ECLI:CZ:US:2012:1.US.2883.12.1
sp. zn. I. ÚS 2883/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Hošek Motor a.s., se sídlem Žarošická 17, 628 00 Brno, zastoupené JUDr. Vladimírem Bulinským, advokátem, se sídlem tř. Kpt. Jaroše 13, 602 00 Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2011, č. j. 2 T 209/2010-452, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. 7 To 611/2011, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 7. 2012, stěžovatelka napadla rozsudek Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 18. 10. 2011, č. j. 2 T 209/2010-452 (dále jen "rozsudek městského soudu"), kterým byl obžalovaný T. K. shledán vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea druhá zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"), a dále rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. 7 To 611/2011 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), jímž byl rozsudek městského soudu k odvolání obžalovaného T. K. v celém rozsahu zrušen a tento byl zproštěn obžaloby. Stěžovatelka měla v daném řízení postavení poškozeného.
Stěžovatelka jednak namítá, že rozsudek krajského soudu jí byl vadně doručován na adresu, která přestala být aktuální již na konci roku 2004. Tím jí byla odňata možnost domáhat se svých práv formou podání podnětu Nejvyššímu státnímu zástupci k podání dovolání ve věci.
Dále pak je stěžovatelka přesvědčena, že co se týče postupu soudu prvého stupně, důvody k jejímu odkázání na občanskoprávní řízení nebyly dány, kdy i soudem ustanovená znalkyně označila vyčíslení škody za možné. Pokud jde o postup soudu stupně druhého, stěžovatelka má za to, že obžalovaným předložené vyjádření vypracované K. jí mělo být doručeno s dostatečným předstihem před konáním veřejného zasedání, jinak došlo k porušení principu rovnosti zbraní. Stěžovatelka není přesvědčena o objektivitě tohoto vyjádření. Revizní znalecký posudek pak soud nepovažoval za nutné provést s odůvodněním, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu. To však stěžovatelka považuje za absurdní, neboť při formulaci závěru o tomto nenaplnění soud vycházel právě z onoho vyjádření.
Stěžovatelka má za to, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní soud, po uvážení vznesených námitek, dospěl k závěru, že ústavní stížnosti nelze vyhovět. Rozsudek městského soudu byl již dříve zrušen rozsudkem krajského soudu a vzhledem k tomu musel Ústavní soud v tomto bodě považovat ústavní stížnost za nepřípustnou. Ve zbytku ji shledal zjevně neopodstatněnou.
Nutno připomenout, že úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Fyzická nebo právnická osoba může podat ústavní stížnost proti zásahu orgánu veřejné moci pouze jestliže tvrdí, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Ústavní soud není vrcholem soustavy orgánů veřejné moci a není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování a procesních postupů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by na úkor stěžovatele veřejná moc vykročila z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv a svobod (čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy).
K porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky však nemohlo dojít, neboť napadeným rozhodnutím nebylo autoritativně zasaženo do její právní sféry a obsahově rozhodováno o jejích právech či povinnostech. Podle trestního řádu má poškozený právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit; poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. V trestním řízení však nejde v prvé řadě o věc a právo poškozeného či jakékoliv jiné fyzické nebo právnické osoby (jak to vyplývá z čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny), ale o právo a věc státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy), aby bylo ve veřejném zájmu stíháno a odsuzováno jednání, které zákon označuje za trestné. Ústavní soud zakotvení těchto práv poškozeného do trestního řádu chápe jako beneficium legis dané zákonodárcem. Nejedná se o základní práva zaručená ústavním pořádkem (obdobně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2997/07, I. ÚS 1719/10). Nutno zdůraznit, že existence nebo neexistence předchozího formálního postavení poškozeného není zásadně rozhodná pro posouzení nároků eventuálně uplatňovaných v řízení občanskoprávním.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh z části nepřípustný a z části zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2012
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu