouhlasí s názorem soudů, že výkon práva stěžovatele, jenž se domáhá vyklizení žalovaných z předmětného bytu, je v rozporu s dobrými mravy. To prý platí z následujících důvodů. Stěžovatel je insolvenčním správcem dlužníka v úpadku (Pražského stavebního bytového družstva); není možné přenášet odpovědnost za případné morální prohřešky dlužníka na insolvenčního správce. Je nutné poskytnout ochranu legitimnímu očekávání věřitelů, kteří své nepromlčitelné pohledávky řádně přihlásili do konkursu v očekávání jejich uspokojení z dané majetkové podstaty. Žalovaní (vedlejší účastníci) se účastnili jako smluvní strana na neplatné "nájemní" smlouvě. Mohli iniciovat sami uzavření kupní smlouvy (žalobou na nahrazení projevu vůle). Nemravné je naopak poskytnout s odkazem na §3 občanského zákoníku ochranu straně, která řádně nedbala svých práv, jež nechala marně uplynout lhůty, které jí svědčily, která užívá bez jakéhokoli užívacího titulu bytovou jednotku stěžovatele po mnoho let bezplatně, a neplatí žádné nájemné. Odvolací soud vlastně konstituoval nový druh užívacího práva k nemovitosti; "nájemce" je oprávněn užívat bytovou jednotku na dobu neurčitou (k převodu vlastnictví již dojít nemůže, neboť právo domáhat se uzavření kupní smlouvy je prekludováno případně promlčeno), a to bez povinnosti jakýchkoli plateb za toto užívání vůči vlastníkovi. Dovolací soud si byl pravděpodobně vědom těchto zásadních důsledků do práv stěžovatele, neboť v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že vedlejší účastnici řízení nejsou oprávněni byt užívat trvale a bezúplatně, a že zamítnutí žaloby je rozhodnutím jen "pro tentokrát", a nebrání stěžovateli, aby se vyklizení předmětného bytu domáhal znova. Dovolací soud tedy sám připustil, že výkon práv stěžovatele v budoucnu nebude v rozporu s dobrými mravy. Nicméně, nebude-li výkon práv stěžovatele v rozporu s dobrými mravy v budoucnu, z jakého důvodu je výkon práv stěžovatele v rozporu s dobrými mravy nyní? Dovolací soud pak zejména nikde neuvádí, který konkrétní důvod, a po jak dlouhou dobu, má stěžovateli bránit v úspěšném podání žaloby na vyklizení, čímž zakládá bezprecedentně nejistou právní situaci jak pro stěžovatele, tak pro vedlejší účastníky.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně nepodstatná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy) není možné považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu pouze tehdy, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
V souzené věci stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že v jeho věci nedošlo k výkonu práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. §3 odst. 1 občanského zákoníku.
Citované ustanovení zákona, obsahující relativně neurčitý pojem "dobré mravy", poskytuje obecnému soudu možnost volné úvahy. Posouzení jednání jako odporujícího dobrým mravům je zásadně věcí volné úvahy soudů, která však nesmí vybočit ze zákonem stanovených mezí. Úvaha soudu založená na aplikaci ust. §3 odst. 1 občanského zákoníku musí být také v každém konkrétním případě podložena konkrétními zjištěními (nález Ústavního soudu sp. zn. 528/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 23, nález č. 126, str. 217).
Posouzení či zhodnocení jednání jako odporujícího dobrým mravům přísluší zásadně soudům obecným; není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv či svobod. U rozhodnutí založeného na zákonem povolené úvaze soudu je Ústavní soud povinen pouze zkoumat, zda takovéto rozhodnutí nevybočilo z mezí stanovených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedeného je patrno, že v dané věci přísluší Ústavnímu soudu toliko zkoumat to, zda postup obecných soudů nebyl svévolný v tom směru, že by jejich závěry nebyly v napadených rozhodnutích řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, zdůvodněny; to by výjimečně platilo i tehdy, jestliže by jejich formálně správné závěry byly v extrémním rozporu s obecně pojímanými principy spravedlnosti. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze.
K námitce stěžovatele, že žaloba není v rozporu s dobrými mravy, poukázal odvolací soud na to, že úpadce převzal v roce 1994 (v souladu s uzavřenou smlouvou) od žalované strany zálohu ve výši předpokládané ceny bytu (590.128 Kč), předal jí předmětný byt do užívání, s těmito prostředky disponoval po celou dobu, aniž by byl splnil svou smluvní povinnost (tedy uzavřít smlouvu o převodu předmětného bytu do vlastnictví žalované) a žalovaná měla po celou dobu 15 let, kdy byt užívala, za to, že do doby vložení svého vlastnického práva do katastru nemovitostí má právo užívat předmětný byt na základě (neplatně) uzavřené smlouvy.
Za tohoto stavu Ústavní soud tak dovozuje, že v souzené věci odvolací soud i dovolací soud dostatečně, racionálně akceptovatelně a ústavně přijatelně vysvětlily, proč v souzené věci rozpor s dobrými mravy shledaly.
Nelze se stěžovatelem souhlasit ani v tom, že nebylo respektováno jeho právo na spravedlivý proces. Ústavní soud ověřil, že obecné soudy - jak již bylo uvedeno - svá rozhodnutí řádně, ústavně konformním způsobem odůvodnily tak, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména ust. §157 občanského soudního řádu), uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za jasnou, přesvědčivou a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nepřiměřenými či extrémními; jen to by mohlo jeho zásah odůvodnit. Rozhodnutí obecných soudů jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které z mezí ústavnosti nevybočilo.
Ústavní soud nadto poukazuje na svůj nález ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 3571/10, vydaný ve věci, v níž byl nynější stěžovatel vedlejším účastníkem. V tehdejší věci šlo rovněž o žalobu nynějšího stěžovatele proti žalované H. K. na vyklizení bytu; skutkový stav byl obdobný (nesplnění povinnosti úpadce převést vlastnictví na tehdejší stěžovatelku, byť byla předtím uzavřena smlouva o smlouvě budoucí a tehdejší stěžovatelka již zaplatila cenu na úhradu zamýšlené koupě). Obecné soudy žalobě nynějšího stěžovatele vyhověly s argumentací o nemožnosti aplikovat institut dobrých mravů podle §3 odst. 1 občanského zákoníku. Leč, Ústavní soud rozsudky obecných soudů zrušil a v citovaném nálezu vysvětlil, proč úvahy soudů o nemožnosti aplikovat dobré mravy nejsou ústavně akceptovatelné (viz bod 43. - 55. citovaného nálezu). Na tyto úvahy Ústavní soud odkazuje; to i v kontextu některých námitek nynějšího stěžovatele, např. o nepřípadnosti srovnávání nynějších vedlejších účastníků a jiných dlužníků úpadce (srov. bod 49. a 50. citovaného nálezu).
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2012
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu