ECLI:CZ:US:2012:1.US.2574.11.1
sp. zn. I. ÚS 2574/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem Sokolská 60, 120 00 Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. 70 Nt 3597/2011, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2011, sp. zn. 9 To 350/2011, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 8. 2011, stěžovatel napadl usnesení Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. 70 Nt 3597/2011 (dále jen "usnesení městského soudu"), kterým byl (spolu s dalšími obviněnými) vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"). Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. 70 Nt 3597/2011 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž byla zamítnuta jeho stížnost (a stížnosti dalších obviněných) proti usnesení městského soudu.
Stěžovatel namítá celou řadu pochybení. K jednomu z nich mělo dojít již při jeho zadržení dle §76 odst. 1 trestního řádu, neboť jako důvody zadržení mu bylo pouze lakonicky sděleno, že "je důvodná obava, že podezřelý uprchne nebo se bude skrývat a zároveň trestná činnost byla prováděna s dalšími osobami, na které by mohlo být ze strany podezřelého působeno, podezřelému hrozí vysoký trest. Tedy důvody dle §67 písm. a, b) trestního řádu". Takto vágní sdělení nelze považovat za dostatečné a došlo tak k porušení čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který stanoví, že "zadržená osoba musí být ihned seznámena s důvody zadržení". Nebyly dodrženy a odůvodněny zákonné předpoklady pro zadržení vyplývající z §76 odst. 1 trestního řádu, který vyžaduje naplnění těchto kumulativních podmínek: (a) naléhavost - nebylo nijak vysvětleno a odůvodněno, proč se v daném případě jevil postup dle §76 odst. 1 trestního řádu za naléhavý - a (b) naplnění důvodů vazby dle §67 trestního řádu - žádné konkrétní skutečnosti odůvodňující vazbu nebyly v rámci zadržení obviněnému sděleny. Tím byl porušen i čl. 40 odst. 3 Listiny, neboť v důsledku neseznámení s důvody zadržení a vazebními důvody mu byla odňata možnost k přípravě obhajoby před vazebním slyšením. Navíc není zřejmé, zda došlo k řádnému přednesení a vysvětlení důvodů podání návrhu na vzetí do vazby ze strany státního zástupce na vazebním slyšení dne 16. 11. 2011, kdy ve stručném obsahu příslušného protokolu to není zaznamenáno.
Dále stěžovatel namítá, že příslušné usnesení o zahájení jeho trestního stíhání není dostatečně odůvodněno, kdy z něj není zřejmá ani taková základní věc, jako zda je obviněný stíhán jako pachatel, spolupachatel, nebo účastník trestného činu. V bodech I. 1-6 a II. 7-17 policejní orgán na jednu stranu tvrdí, že vytýkaného jednání se měl dopouštět i stěžovatel, nicméně ani jediným slovem neuvádí, jakým konkrétním jednáním měl zákonné znaky trestného činu podvodu dle §209 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník") naplnit.
Navíc stěžovatel konstatuje, že dle §68 odst. l trestního řádu lze vzít do vazby toliko osobu, proti níž bylo zahájeno trestní stíháni. Soud prvého stupně však v okamžiku svého rozhodování dodejku potvrzující, zda již bylo vůči stěžovateli zahájeno trestní stíhání, neměl k dispozici. Z dodejky pak vyplývá, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo obviněnému doručeno 16. 6. 2011, přičemž soud rozhodl o vzetí do vazby dne 16. 6. 2011 ve 12:08 hodin. Není tedy jasné, zda usnesení o zahájení trestního stíhání bylo obviněnému doručeno již před rozhodnutím o vzetí do vazby. V tomto směru nebyly učiněny žádné důkazy. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2008 sp. zn. I. ÚS 2244/07 a ze dne 5. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 630/02.
Pokud jde o vlastní vazební důvody, stěžovatel upozorňuje, že dle soudu se stěžovatel měl trestné činnosti dopouštět ve zkušební době podmíněného odsouzení pro podvodnou trestnou činnost, avšak soud kromě této vágní formulace neuvedl o rozhodnutí jakého soudu se má jednat, spisovou značku, ani konkrétní právní kvalifikaci. Přitom §67 trestního řádu stanoví, že usnesení o vzetí do vazby se musí opírat o konkrétní skutečnosti, a §134 odst. 2 trestního řádu pak to, že v usnesení musí být uvedeny důkazy, o něž se skutková zjištění opírají.
Důkazy chybějí i ke konstatování soudu, že stěžovatel v posledních několika měsících opakovaně vycestovával do zahraničí, kde měl pobývat za účelem nezjištěných výdělkových aktivit, kdy soud evidentně pouze převzal obecná tvrzení státního zástupce obsažená v návrhu na vzetí do vazby a tyto informace si nijak neověřoval. V souvislosti s cestami do zahraničí lze nadto připomenout nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 469/05, kde je výslovně konstatováno, že důvod útěkové vazby nelze spatřovat v samotné skutečnosti, že stěžovatel může opustit území České republiky, neboť svoboda pohybu je ústavně zaručena a z důvodu realizace tohoto ústavně zaručeného práva nelze bez dalšího dovozovat existenci vazebního důvodu. Soud přitom pomlčel o tom, že má ve S. svoji rodinu.
Pokud jde o argument, že stěžovatel je ohrožen uložením vysokého nepodmíněného trestu odnětí svobody v trestní sazbě od pěti do deseti let, stěžovatel upozorňuje, že hrozba vysokého trestu sama o sobě pro naplnění citovaného vazebního důvodu není dostačující. V rozhodnutí ze dne 7. 4. 2005 ve věci Rochlinová proti Rusku Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že ačkoli akceptuje závažnost hrozící sankce u velmi závažných trestných činů jako prvku zvyšujícího pravděpodobnost, že se pachatel na svobodě bude snažit vyhnout stíhání, přesto nemůže závažnost stíhaného jednání sama o sobě ospravedlnit dlouhé držení ve vazbě. I tyto názory ESLP musí obecné soudy zohledňovat při zdůvodňování útěkové vazby hrozbou vysokým trestem (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 389/05). Ústavní soud u útěkové vazby obviněného ohroženého vysokým trestem odmítá odůvodnění vazby pouze typovou hrozbou vysokého trestu; je nezbytné, aby hrozba vysokého trestu byla v odůvodnění vazebního rozhodnutí zcela konkrétní a individualizovaná. Nestačí pouhé obecné konstatování o ohrožení citelným nepodmíněným trestem odnětí svobody.
Rovněž odůvodnění vazebního důvodu podle písm. b) je dle stěžovatele příliš vágní, když soud odkazuje na operativní šetření policejního orgánu, což nelze považovat za řádnou konkretizaci důkazu, a není ani upřesněno, na které v úvahu přicházející svědky by mělo být působeno.
Dále stěžovatel namítá, že soud prvého stupně se náležitě nezabýval možností nahrazení vazby jiným opatřením, ač mu to §67 trestního řádu ukládá. Soud toliko odkázal na skutečnost, že vazbu dle §67 písm. b) trestního řádu nahradit jinými prostředky nelze. Logikou soudu prvého stupně by tedy aplikace vazby jako prostředku ultima ratio byla u vazebních důvodů dle §67 písm. b) trestního řádu zcela vyloučena, což však zákon nikde neuvádí.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze pak vytknout, že nerespektuje §138 ve spojení s §120 odst. l písm. a) trestního řádu, neboť neobsahuje jména soudců, kteří se na rozhodování podíleli. Pod rozhodnutím je uveden pouze předseda senátu JUDr. Papírník. Stěžovatel tak neví, které osoby o jeho stížnosti rozhodovaly, což v právním státě nelze akceptovat. Ze strany soudu tak došlo k porušení čl. 1 odst. l Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a dále čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny a dále práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. l Listiny.
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Městský soud toliko odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Městské státní zastupitelství v Brně odkázalo na Krajské státní zastupitelství v Brně.
Krajský soud poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužil.
Krajské státní zastupitelství v Brně nejprve podotklo, že stěžovatel fakticky napadá výlučně odůvodnění usnesení, aniž by konstatoval nesprávnost jejich výroků ve vztahu k samotným důvodům vazby. Pokud pak jde o tvrzení stěžovatele, že v okamžiku rozhodování o jeho vzetí do vazby neměl soud k dispozici doklad o doručení usnesení o zahájení trestního stíhání jeho osobě, toto se nezakládá na pravdě. Doručenka obviněného byla řádně připojena za vyhotovení usnesení o zahájení trestního stíhání a v kopii byla součástí konceptu vyšetřovacího spisu předloženého státním zástupcem dne 15. 6. 2011 městskému soudu. Skutečné datum doručení usnesení o zahájení trestního stíhání bylo již v průběhu vyšetřování opakovaně řešeno, k čemuž přikládá opis vyrozumění obhájce ze dne 26. 7. 2011, ze kterého jsou okolnosti doručení opisu tohoto usnesení stěžovateli již dne 15. 6. 2011 přehledně popsány, jakož i související záznam policejního orgánu.
Krajské státní zastupitelství v Brně dále konstatovalo, že obvinění byli před rozhodnutím plně seznámeni s argumenty návrhu. Již před projednáním návrhu měli obhájci možnost se s ním seznámit v případě vlastní iniciativy formou nahlédnutí do spisu. V rámci projednání návrhu soudem byl státním zástupcem návrh za přítomnosti všech čtyř obviněných i jejich obhájců přehledně rekapitulován. Zřejmě s ohledem na to, že ústní přednes návrhu byl zcela ve shodě s písemným vyhotovením, soud pro zjednodušení protokolace shrnul jeho vyjádření odkazem na jeho písemné znění založené ve spise. Nicméně i z textu protokolu (opis připojen) je jasně dovoditelné, že obviněným přímo na místě návrh přednesl, neboť ve svých vyjádřeních, zaznamenaných v protokolu, obratem reagovali na jeho konkrétní části (což by bez jeho přednesu nebylo možné), viz například obviněný U. D.
Pokud jde o protokol o zadržení obviněného M. R., tento obsahuje naprosto standardní textovou část týkající se obviněnému prezentovaných důvodů zadržení (shodnou i v mnoha jiných trestních věcech se zadržením). V té jsou popsány důvody zadržení obviněného. Policejní orgán dostál povinnosti seznámit obviněného s důvody zadržení podle čl. 8 odst. 3 Listiny. Ten totiž stanoví povinnost seznámit zadrženého s důvody zadržení, nikoliv s tím, na základě jakých důkazních a skutkových podkladů jsou tyto důvody shledávány. Takové odůvodnění má obsahovat až návrh na vazbu a usnesení o vazbě.
Pokud jde o námitky směřované vůči zahájení trestního stíhání obviněného stěžovatele, lze odkázat na připojený opis usnesení státního zástupce ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 3 KZV 31/2011, kterými byly podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuty stížnosti obviněných proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Z odůvodnění tohoto usnesení je zřejmé, že obsahová i formální správnost usnesení byla řádně přezkoumána a bylo shledáno zákonným. Snad pouze na doplnění lze uvést k námitce ohledně právní kvalifikace stíhaného jednání, že pokud by obhájce důsledněji studoval usnesení o zahájení trestního stíhání, bylo by mu zřejmé jak z popisu skutku, tak z právní kvalifikace, že obviněný M. R. je stíhán jako pachatel popsaného jednání a současně jako člen organizované skupiny.
Skutečnost, že obviněný v době, v níž měl spáchat stíhanou trestnou činnost, byl ve zkušební době podmíněného odkladu výkonu trestu, byla v době zahájení trestního stíhání i rozhodování soudů o vazbě dostatečně patrná z opisu z evidence Rejstříku trestů ČR, založeného ve spise. Na předchozí odsouzení stěžovatele bylo poukazováno v rámci konstatování konkrétních skutečností zakládajících hrozbu vysokého trestu v rámci vazebního důvodu podle §67 písm. a) trestního řádu. Zde byly, z hlediska nutnosti zabývat se konkrétně hrozícím trestem, nikoli obecně trestní sazbou, zvažovány (v rozporu s tvrzením stěžovatele) i tyto skutečnosti, neboť jsou přitěžujícími okolnostmi významnými pro případné rozhodování o trestu. Hrozba vysokého trestu je v dané věci skutečně reálná, nejde jen o vyhodnocení trestní sazby. To jednak vzhledem ke zjištěným okolnostem spáchání činu a jednak s přihlédnutím ke stávajícímu důkaznímu stavu ve věci. S ohledem na osobu obviněného, jeho předchozí trestní minulost (opakovaná odsouzení pro podvody), charakter a závažnost konkrétní stíhané trestné činnosti i výši způsobené škody (která několikanásobně převyšuje zákonné kvalifikační minimum škody velkého rozsahu) lze předpokládat, že trestní stíhání obviněného v případě odsouzení povede v závěru k uložení relativně vysokého nepodmíněného trestu odnětí svobody v rámci uvedené trestní sazby.
Krajské státní zastupitelství v Brně proto navrhlo, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice. Ten této možnosti využil, přičemž v prvé řadě sdělil, že Krajské státní zastupitelství v Brně je pouze vedlejším účastníkem řízení o ústavní stížnosti a jeho vyjádření tak není pro posouzení věci podstatné (Toto tvrzení je ovšem zcela nesmyslné, naopak vedlejší účastníci řízení mají dle §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu [dále jen "zákon o Ústavním soudu"] stejná práva a povinnosti jako účastníci - pozn. ÚS.). Dále uvedl, že dozorující státní zástupce Mgr. R. postupuje v některých případech v řízení nestandardně a již na něj podával stížnost pro průtahy v řízení. Stěžovatel nadále považuje za relevantní, že dle doručenky mu usnesení o zahájení trestního stíhání bylo doručeno dne 16. 6. 2011 a dále, že z protokolu nevyplývá, že by byl seznámen s obsahem návrhu na vzetí do vazby (Obdržel pouze stručnou informaci, že je rozhodováno o jeho vzetí do vazby dle §67 písm. a), b) trestního řádu, nicméně žádné bližší konkrétní odůvodnění návrhu na vzetí do vazby mu sděleno nebylo.).
Ústavní soud zaslal repliku stěžovatele účastníkům a vedlejším účastníkům řízení k případné duplice. Této možnosti využilo pouze Krajské státní zastupitelství v Brně, které považovalo za vhodné dodat, že pisatel repliky přehlíží, že podle §55 odst. 1 písm. d) trestního řádu má být průběh úkonu protokolován pouze stručně.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V prvé řadě Ústavní soud upozorňuje, že při posuzování ústavních stížností je vázán návrhem stěžovatele v souladu se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest. Proto se může věnovat jen takovým námitkám, které mají vztah k navrhovanému petitu. Stěžovatelovou argumentací se tedy zabýval pouze v mezích přezkumu rozhodnutí o vzetí do vazby; nezkoumal, zda zahájení trestního stíhání proti stěžovateli bylo řádně odůvodněno, neboť usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo projednávanou ústavní stížností napadeno a jeho posouzení není předmětem tohoto řízení.
Pokud jde o dostatečnost informování stěžovatele o důvodech postupu orgánů činných v trestním řízení proti němu při jeho zadržení a vazebním jednání, Ústavní soud žádné pochybení neshledal. Dle čl. 8 odst. 3 Listiny je vskutku nutné zadrženou osobu ihned seznámit s důvody zadržení, nicméně stěžovatel přeceňuje požadavky kladené na preciznost a přesnost tohoto odůvodnění, kdy tyto musejí zjevně korespondovat charakteru daného institutu, kdy zadržení dle §76 odst. 1 trestního řádu teprve předchází vlastnímu rozhodování o vzetí do vazby. Pro toto seznámení tak není Úmluvou vyžadována ani žádná zvláštní, např. písemná, forma (nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2603/07, usnesení ze dne 15. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1207/09). Ústavní soud pak nemá žádných pochybností, že stěžovatel byl řádně seznámen s návrhem na vzetí do vazby ze strany státního zástupce, kdy, jak zcela logicky upozorňuje Krajské státní zastupitelství v Brně ve svém vyjádření, obvinění by jinak bývali nemohli reagovat na jeho konkrétní obsah, jak je dále v předmětném protokolu městského soudu zaznamenáno.
Pokud jde o otázku, zda bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání již před jeho vzetím do vazby, jak je nezbytné, Ústavní soud nabyl pevného přesvědčení, že pochybení v tomto směru lze vyloučit. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že na předmětné doručence je zapsáno datum 16. 6. 2011, přičemž rozhodnuto o vazbě bylo téhož dne, a není tedy doloženo, která z těchto událostí předcházela druhé. Již sama hypotetičnost formulací této jeho argumentace ji však činí poněkud nepřesvědčivou, kdy stěžovatel vlastně ani jednoznačně netvrdí, že trestní stíhání bylo proti němu zahájeno až po rozhodnutí o vazbě, a kdy konkrétně tedy k tomu vlastně mělo dojít. Krajské státní zastupitelství v Brně se naproti tomu k této námitce stěžovatele vyslovilo jasně a přesvědčivě. Na poukaz Krajského státního zastupitelství v Brně na obsah přípisu obhájci ze dne 26. 7. 2011 pak stěžovatel ve své replice ani nedokázal nijak blíže reagovat. Ústavní soud navíc považuje za krajně nepravděpodobné, že případné pochybení v daném směru by nevyšlo najevo již při vazebním jednání před městským soudem, které proběhlo za řádné účasti obhájců obviněných. Nejde tedy o situaci souměřitelnou s judikáty sp. zn. I. ÚS 2244/07 a sp. zn. II. ÚS 630/02, na které stěžovatel poukazuje, kdy v tehdy posuzovaných případech existoval závažný rozpor mezi jednotlivými úředními dokumenty, kdy navíc tyto rozpory celkově svědčily spíše pro verzi tehdejších stěžovatelů.
Co se týče naplnění vlastních vazebních důvodů, Ústavní soud považuje za nutné připomenout ze své ustálené judikatury, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 161/04).
Ústavnímu soudu nepřísluší pozice další instance v systému obecného soudnictví. Sama skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v §67 trestního řádu a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom přirozeně nelze pojímat jako rozhodování o vině a trestu obviněného.
Stěžovatel považuje odůvodnění důvodů své vazby za nedostatečné, avšak Ústavní soud se k tomuto jeho hodnocení nepřipojuje. Text usnesení soudu prvého stupně sice vskutku není formulován natolik podrobně, aby v něm byla uvedena např. sp. zn. rozsudku, na základě kterého se stěžovatel měl nacházet ve zkušební době podmíněného odsouzení, nicméně ani sám stěžovatel nezpochybňuje, že tomu tak bylo. Faktem tedy zůstává, že v předmětném rozhodnutí je, byť stručně, odkazováno na zcela reálně existující skutečnosti, na kterých je výrok v něm obsažený založen.
Stěžovatel také místy dezinterpretuje obsah napadených rozhodnutí, kdy obecné soudy zjevně nespatřovaly důvod útěkové vazby toliko v samotné skutečnosti, že stěžovatel může opustit území České republiky, či pouze typové hrozbě vysokého trestu. Stěžovatelem v tomto směru požadovaná individualizace je v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí obsažena a dále lze proto na ně odkázat.
Pokud jde o možnost nahrazení vazby jiným opatřením, zde se jedná o zjevné přehlédnutí právního zástupce stěžovatele. Možnost takového nahrazení v případě koluzní vazby je totiž vyloučena přímo v textu §73-73a trestního řádu.
Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem pouze v tom, že jména a příjmení soudců, kteří se zúčastnili na tom kterém rozhodnutí, by v něm měla být uvedena. Ústavní soud nicméně nemá za to, že by pochybení druhostupňového soudu v tomto směru dosahovalo ústavněprávní roviny. Nutno zdůraznit, že Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionalisticky přezkoumávat veškerá možná či tvrzená pochybení v postupu či rozhodnutích orgánů veřejné moci v oblasti jednoduchého práva. Jeho povinností je reagovat pouze na zásahy svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že nezbývá než konstatovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele. Namítaná vada má v tomto případě čistě formální charakter. Jména zbývajících členů senátu, který předmětné rozhodnutí vydal, je přitom možno zjistit a ověřit a to například z rozvrhu práce krajského soudu (který je, jak si Ústavní soud ověřil, pro roky 2011 i 2012 volně dostupný na jeho internetových stránkách), či nahlédnutím do spisu, na což má stěžovatel jako účastník řízení právo.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu