ECLI:CZ:US:2012:1.US.2996.12.1
sp. zn. I. ÚS 2996/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti J. B., zast. Mgr. Petrem Žídkem, Ph..D., advokátem, sídlem Bidláky 837/20, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.5.2012, č.j. 26 Cdo 1720/2011-274, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2010, č.j. 17 Co 181/2010-233, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 1. 2010, č.j. 18 C 223/2007-187, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel v podané ústavní stížností nejprve informuje, že se před obecnými soudy domáhal ochrany svých členských práv v Bytovém družstvu Ke stáčírně a z nich vyplývajícího práva uzavřít nájemní smlouvu ke konkrétnímu bytu, avšak napadenými rozhodnutími mu nebyla poskytnuta ochrana. Tím došlo, dle jeho názoru, k zásahu do jeho základního práva vlastnit majetek garantovaného čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny. Poté popisuje skutkový stav a průběh dosavadního řízení: U Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") podal žalobu, kterou se domáhal, aby žalovanému bytovému družstvu byla uložena povinnost uzavřít s ním nájemní smlouvu k bytu z titulu jeho členství, jež nabyl na základě smlouvy o převodu členství uzavřené s R. G., nabyvatelem členství na základě smlouvy uzavřené s M. M. Ten měl nabýt členství v družstvu odstoupením od smlouvy, kterou uzavřel se svojí dcerou R. M., na jejíž místo nastoupila v důsledku dědění její dcera A. M. Ve smlouvě o převodu členství se jeho dcera zavázala poskytnout mu k trvalému užívání společné prostory a jednu místnost v bytě, po smrti matky tento závazek přestala A. M. plnit, proto od smlouvy odstoupil, čímž nabyl opět členská práva a povinnosti vůči družstvu a tato práva byla postupně převedena až na stěžovatele. Žalované družstvo odmítlo s ním uzavřít nájemní smlouvy s odůvodněním, že není členem družstva. Obvodní soud rozsudkem ze dne 20. 1. 2010, č.j. 18 C 223/2007-187, žalobu zamítl posoudiv závazek užívání části bytu v rovině morální; pro případ, že by na vnučku přešel, tak zanikl pro nemožnost plnění a odstoupení od smlouvy považoval za neplatné pro absenci vážnosti vůle a nezpůsobilost k takovému úkonu. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 30. 9. 2010, č.j. 17 Co 181/2010-233, potvrdil prvostupňový rozsudek s odůvodněním, že závazek pro nemožnost plnění zanikl. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15. 5. 2002 (správně má být "2012"), č.j. 26 Cdo 1720/2011-274, zamítl s odůvodněním, že na základě smlouvy vznikly dva závazkové vztahy, že osobní závazek děděním nepřešel a že nelze podle §344 a násl. od smlouvy odstoupit pro porušení jiné smlouvy.
Podle stěžovatele došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek, protože byl napadenými rozhodnutími zbaven svých členských práv a povinností v družstvu., a postupem soudů došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. V další části ústavní stížnosti polemizuje se závěry obecných soudů o možnosti odstoupit od smlouvy o převodu členských práv v družstvu panem M., přičemž poukazuje na rozdílné hodnocení možnosti přechodu závazku k užívání bytu na dědičku a jeho případného zániku pro nemožnost plnění. Formuluje vlastní stanoviska k povaze závazku, který podle něj nebyl osobní povahy, srovnává ho s věcným břemenem výminku, poukazuje na rozdíly mezi předkupním právem s věcněprávními účinky a s obligačními účinky a dovozuje, že závazek přešel děděním na A. M. Za překvapivý považuje argument Nejvyššího soudu o dvou samostatných smlouvách, že porušení jedné nemůže být důvodem pro odstoupení druhé, a že porušení povinnosti strpět nemůže být důvodem pro odstoupení od smlouvy dle §344 obch. zákoníku. Stěžovatel namítá, že postupem Nejvyššího soudu došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, protože nebyl upozorněn na takovou možnost právního hodnocení a nebyl schopen vznést jakékoliv argumenty či důkazy k prokázání, že dohoda o užívání bytu představovala vedlejší ujednání smlouvy o převodu členských práv a povinností. Podle stěžovatele bylo porušení závazku podstatným porušením smlouvy umožňujícím panu M. od smlouvy odstoupit, a nesouhlasí se závěrem, že nelze odstoupit pro porušení povinnosti strpět nějaké jednání. Dále shrnuje, že závazek umožnit užívat byt nemohl zaniknout pro nemožnost plnění, a upozorňuje, že otázkou způsobilosti pana M. k právním úkonům se zabýval pouze soud I. stupně, soudy dalších instancí se touto záležitostí nezabývaly a neprovedly navržené důkazy.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud všechny napadené rozsudky zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 11 Listiny:
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud tyto relevantní skutečnosti:
Stěžovatel se u obvodního soudu domáhal, aby žalovanému bytovému družstvu byla uložena povinnost uzavřít s ním nájemní smlouvy ke specifikovanému bytu s tvrzením, že je členem družstva. Obvodní soud zjistil, že v roce 2001 uzavřel M. M. s R. M. smlouvu o převodu členských práv a povinností, v níž bylo, mimo jiné, dohodnuto, že nabyvatelka přenechá převodci k volné dispozici společné prostory a jednu místnost, po tragické smrti nabyvatelky zdědila členská práva a povinnosti A. M. M. M. podepsal odstoupení od smlouvy dne 22. 1. 2007, smlouvu o převodu členských práv a povinností na R. G. téhož dne a dne 18. 4. 2007 byla podepsána smlouva o převodu členských práv a povinností na stěžovatele. Po smrti R. M. zahájil M. M. správní řízení o navrácení pokojného stavu, v němž byl zastoupen advokátním koncipientem F. (jeho přáteli z dob studií právnické fakulty UK byli G. i stěžovatel). Toto řízení nebylo v době rozhodování obvodního soudu skončeno, přitom správní orgány měly pochybnosti o způsobilosti M. M. k právním úkonům. Po provedeném obsáhlém dokazování (návrhy na provedení dalších důkazů soud zamítl) obvodní soud žalobu zamítl pro nedostatek stěžovatelovy aktivní legitimace. Závazek umožnit užívání bytu vyhodnotil jako osobní závazek dcery M. M., který její smrtí zanikl. Nicméně, pro případ, že by tento závazek přešel na A. M., tak zanikl pro nemožnost plnění, neboť nezletilá vnučka nebyla schopna zajistit péči o M. M., který trpěl závažnými chorobami majícími za následek změnu jeho psychického stavu. Z těchto důvodů nemohl M. M. od smlouvy odstoupit a také nemohl členská práva a povinností převést na nabyvatele. K tomu obvodní soud dodal, že listiny podepsané M. M. dne 22. 1. 2007 a 18. 4. 2007 považuje za neplatné též z jiných důvodů, pro nedostatek vážnosti vůle na straně M. M., pro neurčitost smlouvy o úhradě kupní ceny. V neposlední řadě obvodní soud uvedl, že žalobu by bylo nutno zamítnout pro rozpor s dobrými mravy, zhodnotil chování druhé dcery M. M. po tragické smrti R. M., její vztah k F. a vztah dalších spřátelených osob, účelovost převodu. Stěžovatel podal proti rozsudku obvodního soudu odvolání, které městský soud neshledal důvodným a proto ho rozsudkem ze dne 30. 9. 2010, č.j. 17 Co 181/2010-233, potvrdil (částečně změnil jen dva výroky o nákladech řízení). V odůvodnění zdůraznil, že nezjistil zásadní procesní pochybení, ani vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že obvodní soud věc posoudil vcelku správně i po stránce právní a v odvolacím řízení nevyšlo najevo nic, co by mohlo vést k odlišnému posouzení věci. Na rozdíl od soudu I. stupně však dospěl k závěru, že závazek k užívání části bytu nezanikl smrtí R. M., přešel na A. M., že však zanikl pro faktickou nemožnost jeho plnění, proto M. M. nevzniklo právo od smlouvy odstoupit a následně nemohl převést členská práva a povinnosti na další osobu. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel tzv. nenárokové dovolání, které Nejvyšší soud shledal přípustným pro zásadní právní význam pro řešení právní otázky aktivní věcné legitimace závislé na předběžné otázky, zda pro porušení závazku nabyvatele ponechat převodci k doživotnímu užívání část družstevního bytu je převodce oprávněn odstoupit od dohody, avšak jako nedůvodné ho rozsudkem ze dne 15. 5. 2012, č.j. 26 Cdo 1720/2011-274, zamítl. V odůvodnění formuloval názor, že ujednání o užívání části bytu, byť zaznamenané na téže listině jako dohoda o převodu členských práv a povinností, zakládalo mezi stranami svébytný závazkový právní vztah, který nelze považovat za závazek vyplývající ze smlouvy o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytové družstvu, že jde o samostatnou dohodu o zřízení práva doživotního užívání části bytu uzavřenou jako nepojmenovanou smlouvu. Toto ujednání nemá věcněprávní účinky, jde o osobní závazek, který se neváže k právní nástupkyni. Dále se Nejvyšší soud zabýval regulací odstoupení od smlouvy podle §344 a násl. obch. zákoníku a připomenul, že nelze platně odstoupit od smlouvy z důvodu, že druhá smluvní strana porušila závazek z jiné smlouvy. K tomu dodal, že §345 a §346 obch. zákoníku umožňují odstoupit jen při takovém porušení, které je prodlením ve smyslu §365 (či §370) obch. zákoníku, že však tato ustanovení umožňují odstoupit jen pro nesplnění závazku na plnění přímé, nikoliv na plnění nepřímé, z čehož plyne, že M. M. nebyl oprávněn odstoupit od dohody, tudíž pokládá Nejvyšší soud za správný názor o nedostatku aktivně věcné legitimace stěžovatele.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s napadenými rozsudky obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem tvrzeného porušení jeho základních práv, a to práva vlastnit majetek a práva na spravedlivý proces, a konstatuje, že k jejich porušení napadenými rozhodnutími, ani postupem obecných soudů který jejich vydání předcházel, nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy, v otázce jeho aktivní věcné legitimace nezbytné pro úspěch ve sporu, v němž se domáhá uložení povinnosti uzavřít s ním smlouvu o nájmu bytu (je evidentní, že v dané věci je nezbytným předpokladem úspěchu žaloby existence členství žalobce v žalovaném bytovém družstvu). Tím stěžovatel staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší, když navíc otázku stěžovatelovy věcné legitimace posoudily soudy tří instancí, a to se shodným výsledkem. Ústavní stížnost je v tomto směru výsledkem stěžovatelových polemik s rozhodnutími a se závěry obecných soudů, do nichž vtělil svoje vlastní představy o některých právních konstrukcích (viz povaha závazku umožnit užívání bytu a jeho nedůvodné srovnání s věcným břemenem či s předkupním právem, či s přechodem závazku převést vlastnické právo, nepochopení rozsahu právní úpravy prodlení v obch. zákoníku). Ústavní soud shledal, že důvody, pro které obecné soudy napadenými rozsudky zamítly stěžovatelovu žalobu, jsou v odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud nemá důvod je rušit, když i z věcného hlediska je považuje za ústavně konformní.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2012
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu