ECLI:CZ:US:2012:1.US.2997.10.1
sp. zn. I. ÚS 2997/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2010 č. j. 33 Cdo 2567/2008-134 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2007 č. j. 25 Co 309/2007-111, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů pro porušení svého základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Konkrétní námitky budou specifikovány v textu tohoto usnesení níže.
Ústavní soud zjistil z obsahu vyžádaného soudního spisu následující.
Stěžovatel se jako žalobce (dále též jako "žalobce") po žalovaném J. F. domáhal vrácení daru (v žalobě specifikované nemovitosti) s odůvodněním, že žalovaný se k němu chová v hrubém rozporu s dobrými mravy.
Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 11. ledna 2007 č. j. 3 C 126/2006-72 uložil žalovanému (synovi stěžovatele) povinnost vydat žalobci (stěžovateli) dar darovaný mu smlouvou ze dne 27. 3. 1991, tedy jednu ideální třetinu rodinného domu s tím, že tímto výrokem se obnovuje vlastnické právo žalobce k uvedeným nemovitostem. Vycházel ze zjištění, že darovací smlouvou sepsanou formou notářského zápisu dne 27. 3. 1991 daroval žalobce žalovanému (syn) jednu ideální třetinu v žalobě označených nemovitostí; součástí darovací smlouvy bylo ujednání účastníků, jímž si žalobce vymiňuje možnost užívat nemovitosti v tom rozsahu, v jakém je užíval před uzavřením smlouvy. V době uzavření smlouvy užívali předmětné nemovitosti rodiče žalobce (tj. prarodiče žalovaného), které žalobce příležitostně navštěvoval. Po smrti svého otce začal žalobce užívat dílnu, kterou zdědil a která s domem čp. XX sousedila. V této době došlo ke zhoršení vztahů mezi účastníky, neboť o dílnu projevil zájem rovněž žalovaný. Účastníci spolu přestali komunikovat. Žalobce měl přístup do domu až do konce života své matky, která užívala přízemí domu; matce vypomáhal a jí obývané prostory využíval k občasnému přespání a k osobní hygieně po práci v dílně. Po smrti matky (zemřela dne 15. 2. 2006) jej žalovaný vyzval, aby prostory po matce vyklidil, neboť na domě budou zahájeny rekonstrukční práce. Dne 15. 3. 2006 mu vstup do domu znemožnil a dům začal bez jeho souhlasu rekonstruovat. Dne 22. 3. 2006 žalobce z domu odvezl urnu s popelem své matky, neboť v domě již probíhaly stavební úpravy, což se ho hluboce citově dotklo. Žalobcův návrh dohody na určení způsobu užívání domu žalovaný neakceptoval. Dne 5. 5. 2006 vyzval žalobce žalovaného k vrácení daru s odůvodněním, že žalovaný hrubě porušil dobré mravy tím, že mu znemožňuje bezplatné užívání domu podle darovací smlouvy, účelově a značně necitlivě započal s rekonstrukcí domu a "necitlivě jednal vůči ostatkům své babičky" (matky žalobce). Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně věc poměřoval ustanovením §630 obč. zák. a dospěl k závěru, že chování, které žalobce žalovanému vytkl, naplňuje znaky hrubého rozporu s dobrými mravy. Proto rozhodl, že žalovaný je povinen dar žalobci vydat.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Po doplnění dokazování výslechem svědků Ing. B. F., Z. L., L. K., J. F. a Ing. R. K. učinil od soudu prvního stupně odlišné skutkové zjištění ohledně rozsahu užívání domu žalobcem v době uzavření darovací smlouvy.
Krajský soud dovodil, že žalobce - stěžovatel v této době dům čp. XX v K. osobně neužíval; své rodiče pouze příležitostně navštěvoval. Od roku 1984 doposud bydlí v domě své manželky v P., na přelomu 80. a 90. let byl zaměstnán u dvou kamenických firem a od roku 1987 do roku 1990 pracoval vždy šest měsíců z roku v zahraničí; v kamenickém oboru začal podnikat teprve od roku 1992. Svůj podíl na předmětných nemovitostech stěžovatel žalovanému daroval pod příslibem, že žalovaný jeho rodičům (svým prarodičům) poskytne ve stáří potřebnou pomoc. Proto se žalovaný odstěhoval ze svého pohodlně zařízeného bytu v P. do domu v K., který vyžadoval rekonstrukci. Ujednání obsažené v darovací smlouvě mělo sloužit k zajištění možnosti rodičů stěžovatele (prarodičů žalovaného) v domě čp. XX nerušeně dožít; sami prarodiče žalovaného totiž účastníky smlouvy nebyli. Stěžovatel začal dům čp. XX (konkrétně prostory užívané jeho matkou) osobně využívat teprve po smrti svého otce, kdy zdědil sousedící dílnu, kterou používal k podnikání. Dílna, která sousedí s domem čp. XX, byla v restituci vrácena otci stěžovatele v dubnu 1991, tedy až po uzavření smlouvy, jíž stěžovatel žalovanému daroval svůj podíl. Proto není důvodná jeho výtka, že žalovaný porušil smluvní ujednání ohledně jeho užívání darovaných nemovitostí; nelze tudíž aplikovat §630 obč. zák. Krajský soud dovodil, že podmínku hrubého porušení dobrých mravů nenaplňuje ani další stěžovatelova výhrada, že žalovaný a jeho manželka zahájili rekonstrukční práce na domě čp. XX bez jeho předchozího souhlasu. Postup žalovaného totiž nebyl nejen protiprávní, ale nepříčil se ani hlediskům obecné morálky. Odvolací soud připomněl, že vlastnické právo je nejvyšší formou věcných práv a každému vlastníkovi je dána možnost svou věc držet, užíval, požívat její užitky a nakládat s ní. Jestliže tedy žalovaný spolu s manželkou dospěli k závěru, že je nezbytné dům čp. XX rekonstruovat a vyžádali si k tomu souhlas příslušného stavebního úřadu, není možné jejich postupu ničeho vytýkat. Skutkovou podstatu ustanovení §630 obč. zák. pak podle názoru odvolacího soudu nenaplňuje ani poslední důvod, kterým žalobce odůvodnil svou výzvu k vrácení daru, tj. "necitlivé jednání žalovaného k ostatkům zemřelé matky žalobce", doplněný tak, že žalovaný "ponechal urnu s popelem v domě i v době započetí rekonstrukce".
Nejvyšší soud napadeným rozsudkem dovolání stěžovatele zamítl. Uvedl především následující.
Zjištění, že žalobce v době uzavření darovací smlouvy nemovitosti v K. pro osobní potřebu neužíval a dojížděl sem pouze navštěvovat své rodiče, čerpal odvolací soud nejen ze svědeckých výpovědí Ing. B. F., J. L. a J. F., tedy svědkyň, jejichž výslech navrhl žalovaný, ale i z výpovědi svědkyně K., manželky stěžovatele. Údaje, které z těchto důkazů vyplynuly, korespondují zcela s tvrzením žalovaného, že stěžovatele vedla k darování snaha zajistit soustavou péči o své rodiče (prarodiče žalovaného), kterou sám nemohl zajišťovat, neboť bydlel se svou manželkou v P. a byl značně pracovně vytížen (pracoval mimo jiné i v zahraničí), zatímco žalovaný byl ochoten opustit svůj pražský byt a do K. se odstěhovat. Odvolací soud všechny provedené důkazy hodnotil jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech a své úvahy také řádně zdůvodnil. Jeho hodnocení důkazů odpovídá kritériím podle §132 o. s. ř. i pravidlům logického myšlení. Nelze totiž přehlédnout, že údaje uváděné zmíněnými svědkyněmi nepodporují tvrzení stěžovatele, že ke dni uzavření darovací smlouvy využíval předmětné nemovitosti, zejména dům čp. XX v K., jako zázemí pro výkon své práce (tj. pro výkon kamenických prací) "a to ponejprve společně se svým otcem", posléze samostatně. Z provedených důkazů totiž vyplynulo, že kamenická dílna byla otci stěžovatele vrácena v restituci teprve po uzavření darovací smlouvy a on začal podnikat v oboru kamenických prací až od roku 1992. Nejvyšší soud dále uvedl, že se odvolací soud při aplikaci §630 obč. zák. na zjištěný skutkový stav věci od ustálené soudní praxe neodchýlil. Za situace, kdy stěžovatel v řízení neprokázal, že užíval předmětné nemovitosti ke dni uzavření darovací smlouvy jako zázemí při výkonu své podnikatelské činnosti, musí obstát závěr odvolacího soudu, že žalovaný nikterak neporušil svůj příslib obsažený v darovací smlouvě a není tudíž naplněn první z důvodů uvedených stěžovatelem v jeho výzvě k vrácení daru. Lze souhlasit rovněž se závěrem odvolacího soudu, že jsou-li žalovaný a jeho manželka výlučnými vlastníky domu čp. XX, nepotřebovali k jeho rekonstrukci předchozí souhlas stěžovatele (bývalého spoluvlastníka, kterému nesvědčí žádný právní titul k užívání domu) a výkon jejich vlastnického práva není jednáním proti společenským normám. V tomto směru lze než odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Přisvědčit pak lze rovněž názoru odvolacího soudu, že znaky skutkové podstaty ustanovení §630 obč. zák. nenaplňuje ani poslední z důvodů uvedených ve výzvě k vrácení daru, tj. "necitlivé jednání žalovaného k ostatkům své babičky". Toto chování bylo totiž nutné posuzovat v kontextu s chováním stěžovatele, kterému ani za situace, kdy vázla vzájemná komunikace mezi účastníky, nic nebránilo s ostatky své matky naložit podle vlastních pietních nároků (tzn. neponechávat je v domě, který užívala zesnulá, nýbrž zajistit jejich důstojné umístění na některém z míst k tomu určených). Stěžovatel totiž v řízení neprokázal, resp. ani netvrdil, že by mu žalovaný odmítal urnu s popelem jeho matky vydat. I když totéž mohl učinit žalovaný, nelze jeho nečinnost v tomto směru hodnotit jako hrubé porušení dobrých mravů zakládající tak závažný důsledek, jakým je povinnost k vrácení daru. Jednalo se o pouhý nedostatek taktu a neschopnost vzájemné domluvy mezi nejbližšími příbuznými. Závěr odvolacího soudu, že chování žalovaného, které vedlo žalobce k podání výzvy k vrácení daru, nenaplnilo znaky hrubého porušení dobrých mravů ve smyslu §630 obč. zák., je tudíž v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a neodporuje hmotnému právu.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že nebyl ze strany odvolacího soudu vyzván k doplnění svých tvrzení a označení důkazů podle §118a o. s. ř. za účelem náležitého prokázání důvodnosti jeho nároku právě ve vazbě na užívání nemovitosti v době uzavření darovací smlouvy, tedy v roce 1991.
Ústavní soud zjistil z obsahu vyžádaného spisu, že shora uvedenou námitku stěžovatel v řízení před soudem dovolacím nevznesl (srov. č. l. 119-121), takže se dovolací soud s ní vypořádat ani nemohl. Takový postup stěžovatele však přípustný není.
Zákon o Ústavním soudu totiž jako zákonnou podmínku stanoví, že před podáním ústavní stížnosti musí stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ratio legis tohoto ustavení přitom spočívá nejen v tom, aby ta která věc byla (pravomocně) posouzena především těmi orgány veřejné moci, do jejichž pravomoci (příslušnosti) takové posouzení spadá, ale také v tom, aby případné vady mohly být v opravném řízení před orgány veřejné moci posouzeny a způsobem zákonem předvídaným odstraněny. Z toho vyplývá, že námitky, které mohly být uplatněny již v řízeních před obecnými soudy, nemohou být až v řízení o ústavní stížnosti úspěšně uplatněny.
Z uvedených důvodů Ústavní soud v této části ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.
Ústavní soud k tomu poznamenává, že v občanském soudním řízení plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu svých práv ("každý nechť si střeží svá práva", "vigilantibus iura scripta sunt").
III.
Dále stěžovatel vznesl námitky, jimiž polemizoval s hodnocením důkazů provedených odvolacím soudem a odvolacím soudem přijatými skutkovými zjištěními; uvedl zejména následující.
