ECLI:CZ:US:2012:1.US.2794.12.1
sp. zn. I. ÚS 2794/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky KOMETA PS, a.s., se sídlem Sportovní 486/4, 602 00 Brno, IČ: 60721651, zastoupené JUDr. Janem Hrbáčkem, advokátem, se sídlem Kachlíkova 15, 635 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2012, č.j. 23 Cdo 1088/2011-150, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 12. 2010, č.j. 4 Cmo 295/2010-86, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2010, č. j. 17 Cm 105/2009-73, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. 9. 2010, č. j. 17 Cm 105/2009-73, nepřipustil vstup stěžovatelky do řízení (Poznámka: o ochranu před nekalou soutěží; v tomto řízení stěžovatelka původně vystupovala v postavení žalobce) jako vedlejšího účastníka na straně žalobce (tj. advokátní kanceláře Paroubek, Zrůstek, Lůdl, v.o.s. jako insolvenčního správce stěžovatelky). Krajský soud dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky stanovené zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon 182/2006 Sb."), pro to, aby postupem podle §93 o.s.ř. připustil vstup stěžovatelky do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalobce; pokud by tak soud učinil, porušil by tím speciální právní úpravu (tj. §263 a 264 citovaného zákona) a nastolil tak protiprávní stav.
Krajský soud vycházel z toho, že v průběhu zahájeného řízení o ochranu před nekalou soutěží bylo proti stěžovatelce (tehdy v postavení žalobkyně) na základě vyhlášky - usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 7. 2009, č.j. KSBR 24 INS 4201/2009-A-2, s účinky nastalými téhož dne, zahájeno insolvenční řízení. Na základě usnesení téhož soudu
ze dne 5. 10. 2009, č.j. KSBR 24 INS 4201/2009-A-82, byl zjištěn úpadek stěžovatelky, na její majetek byl prohlášen konkurz a insolvenčním správcem byl ustanoven žalobce. Krajský soud v Brně proto oznámením ze dne 5. 10. 2009, č.j. 17 Cm 105/2009-36, vyzval insolvenčního správce stěžovatelky v souladu s účinky vyplývajícími z §263 ve spojení s §264 zákona č. 182/2006 Sb. ke sdělení, zda podá návrh na pokračování v řízení; oznámení bylo insolvenčnímu správci doručeno (stejně jako stěžovatelce) dne 13. 11. 2009. Insolvenční správce (dále také "žalobce") podal návrh na pokračování v řízení dne 20. 11. 2009; návrh na pokračování v řízení podala též stěžovatelka dne 16. 11. 2009. Krajský soud zdůraznil, že dnem, kdy došel soudu návrh žalobce na pokračování v řízení, se žalobce stal účastníkem řízení místo stěžovatelky.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 7. 12. 2010, č.j. 4 Cmo 295/2010-86, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud zdůraznil, že z §246 odst. 1 zákona č. 182/2006 vyplývá, že prohlášením konkurzu přechází na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou a vykonávat též práva a povinnosti, která příslušejí dlužníkovi, pokud souvisejí s majetkovou podstatou. Z §264 téhož zákona pak vyplývá, že v přerušených řízeních, ve kterých v době prohlášení konkurzu dlužník vystupoval jako žalobce nebo jiný navrhovatel, jakož i v dalších řízeních, ve kterých uplatňoval své pohledávky nebo jiná práva týkající se majetkové podstaty, lze pokračovat na návrh insolvenčního správce. Dnem, kdy došel soudu jeho návrh na pokračování v řízení, se insolvenční správce stává účastníkem řízení místo dlužníka. Ze zákona tedy jasně vyplývá, že účastníkem řízení přerušeného prohlášením konkurzu, v němž dlužník vystupuje jako žalobce, se dnem, kdy soudu došel návrh insolvenčního správce na pokračování v řízení, stává žalobcem místo dlužníka insolvenční správce. Protože na insolvenčního správce (žalobce) přešla prohlášením konkurzu oprávnění nakládat s majetkovou podstatou i výkon práv a plnění povinností, které příslušejí dlužníkovi, nemůže mít dlužník (stěžovatelka) právní zájem na výsledku řízení, neboť tento zájem reprezentuje a hájí místo dlužníka (stěžovatelky) jako účastník řízení insolvenční správce (žalobce).
Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 2. 2012, č.j. 23 Cdo 1088/2011-150, dovolání stěžovatelky odmítl. Dovolací soud uvedl, že dovolání není přípustné v prvé řadě s ohledem na §237 o.s.ř., neboť se v souzené věci nejedná o rozsudek ve věci samé, nýbrž o usnesení, kterým se řeší procesní otázka. Věcí samou je věc, která je tím předmětem, pro nějž se řízení vede a o nároku uplatněném žalobou. Rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o nepřipuštění vedlejšího účastníka do řízení, je rozhodnutím procesního charakteru, které věcně neřeší práva a povinnosti účastníků uplatněná žalobou, a není tedy rozhodnutím o věci samé. Dále Nejvyšší soud uvedl, že dovolání (po vyloučení aplikace §238 o.s.ř.) není přípustné ani podle §238a o.s.ř., neboť v souzené věci nebylo vydáno soudy usnesení v insolvenčním řízení, nýbrž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o vstupu vedlejšího účastníka na straně žalobce do řízení o ochranu před nekalou soutěží. Dovolací soud konečně uzavřel s tím, že z žádného dalšího ustanovení (a to ani z §239 o.s.ř., kterým je upravena přípustnost dovolání proti nemeritorním rozhodnutím odvolacího soudu) však nevyplývá přípustnost dovolání proti danému usnesení odvolacího soudu.
II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti, kterou napadla v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, v podstatě tvrdí, že uvedenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 26 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelka v prvé řadě rekapitulovala skutkový a procesněprávní stav souzené věci. Zdůraznila, že její nepřipuštění do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalobce porušuje čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to v důsledku nepřiměřeně restriktivního a formalistického výkladu §93 o.s.ř. Stejně tak toto nepřipuštění do řízení omezuje i její právní zájem na výsledku řízení; to platí i za podmínek uplatňování §264 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., neboť na žalobce (insolvenčního správce) jistě nepřechází základní právo stěžovatelky na svobodné podnikání a ani nemůže vést k omezení základního práva stěžovatelky na přístup k soudu. Extenzivní výklad §264 odst. 1 citovaného zákona soudy, které nerespektovaly podstatu a smysl uvedeného ustanovení, není ničím jiným než dalším zásahem do uvedeného stěžovatelčina základního práva.
Stěžovatelka dále poukázala na nedostatečné a nepřesvědčivé odůvodnění napadených usnesení soudů prvního i druhého stupně, ve kterém spatřuje porušení zákazu libovůle; to především s ohledem na to, že nejsou zřejmé důvody rozhodnutí, chybí dostatečné vysvětlení právních úvah a vyvození logické souvislosti. Stěžovatelčino základní právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces bylo prý porušeno také nepřiměřeně restriktivním a formalistickým výkladem §238a o.s.ř. [resp. §238a odst. 1 písm. a) o.s.ř.] Nejvyšším soudem, neboť ten napadené usnesení odvolacího soudu "vyhodnotil jako takové, které nebylo vydáno v insolvenčním řízení". Stěžovatelka považuje spor o to, zda insolvenční správce (žalobce) vstoupil postupem dle §264 zákona č. 182/2006 Sb. do řízení místo stěžovatelky (dlužníka), či zda nadále stěžovatelka (dlužník) zůstává hlavním účastníkem řízení, za svou povahou insolvenční řízení (jeho nedílnou součást).
Dle stěžovatelky obecné soudy omezily i její právo vlastnit majetek (poněvadž jí zamezily účast na soudním řízení týkající se její pohledávky) a její právo na ochranu podnikání (neboť se domáhala náhrady škody z nekalé soutěže)
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti vždy, kdy došlo - event. - k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem; to činí až tehdy, jestliže takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody účastníků řízení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním či obchodněprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) běžné soudní praxe. Proto Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou zásadně záležitostí soudů obecných.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů běžného práva, lze jej hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv či svobod, případně pomíjí-li možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu (jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému doktrinálnímu chápání dotčených právních institutů) a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je-li v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu, či je-li v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Ústavní soud usuzuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých (napadených) rozhodnutí, neboť ta splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením §157 o. s. ř. Ani z ústavněprávního hlediska jim podle přesvědčení Ústavního soudu nelze nic vytknout.
Z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatelka před Ústavním soudem v podstatě jen reprodukuje odlišný názor na výklad podústavního práva, který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Ústavní soud je povolán toliko k hodnocení, zda soudy v dané věci podaný výklad není svévolný, zda nemá iracionální základ, resp. zda není zcela extrémní (viz výše). Takový závěr však dovodit nelze; právní názory, které obecné soudy aplikovaly - jak již bylo uvedeno - také rozumně a uspokojivě odůvodnily. Stěžovatelka v ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice s nimi, a dožaduje se přezkumu Ústavním soudem v postavení jakoby další soudní instance. Tou však Ústavní soud podle svého ústavního vymezení není a být ani nemůže (srov. čl. 83 Ústavy ČR).
Ústavní soud dovozuje, že v souzené věci (ve které bylo v důsledku prohlášení konkursu řízení přerušeno) je efektivním nositelem právního zájmu stěžovatelky insolvenční správce (žalobce), který v intencích právní úpravy (tj. §264 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb.) podal návrh na pokračování v řízení a stal se účastníkem řízení místo stěžovatelky, za níž také jedná. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani stěžovatelčina úvaha o omezování jejího vlastnického práva či práva na ochranu podnikání, která není - za stavu, kdy je zjištěn její úpadek, na její majetek byl prohlášen konkurz a insolvenčním správcem byl ustanoven žalobce - ničím jiným než úvahou zavádějící a spektakulární. Ústavní soud v této souvislosti, a tedy i v intencích dopadu ustanovení §264 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. na souzenou věc [tj. za situace, kdy v přerušeném řízení ve věci samé, tj. v řízení o ochranu před nekalou soutěží, se pokračuje na návrh žalobce (insolvenčního správce)] poukazuje také na obecnější judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž je vyloučeno, aby bylo vedlejšímu účastníkovi rozhodnutím ve věci samé přisouzeno právo nebo byla uložena povinnost, jež tvoří předmět sporu ve věci samé (David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol. Občanský soudní řad. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009, s. 444). Ústavní soud také nemůže přisvědčit stěžovatelce že se v případě řešení otázky vedlejšího účastenství v pokračujícím řízení ve věci samé, jedná svou povahou o insolvenční řízení (nebo dokonce, že by řízení ve věci samé bylo nedílnou součástí insolvenčního řízení) a tedy, že by snad bylo přípustným dovolání podle §238a o.s.ř. Ústavní soud proto nemůže výklad Nejvyššího soudu považovat (na rozdíl od stěžovatelky) za nepřiměřeně restriktivní a formalistický, ba naopak jedná se o výklad přiléhavý.
Rozhodnutí obecných soudů, jež byla v souzené věci přijata, nemohou být chápána jako případ svévolné aplikace normy podústavního práva ani jako rozhodnutí překvapivá; je totiž zřejmé, že se obecné soudy uplatněnými právními názory pohybují v rámci běžné rozhodovací praxe. Ústavní soud dovozuje, že jiné představy na straně stěžovatelky tedy nemůže potvrzovat ani její poukaz na údajnou svévolnou aplikaci norem podústavního práva nebo na nedostatečné a nepřesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudních. Ústavní soud nemá, co by dále v této věci dodal.
Se zřetelem na ústavně zcela přijatelné argumenty obecných soudů nemůže obstát ani odkaz stěžovatelky na porušení jejího práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny a dalších v ústavní stížností uvedených ustanovení Ústavy ČR, Listiny a Úmluvy.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených práv či svobod, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2012
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu