ECLI:CZ:US:2012:1.US.2731.12.1
sp. zn. I. ÚS 2731/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti společnosti M.V.M., s.r.o., IČO: 64 93 90 57, se sídlem Blatného 2316, Praha 5 - Stodůlky, zastoupené JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem v Praze, adresa pro doručování písemností Na Hřebenech II, 1718/8, 140 00 Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1.6.2012 č. j. 19 Co 85/2012-117, a proti rozsudku (pro zmeškání) Obvodního soudu pro Prahu 5, ze dne 7.3. 2011, č. j. 28 C 136/2009-24, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud zjistil z písemných materiálů následující.
Napadeným rozsudkem pro zmeškání soud uložil I. stupně stěžovatelce - jako žalované - povinnost vyklidit specifikovanou jednotku (garáž) a uložil jí povinnost zaplatit žalobci náklady řízení.
Rozsudek byl stěžovatelce doručen dne 7.4.2011. Dne 17.4.2011 stěžovatelka podala proti rozsudku odvolání a současně návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání. Tvrdila, že první jednání ve věci nařízené na 7.3.2011, zmeškala z omluvitelných důvodů, že byla založena v roce 1995 dvěma fyzickými osobami jako devizovými cizozemci, nikoli za účelem podnikání, ale za účelem vlastnictví předmětné nemovitosti, že nemá žádné zaměstnance, jejím jediným jednatelem je osamělá, vážně nemocná 731etá starobní důchodkyně, že ani ona ani druhý společník neovládají český jazyk, že jednatelka neumí ovládat datovou schránku, je jak v komunikaci tak i v dispozici s datovou schránkou odkázána na pomoc třetí osoby, že jednatelka byla v době od 24.1. do 21.2.2011 ze zdravotních důvodů v lázních na Jamajce, po příletu z lázní onemocněla a její zdravotní stav vyžadoval pobyt na lůžku až do 14.3.2011, kdy měla možnost se seznámit s dokumenty v datové schránce, tedy i s předvoláním k ústnímu jednání.
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 2.8.2011 č. j. 28 C 136/2009-96 návrhu stěžovatelky (dále též jako "žalovaná") vyhověl a napadený rozsudek pro zmeškání zrušil. Vzal za prokázané, že žalované bylo předvolání k ústnímu jednání doručeno do datové schránky a že žalovaná nebyla před vydáním rozsudku pro zmeškání nečinná, na zaslanou žalobu reagovala vyjádřením. Soud dospěl k závěru, že k doručení předvolání k ústnímu jednání došlo v okamžiku, kdy jediný jednatel žalované nebyl přítomen v ČR a nemohl předvolání převzít; je nutno vzít v úvahu i to, že v době konání jednání byla jednatelka žalované nemocná, což doložila lékařskou zprávou, a tudíž se nemohla dostavit. Soud tak uzavřel, že důvod, pro který žalovaná žádá zrušení rozsudku pro zmeškání je omluvitelný.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozhodl shora napadeným usnesením, že usnesení soudu I. stupně se mění tak, že se zamítá návrh žalované na zrušení rozsudku pro zmeškání. V odůvodnění uvedl především následující.
Soud může ve smyslu §153b odst. 4 o.s.ř. na návrh žalovaného zrušit rozsudek pro zmeškání, pokud žalovaný prokáže, že první jednání ve věci zmeškal z omluvitelných důvodů. Omluvitelným důvodem zmeškání jednání nemůže být okolnost, že nebyl splněn některý z předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání dle ust. §153b odst. 1 o.s.ř. (rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 1334/98), ani okolnost, která byla žalovanému známa předem, jestliže žádné objektivní okolnosti nebránily tomu, aby včas omluvil svou neúčast na jednání (rozhodnutí NS ČR sp. zn. 20 Cdo 330/98).
Odvolací soud uvedl, že žalovaná žádala o zrušení rozsudku pro zmeškání z důvodu absence zaměstnanců, osamělosti, vysokého věku, zdravotních obtíží a neznalosti českého jazyka a ovládání datové schránky na straně jednatelky. Podle odvolacího soudu však nejde o omluvitelné důvody dle ust. §153b odst. 4 o.s.ř., neboť je vnitřní záležitostí každé obchodní společnosti, jakého jednatele si zvolí, zda jde o osobu, která je či není schopna jednatelské povinnosti vykonávat. Jednatel je statutárním orgánem společnosti, jemuž náleží její obchodní vedení, je povinen konat s péčí řádného hospodáře; je-li společnosti známo, že jednatel své povinnosti vykonávat nemůže, záleží na ní, jaké kroky učiní, nemůže se však dovolávat neschopnosti svého jednatele jako "výhody" ve vztahu k třetím osobám.
Odvolací soud prohlásil, že druhý důvod, pro který žalovaná žádala zrušení rozsudku pro zmeškání, spočíval v tom, že se jednatelka nemohla seznámit s obsahem listiny doručené společnosti do datové schránky; v podstatě se jedná o zpochybnění doručení předvolání k ústnímu jednání nařízenému na den 7.3.2011. Doručení předvolání k jednání je, dle ust. §153b odst. 1 o.s.ř. předpokladem vydání rozsudku pro zmeškání. Jak bylo shora uvedeno, nedostatek doručení však nemůže být omluvitelným důvodem pro zrušení rozsudku pro zmeškání; krom toho, je zpochybnění doručení možné jen dle ust. §50d o.s.ř. návrhem na určení neúčinnosti doručení, který musí být podán do 15 dnů ode dne, kdy se účastník seznámil nebo mohl seznámit s doručovanou písemností. Jestliže žalovaná tvrdí, že se s doručovanou písemností seznámila dne 14.3.2011 a v 15 denní lhůtě návrh na určení neúčinnosti doručení nepodala, musí soud nadále vycházet z toho, že písemnost byla řádně doručena (dnem 10.2.2011 kdy uplynulo 10 dní od dodání datové zprávy do datové schránky příjemce), a to i v případě, že by se adresát s písemností vskutku nemohl seznámit z omluvitelných důvodů.
Odvolací soud dodal, že posledním důvodem, pro který žalovaná navrhovala zrušení rozsudku pro zmeškání je nemožnost jednatelky dostavit se k ústnímu jednání ze zdravotních důvodů. Aby mohl být tento důvod považován za důvod omluvitelný dle ust. §153b odst. 4 o.s.ř., muselo by se jednat o takové zdravotní důvody, které žalované resp. její jednatelce nebyly známy předem, případné které jí bránily v tom, aby se soudu mohla omluvit. Jinak řečeno, omluvitelným důvodem pro neúčast u ústního jednání, při němž byl vyhlášen rozsudek pro zmeškání, by mohla být náhlá zdravotní indispozice v den jednání či v den jednání bezprostředně předcházející, případně takový zdravotní stav, který znemožňoval omluvu (např. bezvědomí). O nic takového se však v případě žalované nejedná. Podle lékařské zprávy, kterou žalovaná předložila, byla její jednatelka dne 22.2.2011 vyšetřena v nemocnici Na Homolce, z důvodu akutního respiračního onemocnění a dalších chronických onemocnění jí byl doporučen klid na lůžku a domácí léčba po dobu 2 až 3 týdnů. Žalovaná, resp. její jednatelka již od 22.2.2011 věděla o tom, že se nebude moci jednání ze zdravotních důvodů zúčastnit, jde
tedy o okolnost, která jí byla známa předem; současně z lékařské zprávy nevyplývá, že by byl její zdravotní stav takového rázu, že by bylo možné dovodit existenci objektivních okolností bránících jí v omluvě neúčasti u jednání. Žalovaná měla možnost se v době minimálně od 22.2.2011 do 7.3.2011 z ústního jednání ze zdravotních důvodů omluvit a vydání rozsudku pro zmeškání tak zabránit. Z uvedeného vyplývá, že ani zdravotní stav (nemoc) jednatelky žalované není omluvitelným důvodem, pro který by bylo možné vyhovět návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání.
Odvolací soud uzavřel, že soud I. stupně dospěl k nesprávnému závěru, že omluvitelným důvodem zrušení rozsudku pro zmeškání je nedostatek v doručení předvolání k jednání, tedy chybějící předpoklad vydání rozsudku pro zmeškání, přestože takový nedostatek by mohl být jen odvolacím důvodem; doručení předvolání neřešil ani z pohledu ust. §50d o.s.ř. (poznámka : návrh na neúčinnost doručení). Stejně nesprávný je i závěr prvního soudu, že omluvitelným důvodem zrušení rozsudku pro zmeškání je dlouhodobá nemoc jednatelky žalované, o níž věděla předem a nic jí nebránilo v tom, aby svoji neúčast ujednání omluvila.
Odvolací soud - s ohledem na vše shora uvedené - usnesení soudu I. stupně změnil, neboť neshledal omluvitelný důvod, pro který žalovaná zmeškala první jednání ve věci, při němž byl vyhlášen rozsudek pro zmeškání.
II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušit v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů, která prý porušují její základní práva na ochranu majetku, na soudní ochranu a na spravedlivé řízení (zejména čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
V konkrétnostech namítá zejména následující.
1) Dne 25. 3. 2009 vydal soud I. stupně výzvu podle ustavení §114b o. s. ř, jíž stěžovatelce uložil, aby se k podané žalobě písemně vyjádřila. Stěžovatelka (žalovaná) byla v řízení vedeném před soudem I. stupně procesně aktivní, na výzvu Obvodního soudu pro Prahu 5 neprodleně písemně reagovala, a to vyjádřením k žalobě ze dne 20. 4. 2009, a replikou ze dne 29.4. 2009, která byla doručena do podatelny Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 29.4. 2009. Stěžovatelka opakovaně v obou vyjádřeních nárok uplatněný žalobou "výslovně zcela neuznala" a navrhla soudu I. stupně zamítnutí žaloby v celém rozsahu. Poté soud I. stupně v období od 25. 3. 2009 do 28.1. 2011 (kdy mělo být vyhotoveno předvolání k ústnímu jednání nařízeného na den 7.3. 2011, při němž byl vyhlášen touto ústavní stížnosti napadený rozsudek pro zmeškání), neučinil vůči stěžovatelce - bez zjevného důvodu - žádný procesní úkon.
Stěžovatelka uvedla, že za těchto okolností nelze na ní spravedlivě požadovat, aby z důvodu podaného žalobního návrhu, den za dnem, vyčkávala připravena, zda obecný soud vůči ní učiní nějaký procesní úkon s obavami, že by v důsledku objektivních okolnosti mohl něco zmeškat, a to - mimo jiné - s tak fatálními důsledky, jako je procesní neúspěch ve věci.
Stěžovatelka dodala, že smyslem a účelem institutu koncentrační výzvy a následného rozsudku pro zmeškání je, pro případ jakékoliv procesní pasivity žalovaného konstituovat (bez dalšího) zákonnou fikci nespornosti nároku uplatňovaného žalobcem; na tomto základě je pak nalézací soud oprávněn rozhodnout ve věci samé rozsudkem bez toho, aby byla "slyšena druhá strana" "a skutková stránka nápadu (konkrétní právní věci) byla v probíhajícím řízení podrobena dokazování v rozsahu nezbytném pro spolehlivé zjištění skutečností, které jsou mezi účastníky sporné".
Stěžovatelka dále prohlásila, že soud I. stupně rozhodl o meritu věci rozsudkem pro zmeškání, přestože žalobní tvrzení jsou zcela evidentně založena na nepravdivých skutkových tvrzeních žalobce obsažených v žalobě; to, že tvrzení žalobce jsou nepravdivá, zcela zjevně vyplývalo z písemných vyjádření stěžovatelky (žalované), které měl soud I. stupně k dispozici řadu měsíců před ústním jednáním, při němž byl rozsudek pro zmeškání vyhlášen.
2) V době od 24.1. 2011 do 21.2. 2011 - tedy v době, kdy mělo být stěžovatelce do datové schránky doručováno předvolání k ústnímu jednání nařízeného soudem I. stupně na den 7.3.2011, při němž byl vyhlášen touto ústavní stížností napadený rozsudek pro zmeškání - byl jediný zástupce obchodní společnosti M.V.M. s.r.o. (jediná jednatelka) paní E. M. ze zdravotních důvodů v lázních na Jamajce a k datové schránce této obchodní společnosti tak objektivně neměla žádný přístup. Ihned po příletu z lázní (ode dne 22.2. 2011) pak vážně onemocněla a její zdravotní stav vyžadoval pobyt na lůžku, a to až do 14.3. 2011, a k datové schránce této obchodní společnosti tak objektivně opět neměla reálný přístup. Až 14. 3. 2011 měla E. M. možnost "sehnat" někoho, kdo ovládá český i ruský jazyk, aby se podíval do datové schránky obchodní společnosti a sdělil jí v její mateřštině obsah "do tohoto média doručených dokumentů". Proto - ze zcela objektivních důvodů - tak stěžovatelka zmeškala ústní jednání nařízeného Obvodním soudem pro Prahu 5 na den 7. 3. 2011; to proto, že o nařízeném ústním jednání objektivně (reálně) neměla žádné povědomí a při tomto prvním jednání byl vyhlášen touto ústavní stížností napadený rozsudek pro zmeškání.
3) Stěžovatelka konečně podala návrh na odložení vykonatelnosti napadených soudních rozhodnutí.
III.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. To znamená, že pouze v případě, kdy návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat také věcně.
Podstatou námitek ústavní stížnosti rekapitulovaných v bodě II. 1) tohoto usnesení Ústavního soudu je názor stěžovatelky, že v její věci nemělo být rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání. Stěžovatelka tím v podstatě namítá nesplnění předpokladů pro vydání takového rozsudku.
Již odvolací soud stěžovatelce v napadeném usnesení vysvětlil, že chybějící předpoklady vydání rozsudku pro zmeškání jsou (jen) odvolacím důvodem (str. 4 napadeného usnesení). Tento názor koresponduje i s judikaturou obecných soudů (srov. např. rozhodnutí obecných soudů citovaná v usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2009 sp. zn. II. ÚS 2129/09 nebo na usnesení ze dne 22. 6. 2006 sp. zn. I. ÚS 312/06 či judikaturu Nejvyššího soudu napadeným usnesením městského soudu citovanou).
Zásadní pak je, že v nyní posuzované věci stěžovatelka proti napadenému rozsudku pro zmeškání odvolání podala (srov. str. 1 napadeného usnesení, str. 1 usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 8. 2011 č. j. 28 C 136/2009-96, bod 41. ústavní stížnosti), o kterém dosud nebylo rozhodnuto (srov. dotaz na Městský soud v Praze ke sp. zn. 19 Co 303/2012).
Tudíž, ústavní stížnosti je v tomto rozsahu dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů (příp. dalších orgánů veřejné moci) pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině práva podústavního.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Pokud jde o námitky ústavní stížnosti rekapitulované v bodě II. 2) tohoto usnesení Ústavního soudu, postačí pro stručnost poukázat na racionálně akceptovatelné vypořádání se s těmito námitkami v napadeném usnesení městského soudu; (to plyne i z rekapitulace rozhodovacích důvodů napadeného usnesení městského soudu uvedené v bodě I. tohoto usnesení Ústavního soudu).
Ústavní soud k tomu uvádí, že důsledně vzato si ústavní stížnost protiřečí. Stěžovatelka totiž na jedné straně namítá, že - pro pobyt se v zahraničí - neměla objektivně přístup k datové schránce, což by dle ní měly vzít obecné soudy (i soud Ústavní) v její prospěch v úvahu. Na druhou stranu však sama uznává, že v jejím případě by se zřetelem na §50d odst. 4 o.s.ř. (dle kterého omluvitelným důvodem pro rozhodnutí o neúčinnosti doručení nemůže být skutečnost, že v případě podnikající fyzické a právnické osoby se na adrese doručování nikdo nezdržuje) nemohla být konstatována neúčinnost doručení pro nezdržování se na adrese doručování (bod 40. ústavní stížnosti). Stěžovatelka se tak ve svých důsledcích domáhá obejití smyslu a účelu §50d odst. 4 o.s.ř., založeného na přísnějších požadavcích ohledně přebírání si doručovaných písemností u fyzických a právnických podnikajících osob, z důvodu presumpce jejich profesionality apod.
Pokud konečně stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12.5.2011 sp. zn. I. ÚS 3571/10, je tento nález pro nyní posuzovanou věc nepoužitelný, neboť obě věci jsou skutkově i právně nesrovnatelné. Totiž, v citovaném nálezu byla posuzována rozhodnutí obecných soudů, mezi nimiž nebyl rozsudek pro zmeškání, a nebyly tak tehdy zkoumány otázky nyní stěžovatelkou předložené (nedostatek podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání, omluvitelnost důvodů zmeškání prvního jednání ve věci dle §153b odst. 4 o.s.ř.).
V.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost, zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh jednak nepřípustný, jednak zjevně neopodstatněný, odmítl.
Se zřetelem k tomu nevyhověl Ústavní soud ani návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Ostatně, sám napadený rozsudek pro zmeškání dosud nenabyl právní moci (srov. též bod 43 ústavní stížnosti), a tudíž ani nenabyl vykonatelnosti; proto ani z povahy věci odložit (neexistující) vykonatelnost nelze.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2012
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu