ECLI:CZ:US:2012:1.US.2658.12.1
sp. zn. I. ÚS 2658/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti společnosti Butterfly Invest, s.r.o., sídlem Čelkovická 445, Tábor, zast. Mgr. Martinem Šípem, advokátem, sídlem Převrátilská 330, Tábor, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.4.2012, č.j. 23 Cdo 1052/2012-160, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16.2.2010, č.j. 1 Cmo 188/2009-127, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13.3.2009, č.j. 13 Cm 338/2008-98, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka v podané ústavní stížností tvrdí, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími obecných soudů nebyly respektovány principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ke skutkovému a právnímu stavu uvedla, že mezi žalobcem (Z. Š.) a žalovanou společností DAISY Group, s.r.o., (dříve SORETA, s.r.o.) byla uzavřena písemná smlouva o dílo, jejímž předmětem bylo vypracování projektu pro stavební povolení na konkrétní novostavbu, přitom z této smlouvy plyne, že stavebníkem na základě projektové dokumentace bude stěžovatelka (ta však účastníkem smlouvy o dílo nebyla). Žalobce projektovou dokumentaci předal žalované, ve prospěch stěžovatelky bylo vydáno stavební povolení, posléze byl žalobce opakovaně požádán společností DAISY Group, s.r.o., o přepracování projektu. Žalobce cenu díla společnosti DAISY Group, s.r.o. nevyfakturoval. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") dospěl po provedeném dokazování k závěru, že mezi žalobcem a stěžovatelkou byla uzavřena ústní smlouva o dílo, na jejímž základě žalobce projektovou dokumentaci dodal stěžovatelce, kterýžto závěr měl vyplynout z výpovědi žalobce, z výpovědi jednatele, resp. společníka, obou žalovaných společností a z výpovědi svědka. Odvolací soud, tj. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") se s těmito závěry ztotožnil. Stěžovatelka s takovými závěry nesouhlasí, výpovědi reprodukuje a namítá, že závěr o uzavření ústní smlouvy o dílo je v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, přičemž považuje za absurdní, aby na dokončené a předané dílo byla uzavírána jiná (ústní) smlouva o dílo se stejným předmětem díla. Dále stěžovatelka připomíná, že v řízení před krajským soudem byl předložen návrh smlouvy o dílo s totožným obsahem, která měla být uzavřena mezi žalobcem a stěžovatelkou, stěžovatelka tento návrh nepodepsala, neboť odmítla vstoupit se žalobcem do právního vztahu, přitom soudy obou stupňů tento důkaz zcela pomíjejí, nijak jej nehodnotí a z odůvodnění jejich rozhodnutí není ani patrné, že by byl hodnocen jako bezvýznamný.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v nerespektování §157 odst. 2 obč. soudního řádu obsahujícího pravidla pro odůvodnění rozhodnutí. Namítá, že v daném případě jsou provedené důkazy v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními obecných soudů, že se odvolací soud nijak nevypořádal s jejími námitkami, toliko obecně konstatoval ztotožnění se závěrem soudu I. stupně, přitom i pro něj platí přiměřené ustanovení §157 odst. 2 obč. soudního řádu. Podle stěžovatelky je v jejím případě důkazní proces aktem svévole v soudním rozhodování, kdy ze strany obecných soudů nejsou reflektovány procesní požadavky na hodnocení důkazů a souladnost mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními - obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí uvádějí toliko výčet provedených důkazů a z nich plynoucí závěr soudu, aniž jak závěr soudu z provedeného důkazu vyplývá.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil všechna tři napadená rozhodnutí.
Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 1 odst. 1 Ústavy:
Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
II.
Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil následující rozhodné skutečnosti:
Žalobce se návrhem u krajského soudu domáhal, aby stěžovatelce a společnosti DAISY Group, s.r.o., byla uložena povinnost zaplatit mu částku 199 444,- Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy uzavřené s jednatelem obou společnosti, na jejímž základě provedl dílo a sjednaná částka mu nebyla uhrazena. Stěžovatelka namítala nedostatek pasivní legitimace, neboť smlouvu o dílo uzavřena se žalobcem společnosti SORETA, s.r.o., (od r. 2005 DAISY Group, s.r.o.) a obě žalované namítly promlčení žalobcova nároku. Podle žalobce byla smlouva uzavřena původně se společností SORETA, s.r.o., smlouva nebyla zrušena, ale spolupráce fakticky skončila a on měl za to, že zahajuje nový vztah se stěžovatelkou (obě společnosti zastupoval L.). Rozsudkem ze dne 13.3.2009, č.j. 13 Cm 338/2008-98, krajský soud žalobě proti stěžovatelce vyhověl, proti společnosti DAISY Group, s.r.o., žalobu zamítl. V odůvodnění nejprve zrekapituloval skutková zjištění (z e-mailové korespondence, z výslechu žalobce, z rozhodnutí stavebního úřadu, ze zpracovaného projektu, z výpovědi L., z výpovědi S. a z dalších listin, poté formuloval závěr, že mezi žalobcem a stěžovatelkou byla uzavřena ústní smlouva o dílo, uvedl, z jakých důkazů tento závěr vyplývá (a to i přesto, že byl proveden důkaz písemnou smlouvou mezi žalobcem a druhou žalovanou) a uzavřel, že další dokazování již neprováděl, neboť má za prokázané, že cena díla byla účastníky sjednána tak, jak odpovídá podané žalobě. Vznesenou námitku promlčení zhodnotil jako nedůvodnou (s ohledem na dobu předání díla neuplynula do podání žaloby čtyřletá promlčecí doba). Stěžovatelka napadla prvostupňový rozsudek odvoláním, ve kterém poukazovala na uzavřenou písemnou smlouvu mezi žalobcem a druhou žalovanou, upozornila i na okolnost, že byl předložen návrh písemné smlouvy mezi žalobcem a stěžovatelkou, který nebyl akceptován. Vrchní soud přezkoumal napadený rozsudek a po provedeném jednání dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, přičemž se ztotožnil se závěry soudu I. stupně (ústní smlouva, nedůvodná námitka promlčení), které zrekapituloval (str. 3 a 4 odůvodnění). Z těchto důvodů potvrdil prvostupňový rozsudek, pouze ho změnil v části přisouzeného příslušenství a ohledně něho žalobu zamítl. Stěžovatelka podala proti rozsudku vrchního soudu tzv. nenárokové dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 25.4.2012, č.j. 23 Cdo 1052/2012-160, zčásti odmítl pro subjektivní nepřípustnost a zčásti pro nedostatek zásadního významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce. V odůvodnění stěžovatelce vysvětlil podmínky přípustnosti nenárokového dovolání a zdůraznil, že stěžovatelka staví svoje právní posouzení, odlišné od právního posouzení odvolacího soudu, na vlastních skutkových zjištěních, a to že účastníkem smlouvy je druhá žalovaná, nikoliv stěžovatelka. Podle názoru Nejvyššího soudu nelze odvolacímu soud vytknout žádné pochybení v jeho právním závěru, pokud na základě skutkových zjištění o uzavření smlouvy v ústní formě dovodil, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci požadovanou částku s příslušenstvím. Dále objasnil, že námitky proti učiněnému hodnocení provedených důkazů nemohou být předmětem dovolacího přezkumu u nenárokového dovolání, a podmínky, na kterých může námitka nepřezkoumatelnosti odůvodnění odůvodnit dovolací důvod.
III.
Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejího základního práva na spravedlivý proces a konstatuje, že k jeho porušení napadenými rozhodnutími, ani postupem obecných soudů předcházejících jejich vydání, nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy, v otázce (lapidárně vyjádřeno) která ze dvou žalovaných společností je povinna zaplatit žalobci cenu za provedené dílo. Tím stěžovatelka staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v tomto směru výsledkem stěžovatelčiných představ o právním hodnocení sporu, jež je odlišné od hodnocení provedeného obecnými soudy, založeném na vlastních skutkových zjištěních, podle nichž se účastníkem právního vztahu vzniklého na základě smlouvy o dílo nestala, neboť taková smlouva nebyla uzavřena. Po seznámení s předloženými podklady však Ústavní soud shledal, že důvody, pro které obecné soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v odůvodnění jejich rozhodnutí v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud, na tato rozhodnutí, zejména pokud jde o závěr, že mezi žalobcem a stěžovatelkou byla uzavřena smlouva o dílo v ústní formě, odkazuje.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního. Z těchto důvodů Ústavní soud nepovažoval za nutné, aby stěžovatelka odstranila některá pochybení v ústavní stížnosti, konkrétně jde o výron nesprávných představ o účastnících řízení a vedlejším účastníkovi (včetně rozporu mezi jejich výčtem na první straně ústavní stížnosti a vlastním textem), chybějící argumentace proti usnesení Nejvyššího soudu, jehož zrušení je také požadováno (viz petit) a vady plné moci, která není udělena ke zrušení tohoto usnesení.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2012
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu