ECLI:CZ:US:2012:1.US.2839.11.1
sp. zn. I. ÚS 2839/11
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 30. května 2012 sp. zn. I. ÚS 2839/11 ve věci ústavní stížnosti HS INKASO, s. r. o., se sídlem Vodňanského 538/4, 150 00 Praha 5, IČ: 49618521, proti výrokové části III usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2011 č. j. 29 Co 421/2010-171, jíž bylo stěžovatelce uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady exekučního řízení, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a F. H. jako vedlejšího účastníka řízení.
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2011 č. j. 29 Co 421/2010-171 se ve výroku III zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 5. 2011 č. j. 29 Co 421/2010-171 ve věci exekuce oprávněné HS INKASO, s. r. o., (dále jen "stěžovatelka") proti povinnému F. H. (dále jen "vedlejší účastník") o 116 369,83 Kč s příslušenstvím a nákladů exekuce a o zastavení exekuce k odvolání vedlejšího účastníka proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 12. 2009 č. j. 13 Nc 13863/2005-82 usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I a II změnil tak, že se exekuce nařízená usnesením Obvodního osudu pro Prahu 4 ze dne 16. 5. 2005 č. j. 13 Nc 13863/2005-6 zastavuje (výroková část I), nepřiznal soudnímu exekutorovi JUDr. Milanu Usnulovi, Exekutorský úřad Praha 9, náklady exekuce (výroková část II) a rozhodl, že stěžovatelka (oprávněná) je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi (povinnému) náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 14 606,45 Kč.
Městský soud v Praze poukázal především na to, že soud prvního stupně usnesením ve výroku I zamítl návrh vedlejšího účastníka na odklad provedení exekuce podle §266 odst. 1 a 2 o. s. ř. a výrokem II zamítl návrh vedlejšího účastníka na zastavení exekuce, nařízené usnesením soudu prvního stupně ze dne 16. 5. 2005 č. j. 13 Nc 13863/2005-6 podle vykonatelného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2003 č. j. 34 Cm 279/2001-19. Vrchní soud v Praze však usnesením ze dne 9. 9. 2010 č. j. 11 Cmo 107/2010-52 uvedený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2003 č. j. 34 Cm 279/2001-19 (tj. exekuční titul) pro zmatečnost zrušil, neboť shledal důvody zmatečnosti tohoto rozhodnutí podle §229 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Městský soud v Praze v nyní napadeném usnesení dále konstatoval, že zrušení rozhodnutí, jež bylo podkladem nařízení exekuce, je důvodem zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř.; proto postupem podle §220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 12. 2009 č. j. 13 Nc 13863/2005-82 změnil a exekuci zastavil. Městský soud dále - pokud šlo o náklady řízení před soudy obou stupňů - zdůraznil, že rozhodující je procesní výsledek řízení, jímž je procesní úspěch vedlejšího účastníka (povinného), neboť exekuce byla zastavena, a to bez ohledu na důvody zastavení; proto bylo stěžovatelce (ve výrokové části III) uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před soudy obou stupňů.
II.
Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2011 č. j. 29 Co 421/2010-171 ve výrokové části III, neboť jím byl porušen čl. 95 odst. 1 Ústavy, základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i její základní právo na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě vylíčila skutkové okolnosti a dosavadní průběh řízení před obecnými soudy. Uvedla, že Městský soud v Praze měl v případě náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů postupovat dle §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a rozhodnout, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku z důvodu zastavení exekučního řízení. Stěžovatelka zdůraznila, že zastavení exekučního řízení nezavinila, neboť exekuční titul byl zrušen pro pochybení Městského soudu v Praze (poznámka: to proto, že vedlejšímu účastníkovi ustanovil v rozporu s právními předpisy jako opatrovníka vyššího soudního úředníka, což stěžovatelka nemohla ovlivnit). V této souvislosti poukázala na judikaturu Ústavního soudu, především na jeho nález ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 594/10 (N 167/58 SbNU 449). Stěžovatelka svoji argumentaci uzavřela tak, že Městský soud v Praze souzenou věc (náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů) nesprávně (právně) posoudil proto, že byť došlo k zastavení exekuce nikoli zaviněním stěžovatelky (oprávněné), chybně postupoval "podle procesního výsledku, jímž byl procesní úspěch povinného", a nikoli dle §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. či dle §89 exekučního řádu, dle něhož byl povinen posuzovat zavinění stěžovatelky ve vztahu k zastavení řízení (kdy zavinění stěžovatelky tu dáno nepochybně nebylo), a zcela opominul judikaturu Ústavního soudu.
Stěžovatelka vyslovila nesouhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.
III.
Městský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření uvedl, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Vedlejší účastník F. H. (povinný) se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
IV.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné náležitosti, a že proto nic nebrání jejímu projednání a rozhodnutí ve věci samé.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud již mnohokrát dal ve své judikatuře najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, jestliže zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo. Rozhodování o nákladech řízení je však i přesto, že se jedná o otázku podružnou, integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu.
Ústavní soud proto může věcně přezkoumat rozhodnutí obecného soudu o nákladech řízení jen z výjimečných a zjevných důvodů, z nichž vyplývá, že bylo dotčeno stěžovatelčino základní právo na spravedlivý proces dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. V této souvislosti se proto jedná o takový výklad a aplikaci práva, které jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy v zásadě nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy či svobodami účastníka řízení, musí takové vady dosáhnout značné intenzity (např. zcela extrémním vybočením ze standardů procesu), aby bylo vůbec dosaženo ústavněprávní roviny věci. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem přezkumu ústavněprávního.
Ústavní soud v souzené věci zdůrazňuje, že stěžovatelka (jako oprávněná) právem vycházela z existence vykonatelného exekučního titulu; její účast či zavinění na zastavení exekuce nelze v žádném ohledu dovozovat. Stěžovatelka přesvědčivě zdůraznila, že exekuční titul byl zrušen pro pochybení Městského soudu v Praze, což nemohla ani předvídat ani ovlivnit. Rozhodnutí obecného soudu o povinnosti stěžovatelky zaplatit vedlejšímu účastníkovi (povinnému) náklady řízení s poukazem na procesní úspěch vedlejšího účastníka - jestliže byl exekuční titul Vrchním soudem v Praze zrušen pro zmatečnost se zřetelem na nedostatky na straně Městského soudu v Praze - nepovažuje tedy Ústavní soud za akceptovatelné a souladné se základním právem stěžovatelky na spravedlivý proces, jehož se dovolává.
Obdobně rozhodl Ústavní soud ve srovnatelné věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 594/10, na niž i sama stěžovatelka poukázala.
Ústavní soud za tohoto stavu dospěl k závěru, že Městský soud v Praze napadeným usnesením ve výroku III o nákladech řízení porušil základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.
Tvrzeným porušením ostatních základních práv stěžovatelky se již nezabýval, neboť by to bylo nadbytečné.
Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2011 č. j. 29 Co 421/2010-171 ve výrokové části III zrušil.