Odvolací soud přijal závěr, že stěžovatel nemovitosti ke dni uzavření darovací smlouvy neužíval; to učinil na podkladě mimo jiné údajného nesporného stěžovatelova tvrzení, že týž začal podnikat (v oboru provozování kamenických prací) až od roku 1992. Stěžovatel však tuto skutečnost dle svého názoru nespornou neučinil. K tomu uvádí, že začal podnikat "na základě rozhodnutí o registraci, které bylo vydáno Okresním úřadem Praha-východ č.j.3542/90 ze dne 20.12.1990, a to od 1. ledna 1991. V době, kdy převáděl darovací smlouvou shora popsané nemovitosti na J. F. tedy již nepochybně v oboru podnikal. Jde-li o faktický výkon své práce, bylo naopak svědeckými výpověďmi prokázáno, že stěžovatel před tímto datem podnikal spolu se svým otcem v témže oboru.". Dále stěžovatel namítá, že "odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval: "...kamenická dílna byla vrácena nikoli žalobci ale jeho otci skutečně měsíce po uzavření inkriminované smlouvy ze dne 27.3.1991..." Odvolací soud však v žádném případě nekonstatoval, z jakého důkazu při rozhodování vycházel.".
Ani tyto námitky však stěžovatel v řízení před Nejvyšším soudem nevznesl. Na druhou stranu jsou však skutkové námitky - a o to zde šlo - v dovolacím řízení omezeny ustanovením §241a odst. 3 o. s. ř.; nelze tedy nyní zpětně s jistotou konstatovat, že by se jimi Nejvyšší soud věcně zabýval. Proto v tomto směru - v pochybnostech ve prospěch stěžovatele - Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou neodmítl.
K těmto námitkám pak Ústavní soud uvádí následující.
Jde v podstatě o námitky na úrovni práva podústavního, v rovině toliko skutkové.
Tu Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
Co do skutkové roviny řízení před obecnými soudy, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického, a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že soudy opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o skutkovém stavu, prostém zjevného faktického omylu či excesu logického. I kdyby však napadené skutkové závěry byly z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů; to však v dané věci zjištěno nebylo.
Za tohoto stavu nelze obecným soudům - i pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí) - nic podstatného vytknout. Jejich rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že tvrzení stěžovatele nepřinášejí do posuzované věci nic nového a ani ji neposunují do ústavně právní roviny. Stěžovatel činí tak - důsledně vzato - z Ústavního soudu další instanci v systému obecného soudnictví; tou však Ústavní soud není a z povahy věci ani být nemůže.
Stěžovatel svými námitkami zpochybňuje zejména skutková zjištění odvolacího soudu, dle kterých stěžovatel začal podnikat (v oboru provozování kamenických prací) až od roku 1992 a dle kterých kamenická dílna byla vrácena nikoli žalobci ale jeho otci skutečně "měsíce" po uzavření inkriminované smlouvy ze dne 27. 3. 1991.
K tomu Ústavní soud konstatuje, že i kdyby námitky stěžovatele opodstatnění měly, nelze přehlédnout, že podstatou věci bylo něco jiného - zodpovězení otázky, zda stěžovatel užíval nemovitost v době uzavření darovací smlouvy (tedy ke dni 27. 5. 1991). Tudíž - i kdyby neplatila stěžovatelem rozporovaná skutková zjištění (v předchozím odstavci citovaná) - je třeba vidět, že odvolací (dovolací) soud dovodil závěr stran klíčové otázky (že stěžovatel neužíval nemovitost v době uzavření darovací smlouvy) z celé řady důkazů. Šlo nejen o svědecké výpovědi svědkyň, jejichž výslech navrhl žalovaný (Ing. B. F., J. L. a J. F.), ale i o výpovědi svědkyně K., manželky stěžovatele (např. č. l. 114). Své úvahy a závěry v rámci hodnocení důkazů odvolací soud vysvětlil řádně a přesvědčivě; o rovinu ústavnosti se zde tedy nejedná (k tomu srov. též text výše tohoto usnesení Ústavního soudu).
Ústavní soud dodává, že - i kdyby tomu tak však nebylo a stěžovatel skutečně nemovitost v době uzavření darovací smlouvy užíval - nelze přehlédnout, že k vyhovění žalobě by musela nastat kumulativně i další podmínka, tedy chování žalovaného naplňující znaky hrubého porušení dobrých mravů ve smyslu §630 obč. zák. I v této rovině totiž odvolací a dovolací soud argumentovaly a přijaly závěr negativní. Tento závěr přitom stěžovatel argumentačně ani nenapadá a obecné soudy jej ostatně řádně a přesvědčivě odůvodnily.
IV.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu