ECLI:CZ:US:2012:1.US.2708.12.1
sp. zn. I. ÚS 2708/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti Společenství vlastníků jednotek bytového domu U Teplárny 7, 9 a 11, sídlem U Teplárny 1212/9, Praha 5 - Košíře, zast. JUDr. Martinem Řezáčem, advokátem, sídlem Nad Štolou 18, Praha 7, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3.4.2012, č.j. 15 Co 77/2012-188, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18.10.2011, č.j. 18 C 106/2008-163, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s požadavkem na jeho zrušení, případně též žádal zrušení jemu předcházejícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud"). K věci uvedl, že obvodní soud zamítl stěžovatelovu žalobu, kterou se domáhal, aby dvěma žalovaným byla uložena povinnost zaplatit částku 10 841,40 Kč s příslušenstvím, a to po částečném zpětvzetí původní žaloby a po částečném vyhovění co do částky 1 795,- Kč. Zamítavý rozsudek obvodní soud odůvodnil závěrem, že žalovaní mají vše uhrazeno, neshledal ani jejich prodlení, které nemohlo nastat, neboť stěžovatel přepracoval vyúčtování služeb až v průběhu soudního řízení a po skončení účetního období nelze žalovat neuhrazené zálohy, a námitku, že do porovnání předepsaných a uhrazených plateb nezahrnul mimořádné předpisy plateb do fondu oprav, přešel s tím, že tyto platby nebyly zahrnuty v žalobě a v jejím doplnění po poučení podle §118a obč. soudního řádu. Městský soud potvrdil prvostupňový rozsudek, a to ze stejných důvodů. Stěžovatel s názory obou soudů nesouhlasí. Odmítá názor, že nelze požadovat úhradu nezaplacených záloh, že je nutno je zahrnout do vyúčtování služeb, kdy žádný ze soudů neuvádí právní předpis, podle kterého by tyto zálohy měly být zahrnuty do vyúčtování, a nebylo by možno jinak jejich úhradu požadovat. Pokud soudy vyšly z názoru, který umožňuje neplatičům předepsané zálohy nehradit, aniž by byli povinni platit z toho vyplývající úrok z prodlení, porušily tím právo stěžovatele na soudní ochranu a řádný soudní proces (připomíná, že právní důvod požadované částky je předmětem úvah soudu, nikoli obsahem žaloby). Porušení stejného ústavního práva spatřuje stěžovatel i v názoru obou soudů, že neuplatnil v žalobě ani později požadavek na úhradu mimořádných plateb, a odkazuje na konkrétní ustanovení žaloby a jejích příloh. Stejně hodnotí i názor odvolacího soudu, podle něhož neprokázal, že při částečném zpětvzetí žaloby byly platby žalovaných určeny na úhradu žalobou požadované částky a nelze proto konstatovat, že by žaloba byla v této části podána důvodně, což se promítlo do výroku o nákladech řízení (podle stěžovatele byla tato souvislost v písemném zpětvzetí žaloby jednoznačně označena); v tomto bodě spatřuje navrhovatel i porušení ústavního práva na spravedlivou odměnu. V závěru stěžovatel formuloval názor, že postupem obou soudů došlo k porušení jeho základních práv stanovených v čl. 36 odst. 1 a čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a dodal, že k celému komplikovanému řízení nemuselo vůbec dojít, pokud by žalovaní respektovali předepsané měsíční platby a tyto hradili za bytové a nebytové jednotky v jejich vlastnictví a nehradili částky dle své úvahy, případně za nebytové jednotky dlouhodobě nehradili nic.
Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy a Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 90 Ústavy:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Čl. 28 Listiny:
Zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky. Podrobnosti stanoví zákon.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z předložených podkladů a z vyžádaného spisu obvodního soudu zjistil Ústavní soud následující rozhodné skutečnosti:
Stěžovatel se žalobou domáhal vůči dvěma žalovaným, kteří jsou vlastníky bytové jednotky a dvou nebytových jednotek, vydání platebního rozkazu, kterým by jim soud uložil povinnost zaplatit celkem 29 794,- Kč s úrokem z prodlení, jako neuhrazené částky záloh na plnění spojená s užíváním jednotek, příspěvku do fondu oprav a další související platby. Žalovaní nárok neuznávali, poukazovali na proces stanovení výše záloh a jejich vyúčtování, informovali, že na účet stěžovatele složili částku 15 000,- Kč, která by měla být vedena jako přeplatek, a vyjádřili přesvědčení, že konečně obdrží vyúčtování nákladů vůči skutečně uhrazeným zálohám. V replice k vyjádření žalovaných stěžovatel potvrdil připsání této sumy na jeho účet a sdělil, že částku použil na úhradu jejich dluhu, dále že provedl zápočet na dluh přeplatku vyúčtování služeb, žalobu ohledně částky 19 748,- Kč vzal zpět a požadoval nadále zaplacení částky 12 636,40 Kč s úrokem z prodlení. Po několika ústních jednáních vydal obvodní soud dne 21.12.2009 rozsudek č.j. 18 C 106/2008-94, kterým žalovaným uložil povinnost zaplatit částku 1 795,- Kč s úrokem z prodlení, v části ohledně částky 10 841,40 Kč žalobu zamítl a uložil stěžovateli nahradit žalovaným náklady řízení. Výroky ohledně merita zdůvodnil zjištěním o stanovení výše záloh na platby za služby spojené s užíváním jednotek a příspěvku do fondu oprav, náhradový výrok pak podle míry úspěchu a neúspěchu ve věci. Proti rozsudku soudu I. stupně (konkrétně proti nevyhovujícímu výroku a výroku o nákladech řízení) podal stěžovatel odvolání obsahující nesouhlas se závěry prvostupňového soudu, na jehož základě městský soud usnesením ze dne 31.8.2010, č.j. 15 Co 170/2010-111, napadené výroky zrušil, protože shledal, že stranou pozornosti žalobce i soudu I. stupně zůstala skutečnost, že zálohové platby podléhají zúčtování, proto po skončení zúčtovacího období se nelze úspěšně domáhat zaplacení záloh, že při provedení řádného vyúčtování se nezaplacené zálohy musejí promítnout v jeho výsledky (zpravidla jako nedoplatek na úhradě za poskytnutá plnění). Soud I. stupně měl ve smyslu §118a obč. soudního řádu vyzvat žalobce k revizi jeho procesního stanoviska o doplnění odpovídajících skutkových tvrzení a důkazních návrhů tak, aby bylo zřejmé, jaká byla skutečná cena plnění poskytovaných s užíváním jednotek z období, za které je žalováno, v jakém rozsahu byla žalovanými zaplacena a v jakém dosud zůstala dlužnou a jaký je žalobní požadavek z toho vyplývající. Připomenul, že povinnost k platbám záloh po skončení zúčtovacího období a provedení vyúčtování zaniká, o jejich zaplacení (o zaplacení záloh jako takových) s úspěchem žalovat nelze; dlužné zálohové platby se stávají položkou vyúčtování, z něhož mohou případně vzejít nedoplatky, k jejichž vymáhání je pak vlastník legitimován (skutečnost, že zálohové platby, pokud byly řádně stanoveny a předepsány, nebyly včas zaplaceny, může po vyúčtování najít výraz již jen v otázce příslušenství takové platby). V další fázi řízení vyzval obvodní soud stěžovatele k formulaci jeho procesního stanoviska, k čemuž stěžovatel sdělil, že na žalobě ohledně částky 10 841,40 Kč trvá, že ji nepožaduje za nedoplatek předepsaných záloh a vyúčtování služeb, nýbrž jako neuhrazené platby za byt a dvě garáže, a navrhl provedení důkazů listinami obsahujícími přepracovaná vyúčtování služeb za jednotky a roky, které jsou předmětem žaloby. V průběhu následujícího ústního jednání byl stěžovatel opětovně vyzván podle §118a obč. soudního řádu k revizi procesního stanoviska a k doplnění žalobních tvrzení tak, aby bylo zřejmé, jaká byla skutečná cena plnění poskytovaných s užíváním jednotek za období, za které je žalováno, v jakém rozsahu byla žalovanými zaplacena a v jakém případně dosud zůstala dlužnou a jaký je tedy žalobní požadavek z toho vyplývající. Po provedení dalšího dokazování obvodní soud žalobu zamítl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit náklady řízení; dospěl totiž k závěru, že stěžovatel vůči žalovaným nemá nesplněnou pohledávku z titulu nedoplatku příspěvku do fondu oprav a plateb za služby, a ohledně námitky stěžovatele, že žalovaní zcela opomenuli povinnost zaplatit nad rámec běžných plateb předepsané platby za montáž kalorimetrů a za opravu střechy a teras, podotkl, že z obsahu žaloby ani doplnění žalobních tvrzení nevyplývá, že by uvedené platby byly předmětem sporu, a že ze zápisu ze schůze shromáždění žádným způsobem nevyplývá, že by shromáždění rozhodlo případně schválilo povinnost žalovaných zaplatit tyto platby, tedy nebylo prokázáno, že by žalovaným povinnost zaplatit uvedené platby vůbec vznikla. Stěžovatel podal proti rozsudku obvodního soudu odvolání, ve kterém s názorem soudu I. stupně nesouhlasil. Městský soud pak rozsudek soudu I. stupně potvrdil a v odůvodnění svého rozsudku stěžovateli vysvětil (zejména str. 3 a 4) omyly formulované v odvolacích námitkách, kromě jiného zdůraznil, že přepracované vyúčtování bylo žalovaným doručeno až v průběhu řízení, že stěžovatel neuplatnil nárok na mimořádné předepsané platby, a ztotožnil se také se rozhodnutím o nákladech řízení.
III.
Po seznámení s předloženými podklady dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho na soudní ochranu, ve smyslu čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadenými rozhodnutími obecných soudů, ani v řízení předcházejících jejich vydání, nedošlo. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. na spravedlivý proces, teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelovo právo; stěžovatel se domáhá po žalovaných zaplacení dlužné částky, a to prostřednictvím obecného soudu. Pro úspěch v soudním sporu je však nezbytné, kromě jiného, aby tvrzená pohledávka vůči žalovaným měla oporu ve hmotném právu, tedy aby existovala, k čemuž žalobce musí navrhnout i patřičné důkazy a tak splnit svoji důkazní povinnost a unést břemeno důkazní. Jak vyplývá z předložených podkladů, stěžovatel existenci pohledávky neprokázal, a proto jsou jeho argumenty zařazené do ústavní stížnosti pouhou polemiku se závěry obecných soudů. Ústavní soud shledává, že obecné soudy svoje závěry ohledně zamítnutí stěžovatelovy žaloby v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětlily, proto na ně Ústavní soud odkazuje.
Pokud jde o namítané porušení čl. 28 Listiny, pak Ústavní soud dodává, že argumentace o zásahu do práva chráněného tímto ustanovením je zcela nepřípadná, neboť jeho obsahem je právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky, tedy práva tvořící obsah pracovního poměru (event. jiného pracovněprávního vztahu); účelem tohoto ustanovení je ochrana zaměstnance jako slabší strany. Z povahy sporu mezi stěžovatelem a žalovanými pak vyplývá, že v žádném případě nešlo o nárok z takového právního vztahu.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. s přihlédnutím ke skutečnostem plynoucích ze soudního spisu. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2012
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu