ECLI:CZ:US:2012:1.US.2924.11.1
sp. zn. I. ÚS 2924/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele D. N., zastoupeného JUDr. Liborem Petříčkem, advokátem, se sídlem Kodymova 2526/4, 158 00 Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 5 To 234/2011, za účasti Městského soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení obecného soudu. Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho základní práva plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 5 To 234/2011, byla zamítnuta stížnost stěžovatele, kterou brojil proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 24 T 86/2006, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19. 6. 2006, sp. zn. 24 T 86/2006, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 61 To 344/2006, byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody jednoho roku a zároveň mu bylo uloženo ochranné léčení sexuologické s protialkoholním zaměřením ústavní formou.
Dne 4. 4. 2011 stěžovatel požádal o obnovu řízení, kdy, stručně řečeno, poukazoval na výpověď poškozené, které měl pachatel sdělit, že pochází z Pardubic a bydlí na ubytovně v Bráníku, zatímco stěžovatel sám pochází z Kolína a v Praze bydlel u rodičů na Pankráci. Vlastním šetřením rodinných příslušníků stěžovatele bylo zjištěno, že v inkriminovaném období skutečně na ubytovnách v Bráníku bydlelo nejméně 5 mužů z Pardubic, navíc jeden se z ubytovny odhlásil den po skutku, který je stěžovateli dáván za vinu.
Toto své zjištění stěžovatel podrobně rozvedl v ústavní stížnosti. V rámci ústavněprávní argumentace uvedl toliko, že obecné soudy se nevypořádaly se všemi skutečnostmi (důkazy) ve prospěch stěžovatele, které vyšly najevo a mohly mít vliv na původní rozhodnutí. V tom spatřuje porušení práva na spravedlivý proces.
II.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, znamenajícím průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. K jeho uplatnění musí být naplněny předpoklady zakotvené v §278 odst. 1 trestního řádu. Podle tohoto ustanovení lze obnovu řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, povolit, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině.
Obecné soudy musí tedy vždy zkoumat, zda nové skutečnosti či důkazy jsou způsobilé, samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstala původní skutková zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou totiž způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu.
V posuzovaném případě se soud prvního stupně podrobně zabýval všemi důkazy a argumenty stěžovatele. Porovnal nově navržené důkazy se skutečnostmi již známými a důkazy již provedenými a splnění podmínek pro povolení obnovy řízení neshledal. Pokud jde o zjištění, že na ubytovnách v rozhodné době bydlelo více mužů z Pardubic, vyložil již Obvodní soud pro Prahu 7, že poškozená pachatele zcela výstižně popsala včetně charakteristických řečových a mimických znaků, a její výpověď byla shledána věrohodnou (str. 2 usnesení). Skutečnost, že dle výpovědi poškozené o sobě pachatel tvrdil, že je z Pardubic, soud prvního stupně logicky považoval za lež, prostřednictvím níž se pachatel snažil záměrně zmařit své ztotožnění. Pokud v návrhu na obnovu řízení stěžovatel dále uvedl, že znalci opomněli zjistit a konstatovat, že od dětství trpěl Aspergerovým syndromem, vypořádává soud prvního stupně tuto námitku podrobnými znaleckými zjištěními k osobě stěžovatele, kdy snížené ovládací schopnosti stěžovatele v době spáchání skutku byly zohledněny při výměře trestu při spodní hranici sazby. Již soud prvního stupně podrobně odůvodnil, proč se domnívá, že stěžovatelem navržené důkazy nemohou mít spolu s důkazy, které byly provedeny v původním řízení, zásadní vliv na rozhodnutí soudu o jeho vině. Jeho postup a závěr potvrdil i soud odvolací. Obnova řízení je mimořádný opravný prostředek, z čehož vyplývá, že pro jeho užití musí nastat mimořádné okolnosti, které však v projednávané věci nenastaly.
V úvahách soudů, kterými hodnotily stěžovatelem předložené důkazy, proto nebyly zjištěny prvky libovůle. Pouze zjevný exces ze zásady volného hodnocení důkazů (s ohledem na účel obnovy řízení) by byl způsobilým odůvodnit kasační zásah Ústavního soudu. Ústavní soud ve svých dřívějších rozhodnutích (sp. zn. I. ÚS 2517/08, III. ÚS 62/04, IV. ÚS 178/03) konstatoval, že v řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Tomuto svému úkolu obecné soudy dostály.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2012
Vojen Güttler
předseda senátu