ECLI:CZ:US:2012:1.US.2676.10.1
sp. zn. I. ÚS 2676/10
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného Mgr. Petrem Maršálkem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Dolní náměstí 342, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2010, čj. 1 Cmo 1/2010-149, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 10. 2009, čj. 26 Cm 226/2008-81, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 14. 10. 2009, čj. 26 Cm 226/2008-81, Krajský soud v Ostravě (dále jen "soud I. stupně") zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení částky 148.134,27 Kč s příslušenstvím a uložil stěžovateli povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení. Soud I. stupně dospěl k závěru, že bylo v řízení prokázáno, že MUDr. I. P. (dále jen "žalovaná") dodatkem č. 1 přistoupila k písemné smlouvě o dílo (blíže specifikované v rozsudku) mezi TM Stav, s. r. o., jako dodavatelem a MUDr. J. H. jako objednatelem, ale již nebylo prokázáno, že by stěžovatel uzavřel se žalovanou ústní smlouvu o dílo podle §536 a násl. obchodního zákoníku na zhotovení elektroinstalace v ordinaci žalované a ve společných prostorách budovy (blíže specifikované v rozsudku). Soud během jednání poučil stěžovatele podle ustanovení §118a odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění před novelou 7/2009 Sb. (dále jen "o. s. ř.), že je možné věc posoudit jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, a vyzval stěžovatele k doplnění skutkových tvrzení o rozsahu provedené elektroinstalace přímo pro žalovanou v předmětném objektu její ordinace a poučil stěžovatele o následcích nesplnění této výzvy. Stěžovatel nikterak skutková tvrzení nedoplnil, a proto soud I. stupně toto právní posouzení neaplikoval s tím, že neměl dostatečná skutková tvrzení a k nim náležité důkazy, které by tento nárok prokázaly.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, v němž soudu I. stupně vytýkal, že jej nesprávně poučil podle §118a odst. 1 a 2 o. s. ř., že neprovedl důkazy navržené stěžovatelem, a to konkrétně výslech jednatelů společnosti TM Stav, s. r. o., sdělení obsahu smlouvy o výstavbě uzavřenou mezi žalovanou, MUDr. H. a MUDr. K. a nevyžádal si protokol z jiného jednání (vše blíže specifikováno v odvolání). Dále navrhl důkaz zprávou o kolaudaci objektu. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 30. 6. 2010, čj. 1 Cmo 1/2010-149, rozsudek soudu I. stupně potvrdil a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění se odvolací soud přiklonil k právnímu názoru soudu I. stupně; konstatoval, že nebylo v řízení ničím prokázáno, že by došlo k uzavření ústní smlouvy mezi stěžovatelem a žalovanou. V takovém případě soud I. stupně zcela řádně poučil stěžovatele podle ustanovení §118a odst. 1 a 2 o. s. ř. o nutnosti doplnění příslušných tvrzení a navržení relevantních důkazů. V důsledku toho, že stěžovatel svá tvrzení nedoplnil, nebylo možno posoudit, v jakém rozsahu vykonával stěžovatel elektroinstalační práce pro dodavatele TM Stav, s. r. o., a jaké vykonával přímo pro žalovanou, což je nezbytný předpoklad pro posouzení nároku z bezdůvodného obohacení. K neprovedeným důkazům odvolací soud konstatoval, že byly nadbytečné, neboť skutečnosti, které měly tyto neprovedené důkazy prokázat, byly již v řízení prokázány jinak, popř. nemají pro věc význam.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku soudu I. instance a odvolacího soudu, neboť se domnívá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Svou ústavní stížnost odůvodnil tím, (1) že byl chybně poučen dle §118a o. s. ř., (2) že se soudy řádně nevypořádaly s jeho důkazními návrhy (opomenutí důkazu) a (3) že došlo k chybné aplikaci jednoduchého práva, konkrétně pak závěrem o vázanosti stěžovatele smlouvou, jejímž účastníkem nebyl. Podle stěžovatele došlo k chybnému poučení dle §118a o. s. ř. během jednání před soudem I. stupně dne 1. 7. 2009. Stěžovatel poukázal na své tvrzení, podle něhož pokud soud dospěje k závěru, že mezi ním a žalovanou neexistovala smlouva o dílo, má soud I. stupně právně posoudit jednání jako bezdůvodné obohacení. Pro případ takového posouzení navrhl stěžovatel, aby soud nechal zpracovat znalecký posudek. Podle stěžovatele tedy nebylo třeba na příslušnou výzvu soudu nikterak reagovat, neboť adekvátní tvrzení již bylo obsahem spisu. K otázce opomenutých důkazů (ad 2) stěžovatel uvedl, že soud I. stupně navržený důkaz výslechem jednatele společnosti TM Stav, s. r. o., a důkaz protokolem jiného soudního řízení neprovedl, nezamítl jejich provedení a ani se v odůvodnění rozsudku s nimi nijak nevypořádal či je alespoň zmínil. Taktéž nebyl proveden důkaz kolaudační zprávou, ačkoliv jej navrhl jak u soudu I. instance, tak u soudu odvolacího. K otázce chybné aplikace jednoduchého práva (ad 3) stěžovatel uvádí, že nemohl být smlouvou mezi společností TM Stav, s. r. o., a žalovanou nikterak vázán, což podle jeho názoru nevylučuje možnou existenci ústní smlouvy mezi stěžovatelem a žalovanou.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelovy v ústavní stížnosti v zásadě opakuje námitky, které již uplatnil v odvolání. Odvolací soud se s těmito námitkami dle přesvědčení Ústavního soudu dostatečně a ústavně konformně vypořádal. Na odůvodnění tohoto rozhodnutí proto Ústavní soud odkazuje a k námitkám stěžovatele toliko dodává následující:
Stěžovatelova výtka, že byl nesprávně poučen dle §118a o. s. ř., nemůže obstát. Soud I. stupně u jednání konaného dne 5. 10. 2009 konstatoval, že zatím z provedených důkazů nevyplývá uzavření žádné smlouvy mezi účastníky řízení. Pro případné posouzení věci coby bezdůvodného obohacení nejsou obsahem spisu potřebná skutková tvrzení o věcném rozsahu prací. S ohledem na §118a odst. 1 a 2 o. s. ř. proto soud I. stupně stěžovatele poučil, aby tvrdil rozhodné skutečnosti, které jsou třeba k tomu, aby mohl soud posoudit případ jako bezdůvodné obohacení. Stěžovatel namísto toho, aby se relevantně vyjádřil či jinak formuloval procesní stanovisko, zůstal zcela pasivní, tedy žádná skutková tvrzení nedoplnil, resp. ani potřebu jejich doplnění jakkoli nezpochybnil. Dovolává-li se nyní stěžovatel toho, že se sám o posouzení věci jako bezdůvodného obohacení vyjadřoval a že pro takový případ navrhoval vypracování znaleckého posudku, jde o námitku nepřípadnou. Krom toho, že tímto tvrzením neuvedl do řízení žádné skutečnosti, na základě nichž by bylo možno rozsah bezdůvodného obohacení posoudit (k čemuž směřovala výzva soudu), nelze přehlédnout, že toto stanovisko formuloval na jednání konaném 1. 7. 2009. Jestliže jej soud na následujícím jednání, konaném dne 5. 10. 2009, vyzval, aby rozhodné skutečnosti doplnil a poučil jej dle §118a odst. 1 a 2 o. s. ř., je zjevné, že tvrzení stěžovatele z předchozího jednání neměl soud za dostačující. Konečně po provedeném dokazování soud I. stupně poučil účastníky řízení podle §119a odst. 1 a 2 o. s. ř. o tom, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v §205a. Stěžovatel i na toto poučení reagoval tak, "že i přes provedené poučení soudem nemá žádných doplnění či návrhů." Stěžovatel byl tedy dvakrát řádně poučen, avšak ani v jednom případě na tato poučení nereagoval a nevyvinul jakoukoliv procesní aktivitu; sotva pak svůj nedbalý přístup k vedení pře může dohánět nyní v řízení o ústavní stížnosti. Naopak postup soudu I. stupně lze považovat za předvídatelný, a tedy vyhovující nejen požadavkům plynoucím z o. s. ř., ale též z práva na spravedlivý proces.
Stěžovatel rovněž poukazoval na tzv. opomenuté důkazy. K této otázce Ústavní soud mnohokrát vyslovil, že procesnímu právu účastníka řízení vyjádřit se nejen k provedeným důkazům a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§153 odst. 1; §157 odst. 2 o. s. ř.); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1; čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv a svobod, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 úst. zákona č. 1/1993 Sb. [Nález ÚS ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51)].
Z tohoto hlediska lze souhlasit se stěžovatelem, že se soud I. stupně v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal se všemi důkazními návrhy, jimž nevyhověl. Tato vada však byla zhojena v rámci odvolacího řízení, v jehož rámci se odvolací soud všemi důkazy podrobně zaobíral. Odvolací soud tak mj. konstatoval, že důkaz výslechem zástupců společnosti TM Stav, s. r. o., a důkaz protokolem z jiného jednání jsou zcela nadbytečné, neboť existence i obsah ujednání byly prokázány písemným textem této smlouvy. Taktéž dokazování smlouvou o výstavbě odvolací soud posoudil jako nadbytečné z toho důvodu, že upravuje pouze vztahy mezi spoluvlastníky. Pokud jde o stěžovatelem navrženou kolaudační zprávu a to, co měla tato kolaudační zpráva prokázat, konstatuje Ústavní soud, že kolaudační zpráva sama o sobě nemůže prokázat, zdali bylo dílo provedeno řádně a včas, nicméně se dotýká toho, zdali je příslušná stavba způsobilá k užívání; pro soukromoprávní posouzení věci tedy nemá význam. Taktéž v otázce neprovedeného znaleckého posudku se Ústavní soud ztotožňuje se závěry obecných soudů, že k neexistujícím, popř. k neurčitým skutkovým tvrzením nelze provádět dokazování, a tedy k nim není možné nechat zpracovat znalecký posudek.
Zjevně nedůvodný je rovněž poslední argument uvedený v ústavní stížnosti, dovolávající se chybné aplikace jednoduchého práva. Právo na spravedlivý proces má ryze procesní povahu. Jelikož obsahem tohoto práva nejsou žádné hmotněprávní prvky, nemůže ani interpretace podústavního hmotného práva založit porušení práva na spravedlivý proces. Právní názor zastávaný obecnými soudy se do práva na spravedlivý proces nepromítl ani zprostředkovaně v rámci dokazování, jak patrně dovozuje stěžovatel. Nelze totiž přehlédnout, že stěžovatel závěry obecných soudů dezinterpretuje. Odvolací soud nedovozuje, že stěžovatel nemohl uzavřít novou smlouvu s žalovanou, ale konstatuje, že sám stěžovatel v žalobě tvrdil, že část sporné dodávky provedl pro TM Stav s. r. o. a část pro žalovanou. Pak měl stěžovatel dle odvolacího soudu také tvrdit, na základě čeho a v jakém rozsahu měl provést práci pro obchodní společnost, aby bylo možno posoudit, v jakém rozsahu mohl provádět práce pro žalovanou, aniž by je současně plnil ve prospěch zmíněné společnosti. Dle přesvědčení Ústavního soudu právě uvedený právní názor plně odpovídá zjištěním, které obecné soudy v řízení učinily, a nelze proto ani jej shledávat ústavně nekonformním.
Na základě shora uvedeného odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 16. května 2012
Vojen Güttler
předseda senátu