ECLI:CZ:US:2012:1.US.2963.11.1
sp. zn. I. ÚS 2963/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. Š., zastoupené JUDr. Jarmilou Černou, advokátkou se sídlem Pardubice, Sladkovského 484, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 4. 2011, čj. 6 Tdo 487/2011 - 15, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 29. 9. 2010, čj. 14 To 248/2010 - 77, a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 10. 8. 2010, čj. 1 T 59/2010 - 49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti J. Š. (dále jen "stěžovatelka") navrhla zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále též "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 36, čl. 39 a čl. 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Označeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a) trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "TrZ"). Skutek spáchala tím, že při jednání u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí jako svědkyně v trestní věci vedené pod sp. zn. 3 T 164/2009, proti obžalovanému J. Š., uvedla nepravdivou okolnost, která měla podstatný význam pro rozhodnutí. Po řádném poučení o povinnosti vypovídat pravdu a o možnosti odmítnout výpověď, vypověděla, že vozidlo v době, která byla jejímu manželovi kladena za vinu, řídila ona a manžel byl spolujezdcem. Dalšími důkazy však bylo prokázáno, že vozidlo řídil po požití alkoholu právě J. Š. a výpověď stěžovatelky se ukázala jako nepravdivá. Za to byla odsouzena k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců se zkušební dobou patnácti měsíců.
Stěžovatelka tvrdila, že v trestním řízení nebylo prokázáno, že předmětný skutek spáchala. Obecné soudy se nevypořádaly s nevěrohodností svědků J. M. a O. Z. Kromě výpovědi těchto dvou svědků obecné soudy neučinily žádné vlastní zjištění, které by bylo podřaditelné pod zákonný znak "uvede nepravdu" ve smyslu trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku. Podle názoru stěžovatelky obecné soudy neprovedly veškeré v úvahu přicházející důkazy, aby odstranily případné pochybnosti, a proto měly aplikovat zásadu "v pochybnostech ve prospěch" a obžaloby ji zprostit.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je nesouhlas stěžovatelky s tím, jak obecné soudy hodnotily provedené důkazy, jaká skutková zjištění a právní závěry z nich vyvodily, takže provedené důkazy nebyly, podle stěžovatelky, dostatečným podkladem pro její odsouzení. V ústavní stížnosti se jedná o doslovné opakování argumentace uplatněné již v průběhu řízení před obecnými soudy a v opravných prostředcích. Po Ústavním soudu tak požaduje přehodnocení důkazů, což mu nepřísluší.
Obecné soudy, zejména soud prvního stupně, učinily závěr o vině stěžovatelky na podkladě zjištění z několika vzájemně souladných důkazů. O tom, že stěžovatelka jako svědek vypovídala vědomě nepravdu o okolnosti, která měla podstatný význam pro rozhodnutí, tzn. o tom, kdo vozidlo řídil, nepanují žádné pochybnosti (viz str. 3 - 4 rozsudku, str. 3 - 4 usnesení odvolacího soudu a str. 5 usnesení Nejvyššího soudu) a ani stěžovatelka tuto skutečnost nepopírá. Pouze polemizuje s názorem soudů, zda lze její výpověď hodnotit jako okolnost podstatnou pro rozhodnutí či nikoli. Žádných pochybení pak Ústavní soud neshledal ani v subsumpci zjištěného skutkového stavu pod příslušná ustanovení trestního zákona.
Skutková zjištění soudu prvního stupně vycházejí především z prokázání viny J. Š. a opětovných obsáhlých výpovědí svědků J. M. a O. Z., policistů, kteří prováděli kontrolu vozidla J. Š. Ten nereagoval na pokyn zastavení a policistům se snažil ujet. Hlídka si v průběhu sledování všimla, že ve vozidle sedí jediná osoba. Ujíždějící vozidlo následně dojela a oba policisté shodně potvrdili, že z vozidla vystupovala pouze jedna osoba mužského pohlaví, která přebíhala z místa řidiče na místo spolujezdce. Následným ztotožněním bylo zjištěno, že se jedná o J. Š., jenž před jízdou požil alkoholické nápoje. Ten následně volal manželce - J. Š., že ztratil klíče od vozidla, aby vyndala náhradní z trezoru a předala panu N., který měl pro něj přijet. Navíc, na místě samém ani netvrdil, že by vozidlo řídila osoba jiná. Tvrzení, že vozidlo řídila J. Š., uplatnil až v rámci hlavního líčení. Toto tvrzení bylo provedenými důkazy bez jakýchkoliv pochybností vyvráceno a výpověď stěžovatelky se ukázala jako vědomě nepravdivá, což vedlo k jejímu následnému trestnímu stíhání pro již zmíněný trestný čin, kterým byla uznána vinnou a odsouzena. V podrobnostech lze jen odkázat na argumentaci rozhodnutí obecných soudů.
Pochybení nebylo zjištěno ani v postupu Nejvyššího soudu, který sice dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) TrŘ, ale přesto se otázkou skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů zabýval (str. 4 - 5 usnesení).
Namítala-li stěžovatelka, že došlo k porušení principu presumpce neviny a z něho vyplývající zásady in dubio pro reo, je třeba uvést, že toto pravidlo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině obžalovaného důvodné, tzn. jestliže po vyčerpání všech dosažitelných důkazů zůstanou o skutkové otázce důvodné pochybnosti, které nelze rozptýlit provedením a zkoumáním dalších důkazů.
V tomto případě bylo dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností ve vztahu ke skutku a osobě pachatele. Jinými slovy, provedenými důkazy bylo prokázáno mimo jakoukoli rozumnou pochybnost, že se skutek, který byl předmětem trestního řízení, objektivně stal a že stěžovatelka je skutečně tou osobou, která toto jednání spáchala. Proto obecné soudy uvedené pravidlo neaplikovaly, neboť důvodná pochybnost o vině stěžovatelky nevznikla.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2012
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu