ECLI:CZ:US:2012:1.US.2571.12.1
sp. zn. I. ÚS 2571/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. S., zast. JUDr. Janem Štančíkem, advokátem, sídlem ul. Hemy 855, Valašské Meziříčí, proti rozsudku Krajského soudu v Praze, ze dne 3.4.2012, č.j. 21 Co 122/2012-214, a proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 13.10.2011, č.j. 7 C 187/2009-176, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel, s tvrzením o porušení jeho práva na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu, dle č. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, požadoval zrušení v záhlaví uvedených rozsudků vydaných ve sporu o zaplacení částky 148 000,- Kč. V doplnění návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti (bod 14.) uvedl, že proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze podal dovolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto.
Ústavní soud připomíná, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jako prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Z hlediska funkce ústavního soudnictví je proto nežádoucí, aby stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumával příslušný orgán veřejné moci a zároveň Ústavní soud. Jestliže stěžovatel využije možnosti podat mimořádný opravný prostředek - dovolání, o kterém dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, je souběžně podaná ústavní stížnost předčasná.
Podle §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu]. Z uvedeného plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli tedy zůstává v takovém případě zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti proto není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
Vzhledem ke zjištěným skutečnostem Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30.srpna 2012
Ivana Janů,
soudce zpravodaj